Ze sešitu neznámého autora

Nevím proč, ale rozhodl jsem se, že zaznamenám své zážitky z včerejšího dne. Nemám k tomu žádný pádný důvod, ale chci, aby se o tom vědělo.

   Šel jsem zšeřelou ulicí. Pouliční lampy osvětlovaly většinu chodníku i silnice, ale mezi sebou nechávaly i krátké úseky husté tmy. Ulice, jíž jsem procházel, byla dlouhá stovky metrů a můj cíl byl daleko na její druhé straně. Jak jsem šel, střídaly se kolem mne kruhy světla i mezery mezi nimi. Jak jsem šel, pravidelně jsem se zanořoval do tmy, abych se z ní za okamžik zase osvobodil. A tak to šlo celou cestu. Ale pak jsem si toho všiml.

   V místech, kam nedosáhla světla lamp, se v ostrůvcích stínů skrývaly keře. Stály v pravidelných rozestupech kolem chodníku a nehybně plnily svůj účel okrasy ulice. Zprvu mi na nich nepřišlo nic zvláštního, ale jak jsem šel dál, začal jsem si všímat změn v jejich tvaru.

   Všechny keře ozářené lampami měly stejné rozměry i rozestupy, stejnou výšku i šířku a stejný tvar. Ale v ostrůvcích tmy mezi světly lamp se keře měnily a vytvářely podivné útvary. Nejdřív se vypínaly stále výš, až byl znát rozdíl mezi nimi a těmi na světle. Postupně jejich siluety začaly připomínat shrbené postavy. Ty pak byly stále vzpřímenější, až to vypadalo, že v každém pruhu stínu stojí nehybná lidská postava.

   S každou další získávaly siluety na objemu, až dosáhly tvarů hřmotných chlapisek. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale čím déle jsem šel, tím zřetelněji keře připomínaly postavy. Čím déle jsem šel, tím víc se zdálo, že tam stojí velcí muži, kteří na něco nehybně čekají. Čím déle jsem šel, tím větší jsem měl pocit, že mne pozorují.

   Bylo to absurdní. Zřejmě mě jen dostihla únava z náročného dne a má mysl už se tak upnula k představě postele, že jsem přestal racionálně uvažovat. Zdálo se mi, že procházím nekonečnou ulicí lemovanou keři, lampami a muži. Jen tyto tři typy věcí, které se pravidelně střídaly, a za nimi vysoké šedé stěny domů. Kdyby tomu alespoň ta tlumená záře lamp nedodávala tak ponurý podtón!

   Šel jsem dál a cítil na sobě pohledy oněch keřových mužů. Cítil jsem, jak mne sledují a na základě svého pozorování hodnotí. Cítil jsem, jak mne soudí. Jako by nestačily ony kruté soudy, které nad sebou zvládám vznášet sám. Jako bych měl být souzen a nezasloužil si nic jiného. Uznávám, možná jsem někdy konal příliš sobecky, ale nikdy jsem nechtěl být špatným člověkem. Tím spíš ne v posledních letech. Ale přesto jsem vnímal tíhu jejich pohledů. Pohledů postav mužů, kteří byli pouhými keři. Jenže pak jsem uviděl oči.

   Všiml jsem si toho, až když jsem míjel asi třetí takový keř. V místech, kde by člověk měl mít tvář a v ní oči, se v siluetách keřů vznášely dva nenápadné body světla. Zřejmě jen nešikovně natočené lístky, které odrážely světlo okolních lamp. Ale v tu chvíli bych přísahal, že vidím oči. Věděl jsem, že to jsou oči. Cítil jsem jejich pohled a mé domněnky o reálnosti oněch nehybných mužů nabraly na síle. Začal jsem se bát.

   Přidal jsem do kroku. Najednou jsem přestal cítit vůni svěžího venkovního vzduchu i příjemné bodání v uchozených chodidlech. Zůstal mi jen jediný vjem, a to strach z mužů, kteří stojí podél protějšího chodníku, pozorují mne a plánují něco nekalého. Jako by se mi smáli do očí. Jako by tam byli právě proto, aby mi nahnali hrůzu. Už abych byl pryč!

   A pak přišla poslední kapka. Stále jsem zvyšoval tempo, až jsem zběsile míhal nohama a snažil se co nejrychleji dostat z ulice, ale ne zas tak rychle, aby to vypadalo, že mám strach a utíkám. Nemohl jsem dopustit, abych keřovým mužům vyplnil jejich přání. Nemohl jsem dopustit, aby jejich existence byla naplněna vědomím, že u mne vyvolali zděšení. Ale to skutečně vyvolali.

   Najednou jsem to uslyšel. Jedinou větu, která rozmetala poslední zbytky mojí příčetnosti. Jen čtyři prostá slova, která vyšla z úst jednoho z keřových mužů. Jediná čtyři slova, jež mne donutila zbytek cesty běžet jako o život, dokud jsem na zápraží svého bytu nepadl na zem a zhluboka nenabíral chybějící dech.

   „Čeho se bojíš, mládenče?“

Nyní je ráno a já se probudil do svěžího podzimního dne prosyceného jasnými paprsky chřadnoucího slunce a štěbetáním drobného ptactva. Uvařil jsem si kávu, jako každé ráno, a rozevřel noviny. Pak jsem si vzpomněl na včerejší večer a nelogicky hrůzyplnou cestu domů z odpolední vycházky. Tehdy jsem se rozhodl, že svůj zážitek napíšu, abych si zrekapituloval, co se mi to vlastně stalo.

   A nyní vidím, že se nestalo vůbec nic. Jen jsem kráčel noční ulicí a můj věčný strach ze soudů jiných lidí mne dohnal na pokraj racionality. Může se přeci běžně stát, že vám věci ve tmě připomínají něco, čím nejsou, protože je nevidíte dostatečně zřetelně, a tak si jen domýšlíte, co vlastně vidíte. Nebo co byste mohli vidět. Je to celé naprosto absurdní.

   Jediné, co mi ale nedává smysl, je onen hlas. Samozřejmě mne napadá, že mohlo jít o jakéhokoli staršího muže (to usuzuji z barvy hlasu mluvčího), který se zrovna procházel nocí tak, jako já. Určitě to tak bylo. Tak to muselo být. Ale nechápu, proč jsem toho člověka neviděl. Proč jsem neviděl ani jeho siluetu, ba ani pohyb jeho těla. A proč se mi zdálo, že hlas vychází z jednoho z keřů. Že by skutečně patřil keřovému muži? Anebo mne jen ošálila vlastní bláhová představivost?

   Těžko říct. Ale až dopiju svoji ranní kávu a dočtu svoje noviny, vypravím se zpátky do oné ulice a pořádně si prohlédnu ony keře. Ne snad, abych si ověřil, zda ti muži byli reální, ale abych se ujistil, že je to naprostý nesmysl. A až to zjistím, dopíšu sem poslední poznámku, abych sám sobě dovysvětlil, co se mi vlastně stalo.

V tomhle místě rukopis končí. Zbylé stránky sešitu byly vytrhány. Autora se nám rovněž nepodařilo dohledat. Ale na vnitřní straně přebalu knihy se nám podařilo rozlišit vytlačená písmena. Ta byla vyryta někým pravděpodobně velmi nevyrovnaným, což vyvozujeme z jejich kostrbatosti a nesouměrnosti. Jako by je psal někdo jiný než autor původního textu, a pak stránky, včetně té, jež se otiskla na vnitřní stranu přebalu sešitu, v afektu vytrhal. Většina slov (nebo toho, co za slova považujeme) jsou pouze náhodné směsice liter. Jen jediný úsek ve vyrytém textu přibližně připomíná strukturu připomínající smysluplné slovo. To slovo zní „Ghurtlams“. S výkladem jeho významu ani osudu pisatele si nevíme rady, a tak Vás, případné čtenáře, jménem naší redakce žádáme o pomoc a zaslání případných nápadů o rozřešení. Děkujeme, že jste s námi a čtěte naše rubriky. Vaše Noviny Nekonečna.