Zemětřas

Jaký to krásný den, běželo mi hlavou.

Odpočíval jsem na svém lehátku na terase své roubené chatky na zeleném kopci nad malebnou vesničkou dokonale rovných domků. Měl jsem to všechno jako na dlani.

Byla tam moje oblíbená hospůdka, kde jsem se štamgasty z vesnice popíjel vždy stejně žluté pivo z dokonale kulatých sklenic, které dokonale padly do ruky naprosto každému, kdo se jich chopil. Byl tam kostelík s vysokou špičatou věží dokonale čtvercového půdorysu a dokonale souměrné konstrukce. Jen ten zvon z nějakého důvodu nechtěl zvonit, ale možná byl jen ze špatného materiálu. Vížka kostela se tyčila daleko nad střechy ostatních domků ve vesničce a stávala se jasnou dominantou viditelnou už zdálky. Před kostelíkem se rozprostíralo otevřené prostranství s nikdy nekončícím jarmarkem s kupci vždy stále stejně zářivých úsměvů.

Život tady byl krásný. Nic mi tu nechybělo. Všechno do sebe dokonale zapadalo, všeho bylo dost, stromy nikdy neopadávaly, rybník nikdy nevysychal stejně jako můj vždy krásně průzračný bazén. Nikdo se nepotřeboval vzdalovat z vesnice, protože kolem stejně nic nebylo, jen vysoké rovné stěny konce světa, ale to nikoho netrápilo. Nikdo tu nestárnul, nikdo neumíral a každé zranění dokázal zdejší doktor vyléčit tak dobře, jako by nikdy neexistovalo. Ale přesto jsme tu měli malý hřbitov – podle mě jen na dokreslení atmosféry, protože jsem nikdy neslyšel o tom, že by se tu konal pohřeb –, ale to bylo krásné místo na to si jen sednout na zem, opřít se o hřbitovní zídku a pozorovat to klidné zákoutí světa před sebou. Skvělé místo na přemýšlení.

Všechno bylo dokonale rovné, všechny úhly byly dokonale pravé, a když už něco mělo být kulaté nebo zaoblené, tak to byla naprosto dokonalá kulatost nebo zaoblenost. Nic nemělo chybu, všechno bylo dokonale rovné, čisté, neměnné, nic nepodléhalo korozi nebo erozi, nic se neopotřebovávalo, nic nebylo špatně. Nic nemělo chybu. Všechno, všechno bylo dokonalé. Ale

to se mělo změnit.

Jaký to krásný den, běželo mi hlavou.

Odpočíval jsem na svém lehátku na terase své roubené chatky na zeleném kopci nad malebnou vesničkou dokonale rovných domků. Měl jsem to všechno jako na dlani.

Pode mnou byl můj průzračný bazén bez jediného náznaku kalu nebo jiné nečistoty. Já ho pozoroval ze svého lehátka, popíjel limonádu ze sklínky naprosto dokonale padnoucí do mé ruky a plánoval, jak za chvíli do toho bazénu půjdu. Ponořím se do průzračné vody, jednotlivé dokonale kruhové kapky budou poletovat kolem mne a já si budu užívat hřejivé slunce a výhled na vesničku pod sebou. Jen je možná trochu škoda, že v tom bazénu budu sám, pomyslel jsem si.

A pak se to stalo.

Jaký to krásný den, běželo mi hlavou.

Odpočíval jsem na svém lehátku na terase své roubené chatky na zeleném kopci nad malebnou vesničkou dokonale rovných domků a chystal se, že se za chvíli ponořím do svého dokonale průzračného bazénu. Jenže

pak do bazénu cosi spadlo. Netuším odkud, snad přímo z oblohy, ale bylo to něco divného. Vůbec jsem ten předmět nepoznával, nepřipomínal nic, co bych kdy viděl. Vypadalo to jako dlouhá tyč, snad dvakrát delší než já sám, a po celé délce rozdvojená, jen na jedné straně spojená divným nesouměrně kulatým útvarem a na druhé zakončená dvěma nerovnými hroty.

Celé to bylo nějaké divné. Nemělo to žádnou určitou barvu, jen cosi divně mdlého a nepřirozeného, a celé to mělo naprosto nejednotný tvar, náhodně to měnilo tloušťku v různých úsecích a celkově to působilo jako něco naprosto nepřirozeného. A ani to nemělo normální rozměry. Ani ne 1×1 na šířku, ba ani žádný konkrétní počet na délku. Bylo to podivně křivé a celkově jsem měl dojem, jako by to sem spadlo z úplně jiného světa.

Ale ta věc spadla přímo do mého bazénu a kolmo dolů se zabodla do hladiny a zůstala trčet vzhůru. Jistě, mezi dokonale kruhovými kapkami vody tam sice byla určitá mezera, která to dovolovala, ale žádná věc neměla nikdy mít takové rozměry, aby se tam vešla. Jenže tohle, tohle bylo něco odjinud, něco nepřirozeného a znepokojivě cizího.

Bál jsem se jít blíž, ale zároveň jsem to chtěl prozkoumat. Vstal jsem z lehátka a došel na okraj zastřešené terasy. Ale než jsem stačil vykročit na cestičku z dokonale pravidelných kamenů vedoucí dolů k bazénu, další z těchto věcí spadla na zem přímo přede mnou. Jen tahle měla o něco více rozevřené své dvě poloviny a trochu vypadala jako parodie na obří písmeno V z nějakého naprosto nepřirozeného materiálu. A pak začaly padat další a další z těchto věcí, a byť všechny vypadaly podobně, žádné dvě nebyly dokonale stejné, což bylo naprosto nepřirozené a nepřijatelné.

Jaký to podivný den, běželo mi hlavou.

Stál jsem na kraji zastřešené terasy své roubené chatky na zeleném kopci nad malebnou vesničkou dokonale rovných domků a všude přede mnou dopadaly na zem desítky těchto divných, děsivě nedokonalých věcí a já začínal dostávat strach. A pak,

aniž bych si všiml, kdy to začalo, z dálky jsem najednou slyšel hlasité dunění a všechno se začalo otřásat. Zemětřesení! Nikdy jsem to nezažil, ale věděl jsem, že taková věc existuje. A teď to bylo tady. Náš svět dokonale hladkých povrchů a přesné symetrie se otřásal v základech a ze střech domů ve vesničce pode mnou se odlupovaly kvádry střešních tašek a dopadaly na zem. Taková věc se tady nikdy nestala. Tohle bylo špatně. Sakra špatně!

Jaký to děsivý den, běželo mi hlavou.

Stál jsem na kraji zastřešené terasy své roubené chatky na zeleném kopci nad malebnou vesničkou dokonale rovných domků a všude přede mnou dopadaly na zem desítky divných, děsivě nedokonalých věcí, všechno se otřásalo a nadskakovalo a domy ve vesničce přede mnou se začínaly hroutit.

Jednotlivá okna se v kuse vylamovala ze stěn a dopadala do ulic s hlasitými tupými ranami, stěny se rozdělovaly na jednotlivé kvádry cihel, které se ztěžka odtrhávaly od sebe, lampy padaly vcelku na zem a lidé, lidé padali taky. Ma mnohé z nich spadl kvádr stěny nebo střechy a roztrhl je v pase. Bylo lze jen vidět ležící těla bez nohou a nohy s pasem beze zbytku těla. Bylo to neskutečně nechutné. A v jedné uličce dokonce dokonale kvádrová střešní taška s pravidelnými kruhovými výstupky dopadla na nebohého chlapečka a uťala mu hlavu, která odletěla daleko od těla se stále stejným zářivým úsměvem jako předtím, dokud byl naživu.

Jaký to strašlivý den, běželo mi hlavou.

Padl jsem na zadek na kraji zastřešené terasy své roubené chatky na zeleném kopci nad ještě před chvílí malebnou vesničkou dokonale rovných domků, všude přede mnou dopadaly na zem desítky divných, děsivě nedokonalých věcí, všechno se otřásalo a nadskakovalo, domy ve vesničce přede mnou se hroutily a trhaly nebohé obyvatele na kusy a nad tím vším, nad celou vesnicí, se začal rozpínat ohromný stín zakrývající slunce.

Zemětřesení ustalo ve stejné chvíli, kdy se nad vesnicí zastavil onen olbřímí stín, ona obrovská temná věc zastiňující slunce nad celou vesnicí. Jen odsud, z mé chatky na kopci nad tím, co bývalo vesnicí, bylo vidět, jak ohromné je to, co se tyčí tam nahoře. Nezměrná nepravidelná silueta naprosto nepřirozených tvarů s podivnými ostrými výčnělky, které se pomalu zvedaly a klesaly v téměř pravidelném rytmu. A pak

se ozvala příšerná rána a z té ohromné věci nad rozbořenými domy se do všech stran rozlétly maličké kousíčky něčeho znepokojivě neurčitých a proměnlivých tvarů. Jenže

to nebylo celé.

Jaký to příšerný den, běželo mi hlavou.

V hrůze jsem pozoroval, jak se z té neskutečně obrovské věci na obloze obrovský kus odděluje a nesnesitelně pomalu padá dolů na ještě před několika chvílemi malebnou vesničku dokonale rovných domků, z nichž nyní zůstal dokonale rovný a nepoškozený jen ten čistě bílý kostel se svou vysokou kampanilou, zatímco kolem ležely zbytky zborcených domů a těla obyvatel přeťatá v pase, někdy s uťatými dlaněmi nebo dokonce hlavami. A ta děsivá, nepravidelná a ohromná věc padala stále níž a níž, až

nechtějte po mně, abych to říkal. Bylo to strašné, je to strašné i teď, když si vzpomenu, jak ta věc nesnesitelně pomalu padala stále níž, až

narazila na věž kostela a začala se deformovat. Ozvalo se neskutečně hlasité a nepříjemné praštění, jak se ona věc lámala a věz kostela do ní pronikala stále hloub. V té chvíli už jsem rozeznával, čím ta věc je, ale ještě jsem nebyl připravený si to připustit. Jak věc tlačila svou vahou dolů, strhla k zemi celou hlavní loď kostela, a pak i ty dvě postranní, a všude kolem se rozlétaly kamenné kvádry s pravidelnými kruhovými výstupky potřísněnými divnou, rudou, vazkou tekutinou. Věc klesala stále níž, až dočista dopadla na zem, a já uzřel, jak její horní částí proniká střecha kostelní věže ven.

Viděl jsem, jak se ta nepřirozeně nesouměrná hrouda hmoty pomalu deformuje, beznadějně nabodnutá na věž kostela.

Viděl jsem, jak střecha kostelní zvonice pokrytá podivnou rudou a vazkou tekutinou trčí ze spánku té ohromné hlavy gigantického tvora, který nepocházel z našeho světa a neodpovídal ničemu, o čem jsem se ještě dnes ráno domníval, že je jedinou možnou realitou. A ta znepokojivá rudá tekutina bez viditelných kruhových kapek se pomalu rozlévala od obří hlavy do všech stran a já měl pocit, že začne téct do kopce a pohltí i mě.

Jaký to byl krásný den...

****

„Hej ty vole, pocem! Tomu neuvěříš. Nějakej magor tady na zemi – uprostřed lesa, vole! – nechal podělanou vesničku z lega a tý potvoře spadla hlava přímo do ní. To fakt nevymyslíš, ty vole, to fakt ne,“ křičí pytlák na svého souputníka, který právě oné potvoře ustřelil hlavu.

„Počkej, hned sem u tebe,“ volá v odpověď původce všeho zla v legové vesničce z nějakého důvodu ponechané kdesi na zemi v lese.

„Čílec, to ti neuteče, vole,“ volá zase první pytlák, jenž dorazil k tomu výjevu jako první.

„No ty kráso, to je scenérie! Chudák srnka, tyjo. A ty malý lidičky tam dole —“ Přišedší střelec ani nestihne dokončit větu zmínkou o legové chatce zasypané jehličím, neboť ho kolega přeruší.

„Se nerozvášňuj, vole! Poď, čapnem to a hodíme do auta. To vezmu synovi a ten bude čumět, ty vole!“

„Je mi jich líto, jsem chtěl říct,“ dodává nakonec ten, který srnu zastřelil a způsobil zkázu maličkého světa míru a kostiček.

„Nojo, nojo, nerozumuj a pomož mi s tím, vole,“ odsekne první muž a začne stavbu z lega vyhrabávat ze země.