Zpověď

Věčný chlad a věčná tma. Nic jiného necítím. Už dlouho jsem nespatřil světlo slunce a nikdy více ho neuvidím. Cítím, jak se do mé schránky dobývají červi a drobný hmyz. Je mi zima a cítím se tak nahý jako nikdy předtím.

   Přemítám nad vším, co se mi kdy stalo. Jako by to celé byl jen sen. Pamatuju si procitání ze sna, pamatuju si všechno, co se dělo předtím, ale nevybavuji si jediný moment, kdy bych šel spát.

   Stejné to bylo s dveřmi. Ve svém domě jsem mezi místnostmi zavíral dveře nejmíň tisíckrát. Ale že bych je jedinkrát otevíral, na to si nevzpomínám. Možná že mi ve zdech lezly krysy, které se naučily dveře otvírat. Jak by toho ale mohly být schopné, to netuším. Možná že je otevíral někdo jiný, kdo se mnou v mém bytě bydlel, aniž bych ho jedinkrát spatřil. Vždyť jsem žil sám!

   Pamatuji si své sny. Některé byly prosté jako stavění ohromných struktur z Lega nebo bloudění tmou, jiné ale byly podivné a odehrávaly se v záhadných světech v ničem nepodobných tomu našemu. A teď se to taky jeví jako sen. Prostý sen bez náplně, v němž ležím ve tmě a čekám, než přestanu myslet. Ale jak se znám, to se nikdy nestane. Náplní mého života bylo přemýšlet o všem až moc a jedinkrát nevypnout mysl. Prostě to nešlo. Stejně tak jako teď.

   Vzpomínám na ten ceremoniál. Sešlo se jen pár lidí, většinou jen mí bývalí spolužáci a někteří členové mojí rodiny. Nikdo nevěděl o čem má mluvit, a tak všichni mlčeli. Nikdo se mnou neprohodil jediné slovo. Bylo to smutné a opuštěné. A dnes si připadám ještě opuštěnější. Nikoho jsem od té doby neviděl, ba ani nevím o tom, že by se kdokoli v mém okolí pohyboval. Jako by na mě všichni zapomněli.

   Existence je nudný úděl. Jen se zoufale ženete za něčím, čeho nikdy nedosáhnete, abyste si nakonec uvědomili, že nic z toho nikdy nemělo smysl. Jenže tehdy už je příliš pozdě něco na svém životě měnit. Jen vysedáváte na terase, kouříte jednu cigaretu za druhou, popíjíte kávu a přemítáte, co jste mohli změnit a jaké jste měli možnosti.

   Ó, jak mi chybí ta hořká chuť kávy! Neměl jsem ji, ani nepamatuji. Cítím se příliš slabý na to, abych se zvedl a šel si někam kávu uvařit. Ani tu cigaretu už si nedám. Nudím se ve tmě a chci uniknout ze svého těla. Ale to samozřejmě nejde.

   Z myšlenek mne vytrhne škrábání na dřevo. Nevím, ze které to jde strany, ale mám pocit, že se to ozývá pode mnou. Jako by něco bylo pod postelí, když se snažíte usnout. Jak absurdní představa!

   Chci se otočit a podívat se pod sebe. Ale nejde to. Jsem příliš slabý, protože už jsem dlouho nic nejedl, ani nepil. Přijdu si vysušený a vyhladovělý. Stýská se mi po večerech strávených s ní nad šálkem kávy a společně vykouřenou cigaretou. Její polibky chutnaly po dehtu, jako by člověk ponořil ústa do popelníku. Ale bylo to krásné. Teď je to navždy pryč a už nikdy se neuvidíme. Nikoho už nikdy neuvidím. Zůstanu tady sám, dokud ze mne nevyprchá poslední střípek příčetnosti a já upadnu do zapomnění. Už k tomu nemám moc daleko.

   Jen zima a tma. Nic jiného už pro mne neexistuje. Všechno ostatní jsou jen prázdné vzpomínky a nevyplněné sny. Ale skutečně snít už mi taky nejde. Přál bych si se probudit a zjistit, že tohle celé je jen krutý sen o vlastní bezmocnosti. Ale dobře vím, že je to skutečnost...

Kdybych byl věděl, že to bude tak zdlouhavé a já budu tak osamocený, asi bych tu dnes neležel. Asi bych si ušetřil tohle útrpné ležení ve tmě a chladu a nechal se zpopelnit. Ale teď už to nezměním. Můžu jen doufat, že mne někdo navštíví a položí na kameny nade mnou kytici. I kdyby byla uschlá, pořád by to bylo milé.

   Chtěl bych se odsud vysvobodit, ale nejde to. Navždy už budu ležet ve své rakvi, dokud se docela nerozpadnu a nestanu se potravou červů, co se ke mně po celou dobu tak hladově propracovávají.

   Kdybych to byl věděl, nechal bych se zpopelnit.