Volavka

Nebylo tomu tak dávno, co její peří bylo mladicky sytě černé. Není tomu tak dávno, co její zobák měl nevýraznou bílorůžovou barvu. Není tomu tak dávno, co její krk byl tmavý a peří na hlavě bylo stejně krátké jako všude jinde. Ale to se změnilo.

V posledních týdnech její peří zesvětlalo a kromě konců křídel nabralo popelavě šedou barvu. Krk se jí zbarvil téměř doběla a začaly se na něm utvářet černé proužky, jako tomu bylo u dospělých. Její zobák získával sytější žlutorůžovou barvu a pera na její hlavě se začala prodlužovat. Dospěla. Téměř, téměř dospěla.

A během několika uplynulých dní se její nohy i zobák začaly zbarvovat do ruda. Černé peří na hlavě se prodlužovalo a ježilo a ona cítila, že něco je jinak. A pak potkala jeho. Velký, dlouhokrký volavčák nesoucí jméno Emil (pro ni Emílek) jí náhle vstoupil do života a jako v reakci na to její zobák i s jejíma nohama ještě úpěnlivěji zrudl. Cítila, že on je ten pravý. Cítila, že chce snést a vysedět jeho vejce. Cítila... ne, věděla, že Emílek je ten, na koho celý život čekala. Volavka byla šťastná a ve své popelavosti se pýřila radostí ze života.

Nyní přelétala nad krajinou, nad ranním mrazem brzkého podzimu ojíněnými lukami a nad potůčky zurčícími ledovou vodou plnými chutných ryb. Ale dnes neměla chuť na ryby. Dnes chtěla Volavka zkusit něco nového. Něco suchozemského. Něco savčího. Protože volavčák Emil jí vlil do žil sílu a chuť žít. Protože nyní byla šťastná a chtěla zkoušet nové věci.

Pomalým rytmickým mácháním svých křídel se pozvolna dostala až k poli. Nebo spíš políčku. Malému políčku ohraničenému nevelkými větrolamy, plnému namrzlých stébel obilí. To už asi do zimy nevyroste, ale bylo jí to jedno. Důležité bylo to, co bylo mezi stébly. Co pobíhalo po zemi a velmi slabě pištělo. Ale ona to slyšela moc dobře. Slyšela, jak malý hraboš kvičí, když se snaží uniknout před jejím stínem plujícím po poli. A hraboše, toho ještě neměla.

Slétla níž a trochu rychleji zamávala křídly. Než se hlodavec stihl zahrabat do země, vystřelila po něm svým krkem a lapila ho do hbitého zobáku. Hraboš pištěl a zmítal se, ale její sevření bylo pevné a ona nepovolila.

Vznesla se výš a doletěla k nejbližšímu větrolamu. Vyhlédla si pěknou větev a pomalu na ni usedala. Zatímco hledala stabilní polohu a přešlapovala po větvi nohama, mávala křídly, aby udržela rovnováhu, a ranní námraza ji studila do pařátů. Když měla pocit, že pevně stojí, stáhla křídla k tělu a ve stejném okamžiku škubla hlavou dozadu a nechala si hraboše propadnout do dlouhého esovitého krku. Jenže

tím prudkým pohybem narušila statiku zmrzlé větve a ta se zlomila. Než stačila Volavka zareagovat, padala dolů spolu s větví a hraboš se jí zasekl v hrdle. Nemohla dýchat. Notnou chvíli jen visela ve vzduchu a marně máchala křídly ve snaze udržet stabilní polohu. Ale hlodavec v krku jí zabraňoval v dýchání a z nedostatku kyslíku postupně slábla a slábla, až jí došly síly úplně a spadla na zem.

Chvíli se ještě v křečích zmítala na zemi pokryté namrzlým jehličím ve snaze dostat malého hlodavce z krku, ale marně. Zanedlouho její oči pohasly a její čerstvě dospělé bílé peří splasklo mrtvolností. Poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou zbavenou kyslíku, zněla snad si Emílek nenajde jinou. Třeba mě ještě zachrání...

Trvalo to dlouho. Snad celých deset minut, což je v hlodavčím světě hodně dlouhá doba, ale nakonec se hrabošovi podařilo prokousat se ven. Otvorem v boku krku mrtvé Volavky vylezl hraboš na svobodu, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Rozhlížel se kolem sebe zmateným pohledem, ale když uviděl stébla podzimem chřadnoucího obilí, ihned se rozběhl k nim. Zpátky do pole. Zpátky do bezpečí.

„Pitomá potvora,“ mumlal si hraboš, „ani nedávala pozor, co vlastně dělá.“

Po chvíli se zastavil a musel se usmát. Vybavil se mu pohled v očích Volavky předtím, než ho lapila do zobáku. Byla plně ponořená do svých růžových představ a bylo to vidět.

„Nojo, zamilovaná volavka,“ uchechtl se hraboš.