Volný

Ta fabrika dávno zemřela, ale ten komín, ten tam stojí pořád. Dlouho jsem se k tomu odhodlával, dlouho jsem to odkládal, ale teď přišel ten pravý čas. Musím tam vylézt.

  Vydal jsem se k rozvalinám dávno mrtvé fabriky. Nevím, co se tam kdysi vyrábělo, ale ani mě to nezajímá. Důležité je, že ten komín tu stojí stále a tyčí se vysoko nad sluncem zalitá luka. Přímo si říká o to, abych na něj vyšplhal.

  Přišel jsem tedy k úpatí komínu, prodrav se sutinami. Železný žebřík byl vysoký a končil v nedohlednu, ale přesto jsem začal šplhat. Položil jsem nohu na první příčku a zachytil se rukama vysoko nad hlavou. Přitáhl jsem se a vyšvihl druhou nohu o dva stupně výš. Přece nebudu lézt po jednom, když je to tak daleko.

  Stoupal jsem stále výš, do tváří mi bušil vítr a na kůži mne hřálo odpolední slunce. Nebylo třeba dívat se dolů, nebylo třeba se dívat nahoru, jen jsem dál šplhal kamsi do výšin komínu. Už mne začaly bolet ruce, ale již nebylo cesty zpět. Stoupal jsem vzhůru, jak rychle jsem mohl, kladl nohy na další stupně a rychle postupoval k vrcholu.

  Pak mi poprvé sklouzla ruka z kovové příčky. Zapotácel jsem se větru, ale hned jsem se zase chytil a pokračoval dál. Dál nahoru, dál k oblakům. Už jsem nepočítal stupně, už jsem nevnímal tu ohromnou výšku, byla tu jen ta cesta, cesta vzhůru.

  Když jsem téměř dospěl k vrcholu, sklouzla mi zpocená ruka podruhé. Tehdy jsem se mocně zhoupl a byl si jistý, že se jen druhou rukou neudržím. Ale uvolněná ruka kolem mě udělala velký oblouk a vrátila se k žebříku v úrovni mého pasu. A já pokračoval dál.

  Těch posledních pár metrů bylo nejtěžších. Vítr na mne dorážel v mocných poryvech a já se sotva držel žebříku. Ale nakonec jsem dospěl až na jeho konec a svalil se na vrcholu komínu. Chvíli jsem tam jen tak ležel a přerývaně oddychoval námahou. Ale pak jsem se posadil a spatřil ten výhled.

  Přede mnou se prostíraly široké lány luk a polí, jež roztínala přímá linie silnice. Ale nikde žádné auto. Tudy nic nejezdí. Není kam jet. Seděl jsem tam a opájel se tím pohledem a dostal chuť si zapálit. Vyprostil jsem tedy z kapsy tabák, filtry a papírky. Během balení jsem zoufale zápasil s větrem a notná část tabáku mi odletěla v nenávratné výšiny oblohy kolem komína. Ale nakonec jsem přece uspěl ve svém snažení a cigareta byla hotová.

  Připálil jsem si svůj výtvor a spokojeně natáhl kouř do plic. Když jsem vydechl, vítr mi dým kradl z úst a vynášel vysoko nade mne. Mezi kousíčky popela probleskávaly odrazy teplého slunce a já se cítil naprosto blažený.

  A tak jsem seděl a kouřil. Když jsem skončil, vhodil jsem schválně nedopalek do nitra komína, abych zvěděl, co se stane. Samozřejmě se nestalo vůbec nic.

  No a teď nevím. Mám slézt dolů, když jsem si vědom, že na cestu zpátky mi už nestačí síly? Anebo mám zkusit dolů seskočit a doufat, že skok přežiju? Ani do jednoho se mi příliš nechce. Ale nemůžu tady sedět věčně. Jakmile načerpám dost sil, pokusím se žebřík slézt, ale zatím to vypadá, že spíš skočím. Bude to tak jednodušší. Bude to bez námahy. Budu volný.