Zamrznuto
aneb
Lolkařská povídka

„Vem jim tu věžku! Teď je nekrytá a máš tam miníky. Oni jsou nahitovaní a ty jsi u věže.“

Slova božstev zněla oblohou. Všichni jen viseli na svých nitkách a čekali, co přijde. Zasekl se server a svět zamrzl. Všichni přítomní jen stáli a pozorovali se navzájem, zatímco drobní přisluhovači bili do sebe, nehledíce na titány boje okolo. Všechno stálo na místě a čekalo, až se server zase rozeběhne.

  Tak půjdu po té věži a pokusím se pomoci svému společenstvu, nebo vystrašeně zalezu do křoví? Co na to řekneš, bože M1CH43Li, běželo jí hlavou. Drobná kentauří slečna visela na místě zaseknutá ve skoku a čekala, až se její nitky pohnou. Byla jen loutkou visící na prstech svého boha, který ji vlastnil a říkal jí, co má dělat. Většinu času trávila v krčmách mezi světy, které všechny vypadaly stejně, a pospávala po krutých bitvách, připravená znovu vyrazit do boje.

  Nedalo se nic dělat, byla jen pouhým válečníkem pod nadvládou boží klaviatury a musela dělat, co se po ní chce. Naneštěstí byl její bůh rozestřený, občas mizel uprostřed bitvy, aby se zase s větší vzteklostí vrátil k nitkám poutajícím její tělo, anebo ji úplně opustil. V takových chvílích se vracela do své základny a netrpělivě sledovala průběh boje z povzdálí. Nikdy nevěděla, jestli se do něj ještě bude muset vrátit. A to byla stále horší představa, jak si protivníci kupovali nové magické vybavení.

  Jenže teď zmizeli všichni bohové. Svět se zastavil a jediní malí sluhové slepě bušili do svých drobných protivníků. Čas plynul a tvorečkové umírali a znovu se rodili. Obloha začala tmavnout, zatímco všichni stáli na svých místech. Přestala cokoli slyšet. Jako by všichni ohluchli a všechno oněmělo. Svět se začínal ponořovat do tmy. Do tmy ve čtvercové síti drobných světélek, která nyní postupně zhasínala. Brzo to přijde. Bude konec.

Jako by to předvídala, najednou se s palčivou bolestí po celém těle probrala na svém kavalci v obrovské noclehárně. Teď nebylo pochyb. Svět, v němž ještě před chvílí bojovala, se zhroutil do sebe a ji to vyplivlo zpátky do její reality. Reality života v gigantických kasárnách, kde žijí tisíce válečníků, již stejně jako ona čekají, až je jejich bůh zavolá do dalšího boje.

  A tak to šlo dál. Jako vždycky. Za chvíli se ocitla ve zbrojírně, po boku svých bratrů z klanu boha M1CH43La, a čekala, koho si dnes její bůh vyvolí v boji. Ale protože ona byla jeho oblíbenkyní, v ušetření doufala marně. Musela do boje.

  Zase bojovat, dokud se můj bůh neunaví. Stále umírat a být oživována mocnou magií, aby mohla bojovat dál. Tak jako vždycky.