Už jsou to téměř tři týdny, co se mi tento sen zdál, ale stále ho nosím v hlavě, protože se mi něčím hluboko zaryl do paměti. Pokusím se ho tedy zrekonstruovat...


Úvodní scéna je v dešti. Je noc, neskutečný déšť a mé tělo i šatstvo je promoklé na kost. Potřebuji se někde schovat. Probíhám zatáčkou silnice zakusující se do skály a vidím světlo v oknech velkého domu. Přiběhnu blíž a vidím, že je to hostinec. (Název už si nepamatuju, byl-li ve snu vůbec zmíněn.)
Vstoupím dovnitř a vydechnu úlevou, když se ocitnu na světle, v teple a v suchu. Vydám se chodbou do nitra hostince a vstoupím do lokálu. Kolem několika stolů zde sedí asi tak osm až deset lidí — asi o polovinu více žen než mužů — a všichni jsou buď oděni do naprosto promočených oděvů, anebo jsou z nich zpola svlečení. Jejich pohledy se při mém příchodu stočí ke mně a několik mi jich kývne na pozdrav. Sednu si k prázdnému stolu a objednám si pivo.
Sedím a čekám na korbel, když venku zapiští pneumatiky. Ten zvuk brzdícího, klouzajícího auta se opakuje několikrát za sebou. Když to ustane, několik lidí se zvedne a já s nimi. Na straně výčepu jsou zadní dveře vedoucí na parkoviště a stříšku pro kuřáky. Vyjdeme ze dveří a zjistíme, že za nimi je prostor jen nějakých tří, čtyř čtverečních metrů, protože ze všech stran jsou velké nákladní automobily. Patrně právě ony tak skřípěly pneumatikami.
Kamiony jsou bez řidičů, mají zhasnutá světla a zdají se být zcela bez života. Ale přes ně se nemůžeme dostat ven. Zkoušíme přední vchod, ale tam je situace stejná. Dokonce i za okny. Celá hospoda je obšancovaná neprostupnou bariérou z náklaďáků a není odtud úniku.
Vracíme se do lokálu a já dostávám své pivo. Chvíli z něj upíjím a čekám, co přijde. Pak kdosi z ostatních lidí v hospodě — patrně žena — cosi řekne a rozvine se debata a nakonec hlasování o jejím návrhu. O čem se hlasovalo, si uvědomím, až když to nastane.

Po rychlém střihu se ocitám se stejnými lidmi v malém, stísněném pokoji. Z nějakého důvodu vím, že zatímco lokál je nalevo od hlavního vstupu, tento pokoj je napravo. Sedíme nahečmaní těsně u sebe na židlích kolem oválného stolu a nervózně na sebe pohlížíme. Všichni postupně nervózně odkládají své promočené šaty, někteří se svlékají kompletně.
Dělá se mi z toho špatně. Nechci být v takové situaci, ale už jsem se tu ocitl a není úniku. Dvě ženy — jedna s čistě bílou kůží, jedna decentně snědá — vylezou na stůl a vestoje se otáčí. Prohlíží si muže kolem stolu a mezi nimi i mne. Je mi to krajně nepříjemné. V úrovni očí mám jejich holá břicha a cítím se nesvůj.
Snědá žena — jen o pár let starší než já — si dřepne na stole přede mnou, zadívá se mi do očí a zeptá se mne, kolik jsem měl v životě žen. Odpovídám popravdě, že jenom jednu. (Ale už nedodávám, že i to bylo příliš.) Žena se usměje a cosi řekne, načež mne za ruku odvádí z místnosti.


Dál sen nepokračoval. Ale bylo jasné, jak by pokračoval, kdybych se nevzbudil hrůzou a zbrocený potem. Vím, že někomu to tak nemusí přijít, ale byla to dost děsivá noční můra. Naštěstí něco takového mi v reálném životě nehrozí, takže pohoda. :)