Netuším, jak je to dlouho, co se mi tento sen zdál, ale může to být měsíc, snad i víc. (To říkám nyní, v druhé půli května 2023, takže se to stalo asi někdy v první čtvrtině tohoto roku.) Nepamatuji si toho mnoho, ale jedna scéna mi utkvěla před očima. Kdykoli pomyslím na sny, vybaví se mi a já si užívám ten pohled. Pokusím se tedy přiblížit onu scénu z téměř zapomenutého snu...

Nevím jak a odkud, ale vešel jsem do místnosti. Vím, že jsem sestupoval po schodech a že místnost byla chladná a vlhká s kamennými zdmi, takže bych řekl, že se jednalo o sklep.
Prostor byl obrovský, snad deset, dvanáct metrů na šířku a asi třikrát tolik v délce. (Připomíná mi to teď zpětně zadní část podzemí Vyhoukané sovy, ale předpokládám, že to je pouze retrospektivní zkreslení. I když možná to z tohoto reálného prostoru vycházelo.)
Uprostřed stál dlouhý stůl z tmavého dřeva.Na šířku mohl mít snad dva metry a táhl se téměř po celé délce místnosti. Na stole bylo připravené množství jídel, někde se jednalo o různé saláty, ale ty většinou pouze doplňovaly hory masa kolem dlouhých kostí.
Maso krásně vonělo a vypadalo, že ho někdo ugriloval. Mistrovsky ugriloval. Ale tvar oněch dlouhých kusů masa kolem tucty centimetrů dlouhých kostí byl podivný. Vyvolával ve mně nějaké děsivé tušení, protože se nepodobal žádnému zvířeti, které jsem znal.
Pak tu byla do ruda udělaná žebra, velká a podivně zploštělá. Podivně povědomá. Sbíhaly se mi sliny nad tou krásnou vůní a perfektně připraveným masem. Když jsem ale došel ke konci stolu (šel jsem po pravé straně), zarazil jsem se.
Na druhé straně stolu stál on. Hmyzí muž. Měl humanoidní rysy čili dvě nohy a dvě ruce, dlouhé štíhlé tělo a lidský, vědoucí pohled v očích. Ale jeho tvář lidská nebyla. Namísto rtů měl dva páry kusadel (podobné jednomu z agresivních druhů Leviathanů ze Subnauticy), obsypané zelenými ostny, a jeho lícní kosti článkovitě čněly do stran. Pokožku měl místy okrovou, místy do zelena, a namísto vlasů měl trojúhelníkovité šupiny. V ruce svíral jakousi netradiční misku a svými třemi prsty druhé ruky z ní cosi vydlabával a vkládal si do úst.
Jenže pak mi to došlo. To, co jsem pokládal za misku, byla lidská lebka. To, co z ní vyjídal, byl lidský mozek. To, co jsem považoval za zvířecí žebra, byly poloviny lidského hrudníku. To, co jsem nedokázal určit jako končetiny žádného druhu zvířete, byla grilovaná lidská stehna. A to, co jsem považoval za kuličky mozzarely obohacující zeleninové saláty, byly lidské oči. Celá hostina byla složena z částí lidských těl!
Vykřikl jsem úděsem a bezděčně zacouval. Narazil jsem zády na stěnu a zůstal přimraženě stát na místě. Hmyzí muž pozvedl zrak od své lebeční misky s mozkem a podíval se na mne. Nejdřív vypadal jaksi otráveně, patrně proto, že jsem ho vyrušil při jídle, ale pak mu oči zaplanuly poznáním a hladem, on zahodil lidskou lebku připravenou o temeno a většinu mozku na zem a vydal se ke mně.

Víc si toho nepamatuji. Myslím, že pak jsem se vzbudil. To by se asi dalo čekat. Ale ten prožitek byl naprosto autentický a stejně tak ona hrůza jím způsobená. Avšak když zavřu oči a vybavím si onu scénu, musím žasnout nad kreativitou svého snového já, protože to vypadá realističtěji než leckterá moje vzpomínka.
Inu, možná že takový konec lidstva by mi vyhovoval. Možná v tom je zakódovaná určitá poetika. Ale možná je to jen náhodný sen způsobený náhodným sledem událostí za náhodného dne, který prostě utkvěl v mojí paměti. Znovu už ho neprosním, takže to nezjistíme. Ale tu scénu, tu asi nezapomenu.