Nevybavuji si úplně všechno, ale pokusím se zrekonstruovat dnešní sen. Byl ale značně zamotaný a komplikovaný, takže není jisté, že se mi ho podaří dostatečně dobře zachytit...

První scéna začíná v obývacím pokoji ponořeném do tmy. Po stranách gauče jsou rozmístěná křesla a dohromady vytváří téměř půlkruh kolem konferenčního stolku. Celá moje početná rodina tu sedí a sleduje nevelký monitor mého laptopu s modrobílým světlem, který je jediným zdrojem světla v celé místnosti. Jinak je všude tma.
Kdosi odchází na záchod – možná matka rodiny, ale těžko říct – a já zastavuji film. Když se vrátí, opět ho pouštím a kamera se pozvolna přibližuje k monitoru, až se ocitá uprostřed dění filmu.

Scéna druhá začíná v lese. Nebo spíš nad lesem. Jsou vidět dvě osoby jdoucí mezi stromy, ale kamera se rychle pohne dál a přelétá nad lesem, mine rozlehlý hrad na strmé skále a pokračuje doleva. Do hor.
Zastaví se až nad hlubokou propastí a velmi pozvolna klesá do ní, až se zafixuje na místě proti mostu, který je nyní vidět z profilu. Most je v půli zlomený a obě poloviny klesají směrem doleva. Zde se objevuje postava připomínající lidského muže, ale možná až příliš svalnatého, chlupatého a majícího ostré tesáky, jako by snad šlo o nějaké zvíře. Možná něco mezi vlkem, medvědem a člověkem, ale vlastně ani jedno z toho.
Tvor přechází z pravé strany a přeskočí mezeru mezi roztrženými polovinami mostu. Pak klesá po levé polovině až k místu, kde se most napojuje na skálu. Zde se skloní k zemi a pod velkým balvanem nahmatá páku. Zatáhne za ni a levá polovina mostu se začne pohybovat. Její konec, dosud směřující vzhůru k polovině napravo, teď klesá dolů, pod pravou polovinu. Muž bestie přejde zpátky na konec levé poloviny mostu a skočí doprava. Byť dosud nebyla vidět, dopadne na kovovou traverzu pod pravou polovinou mostu napojenou na jediný pilíř uprostřed a pokračuje po ní doprava. Ukáže se, že na konci traverzy je pod mostem vstup do jakési jeskyně.
Zvířecí muž vstoupí do jeskyně a prodírá se pod spadaným kamením, načež mizí z dohledu kamery. Jediné, co po něm zbyde, jsou odlesky zlata vrhané ven z jeskyně na kovovou konstrukci pod kamenným mostem.

Kamera se oddaluje a ve třetí scéně se vrací zpátky k hradu. Zde pobíhají lidé a rozvášněně hovoří, protože kdesi daleko na jihovýchodě se seskupuje nepřátelská armáda a je jisté, že na hrad zaútočí. Zbývá tedy jediná možnost. Sesbírat všech pět magických knih, které by při společné spolupráci měly mít moc ochránit hrad před jakoukoli sebevětší hrozbou. Problémem zůstává fakt, že ze strachu před zneužitím moci knih byly tyto skryty na různých místech po okolí hradu, ačkoli jedna z nich byla ukryta přímo v nejvyšší hradní věži. Čtyři už ale byly posbírány a zbývá jediná. A pro tu se už dva lidé vypravili.
Kamera se zvedá vysoko nad hrad a prolétá nad lesem zpátky na jih, kde se objevila poprvé, zpátky ke dvojici postav jdoucích lesem. Jednou z nich je jakási ctihodná abatyše, členka řádu, který se má o knihy starat, a druhou je mladý muž v temně fialovém oděvu, který se ukáže být bojovým mágem, jenž má za úkol abatyši chránit.
Jdou společně a hledají v lese kruhovou mýtinu, kde má být kniha ukryta. Když se k ní přiblíží na dohled, kamera se oddálí a zabere větší část lesa, jíž protéká řeka.

Čtvrtá scéna nabírá podobu miniaturního modelu krajiny, v níž se řeka stáčí ze severozápadu na východ a jižně od ní je mýtina. Jenže řeka se postupně rozvodňuje a hrozí, že co nevidět se přelije ze břehů a zaplaví mýtinu. Kniha by tak byla ztracena.
Já jakožto „majitel“ snu natáhnu ruku dolů k modýlku krajiny a uchopím miniaturní stavidlo na severním břehu říčky, které ústí do drobného potůčku. Vytrhnu ho ze země a voda z řeky se silným proudem vydá do potůčku. Mýtina tedy nebude zaplavena a ona dvojice lidí může najít svou knihu.

V páté scéně se kamera opět přiblíží dolů k mýtině, kde abatyše vyprostí magickou knihu zpod poklopu v zemi zarostlého travou a předá ji mágovi. Ten se rozzáří v tváři a zježí se mu vlasy, jak ucítí moc knihy. Přitiskne si ji k hrudi a očividně zápolí s nutkáním abatyši ponechat svému osudu a s knihou utéct.
Ale nakonec mág řekne něco ve smyslu „radši si to vemte, nebo se přestanu ovládat,“ a abatyše knihu uchopí a oba odchází zpátky k hradu.
(Kniha má zářivě bílou vazbu, ale na přední straně je uprostřed zdobená obdelníkem složeným ze čtyř menších. Horní levý a dolní pravý obdélník jsou fialové, zatímco zbylé dva sytě červené. Přes všechny čtyři se pak skvěje velká černá runa z těch, jež jsem vymyslel kdysi před lety, snad ještě na základní škole.)

Šestá scéna teleportuje kameru nad hrad, kde se všech pět knih v rukou pěti členkyň řádu rozzáří a kolem hradu vytvoří kupoli podobnou gigantické lesknoucí se bublifukové bublině. Z jihu na hrad nabíhají stovky drobných těžkooděnců, ale kupole je sežehává na místě a nic po nich nezbyde. Hrad je zachráněn.

...

V sedmé scéně na přechodu mezi snem a bděním má probouzející se mysl dochází k závěru, že myšlenka obřího mecha, který má bránit nějakou velkou říši nebo pevnost, ale kvůli svojí enormní síle musí být ovládán šesticí lidí, jinak to nefunguje, je fakt skvělá a možná by se dala využít do nějaké do steampunku laděné povídky.

Nato se probouzím úplně a sen se začíná vytrácet...