Vodopád

Procházel jsem lesem. Stejný les kolem Bermrinxu jako vždycky. Ten stejný les, kde jsem objevil dům s krychlí a kde časem přijdu o levou dlaň. Ale to zatím nevím, zatímco toto píšu.

Procházel jsem bermrinxkým lesem a jako vždy, když něco vyprávím, zabloudil jsem. Les je obrovský a do obou stran se rozpíná, kam až si člověk pomyslí. Je jednoduché se ztratit a nalézt místo, kde jste ještě nebyli.

Takto jsem nalezl cestu, která se nejdřív jevila jako zvířecí stezka, ale postupně se rozrostla do lidské pěšiny. Nebo to tak aspoň vypadalo. Prašná udusaná hlína s pískem vytvářela cestičku, která se stále rozšiřovala, jak jsem šel dál. Dál, směrem k mýtině, anebo spíš oáze života uprostřed hustého, temného lesa.

Jednu stranu volného prostoru bez stromů tvořila skalní stěna. Na jejím vrcholu pokračovaly stromy a tím větší se zdál výškový rozdíl mezi mnou a světem tam nahoře, na další úrovni lesa. Mezi stromy tekl potok, široký a prudký, možná už vyloženě říčka. Voda v trsech padala ze skály, tříštila se o její výstupky a v šířce snad tří, čtyř metrů docela zakrývala skálu.

Pod vysokým vodopádem bylo průzračné jezírko, napěněné dopadajícím pláčem říčky nahoře. Z něho voda vytékala dál, v nepatrných kaskádách unikala z tůně a spěchala dolů z kopce skrýt se mezi stromy. Mýtina mohla měřit v průměru nějakých dvacet metrů, ale podél skály se trochu prodlužovala. Déšť vodopádu prosycoval vzduch vlhkostí a na březích jezírka rostly lopuchy a kapradiny. Mezerou mezi stromy pronikalo dolů jasné sluneční světlo a dodávalo vodě tisíce oslňujících záblesků. Bylo to krásné.

Dlouho jsem jen pozoroval vodopád, fascinován jím snad víc než jakýmkoli jiným vodopádem kdy předtím. Ale pak se mi natolik zalíbil, že jsem zatoužil jít k němu a do padající vody ponořit ruce. Nechat se pozřít ledovou lesní vodou nepocházející z žádných zrezivělých trubek, neznečištěnou chlorem a jinými zlořády. Pocítit na kůži pravou, přirozenou vodu.

Sundal jsem si boty a ponožky a pomalu vstoupil do jezírka. Bylo mělké, v nejhlubší části nemohlo mít ani půl metru, a voda mne příjemně chladila do nohou. Chodidla se mi zabořovala do bahnitého písku a já si užíval ten intenzivní dotek. Žádná látka, žádná podrážka, jen ryzí podlaha přírody.

Dobrodil jsem se až k vodopádu. Kapky vody tříštící se pode mnou mi osvěžovaly tvář a příjemně chladily. Pozvedl jsem ruce a natáhl je před sebe. Pomalu jsem napínal lokty a zvedal ramena, zatímco se prsty zanořovaly do proudů klesající vody. Bořil jsem se do vodopádu čím dál víc a za chvíli mi voda útočila i na zápěstí. Za chvíli se přívětivé ledové ostny kapek posunuly až k mým loktům. Jenže

tím to nekončilo.

****

Nořil jsem do vodopádu ruce stále hloub, až mé prsty unikly z padající vody. Tehdy už mi voda omývala i tvář, ale v náhlém poznání, že za vodopádem je mezera, jsem pokračoval dál.

Vstoupil jsem do přírodní sprchy a oděv mi rychle těžknul na těle. Ruce jsem měl už po lokty z vodopádu a stále jsem nemohl nahmatat skalní stěnu. Udělal jsem dva, tři rychlé kroky a vykročil na skrytou stranu jezírka.

Vodopád za mnou propouštěl dovnitř jen málo světla, zato však jeho odlesky poletovaly po celém vstupu do jeskyně. Zakryta stěnou padající vody, schována před zraky případných kolemjdoucích, ve skále zela puklina a postupně se zužujíc, pokračovala hlouběji, daleko za skalní stěnu.

Vykročil jsem a za chvíli se vynořil z mělkého jezírka. Na chodilech mne chladil ledový kámen a já vnímal jeho strukturu. Čím dál jsem se zanořoval do jeskyně, tím slabší byla ta troška světla propuštěná dovnitř vodopádem. Chvíli jsem šel naprostou tmou a poslepu tápal podél stěny napravo od sebe.

Mám pocit, že tunel se několikrát stočil, pokaždé na opačnou stranu, takže jsem snad postupoval stále víceméně stejným směrem, ale s jistotou jsem to říci nemohl. Pak jsem v dáli uviděl světlo. Slabou rudou zář obalující obrysy výstupků na stěně naproti mně.

Světlo zesilovalo a já se stále rychleji blížil k jeho zdroji. Jak se prostor kolem mne stával přehlednějším, začal jsem opět spoléhat na zrak a zrychlil krok. Příští prudká zatáčka vedla doprava. A pak jsem spatřil

ten oltář. V rozlehlé jeskynní prostoře rozpínající se do všech stran, z jejíhož dalekého stropu visely snad stovky stalaktitů, stál nějaké dva metry široký kamenný kruh, po jehož bocích se tyčila šestice kamenných sloupků. Na každém z nich planula nevelká pochodeň, ovšem ne ze dřeva, ale z kovu. Jenže jejich zář postrádala jakoukoli špetku žluté nebo oranžové, jak tomu u běžného ohně bývá, ale žhnula krvavě rudým plamenem.

Přišel jsem blíž a stanul vedle kamenného kruhu. Do něj byly vyryty desítky drobných run mně neznámého jazyka, které planuly stejným krvavým světlem jako pochodně nad nimi. Ale možná to byl jen můj zkreslený dojem a ve skutečnosti pouze odrážely světlo kovových loučí s kovanými ostny po stranách.

Netuším proč, ale pocítil jsem nutkání vstoupit do kruhu. Chvíli jsem se tomu bránil, ale ono volání neznámého mne rychle přemohlo a já udělal krok dovnitř. Nahým chodidlem mi až ke kyčli vystřelil bodavý žár, který se ale po chvíli změnil na jakési příjemné brnění. Vkročil jsem i druhou nohou a ucítil trny horka i v levé noze.

Udělal jsem ještě tři kroky, než jsem dospěl do středu kruhu. Krvavá zář oltáře zesilovala a stejně tak žár prostupující mým tělem. Od chodidel mi stoupaly vlny žhnoucí bolesti a postupovaly nahoru. Když jsem stanul uprostřed oltáře, žár mi vystoupal až do hlavy a zatmělo se mi před očima. Tehdy

jsem ho spatřil.

****

„Teď jsi můj,“ řekla bytost tvořená hustou gelovitou tmou s tisícovkami žlutých očí. Démon, dosud dřímající v oltáři, nyní probuzený mým příchodem.

Stále jsem stál ve středu kamenného kruhu s rudě zářícími runami. Stále kolem mne stála šestice kamenných bloků s pochodněmi z černého železa na vrcholcích. Ale za nimi,

za nimi nebylo nic. Zbytek místnosti zmizel a nahradila ho vazká temnota obklopující mne ze všech stran. Ve slizu zhmotněné tmy plavaly desítky stovek přimhouřených očí s jasně žlutým bělmem a rudě zářícími duhovkami. Zornice byly protáhlé a na koncích rozšířené do kruhů jako na očích kozy.

Všechny ty oči se dívaly na mne. Všechny ty oči mne pozorovaly, jak jsem tam strnule stál, neschopen se pohnout. Všechny ty oči si mne prohlížely od bosých pat k vlasy zahalené hlavě a já cítil, jak mne soudí. Tak jako lidé v Bermrinxu, nedůvěřiví ke všemu nestandardnímu, a tak i k mojí osobě. Ty oči mne soudily stejně jako oči lidí, které jsem potkával na ulicích a vyhýbal se jejich pohledům. Ale přece v tom bylo cosi jiného. Přece v tom bylo něco vábného, něco přívětivého, co jsem v očích lidí nikdy nespatřil.

„Teď jsi můj,“ zopakoval démon tvořený tisíci velkých přimhouřených očí plovoucích ve zhmotněné tmě. „Teď jsi můj a já si vezmu tvoje tělo. Vidím, že ti na něm nezáleží. Vidím, že je ti tělo přítěží a záleží ti pouze na své mysli.

Udělám ti tedy laskavost. Vyplním ti přání. Vezmu si tvé tělo a zbavím tě ho. Zbude z tebe jen pouhá mysl a nebudeš vázán fyzickými potřebami. Souhlasíš, člověče?“

Stále jsem se nemohl pohnout. Stále jsem byl zmrazený pohledem toho nespočtu očí s jedovatě žlutým bělmem a stále mne děsilo, že nevidím žádné rty, z nichž by hlas vycházel. Jako by zněl uvnitř mojí hlavy a nikde jinde. Jako by zněl odevšad, ale v mojí hlavě bylo ticho. Jako by to bylo obojí a zároveň ani jedno z toho. Jako by démonův hlas existoval všude a ve všem, aniž by musel kdekoli vznikat. Protože byl všudypřítomný. Protože tělo ze tmy a očí bylo jen tělo, ale ten hlas, to bylo to pravé jádro démona. Ten palčivě hřejivý, drásavý a vlídný hlas. To byl démon, kterého jsem probudil svým příchodem.

Zvažoval jsem jeho nabídku. Měl jsem jasno hned, jak nadlidská bytost vyslovila svoji otázku, ale přesto jsem váhal. Chtěl jsem váhat. Nemám rád své tělo. Svazuje mne. Je mi vězením. Je mi přítěží a nutí mne poslouchat zvířecí pudy, o které nestojím. Nutí mne existovat ve fyzickém světě, namísto abych pobýval ve své mysli. Ale co když je v tom nějaký háček? Co když mne démon chce podvést a provést mi něco, o čem se nezmínil?

Ale bylo to marné. Marná snaha pochybovat. Marná snaha přesvědčit sám sebe, že tohle není přesně to, co jsem vždy chtěl.

„Souhlasím,“ řekl jsem a rázem se uvolnil.

Tělem mi prošlehla neskutečná bodavá bolest. Od nohou mi vzhůru stoupal spalující oheň, který jsem sice neviděl, ale přesto jsem věděl, že má pomněnkově modrou, štiplavou barvu. A jak mi prostupoval tělem, já cítil, že tělo přestávám cítit.

Ztratil jsem cit v nohách. Přestal jsem vnímat chodidla, pak lýtka a stehna. Jako bych je najednou neměl. Jako bych je nikdy neměl. Pak zmizelo ono nechutné nepříjemné pnutí v mozku způsobené existencí mého pohlaví. Jako bych ho nikdy neměl. Jako bych se narodil bez něho. Ztratil jsem cit v břiše a postupně přestával vnímat hrudník. Jako bych byl vždycky tvořen pouze hlavou, krkem a rukama. Jako bych nikdy nic jiného neměl. A pak mi to pozřelo hlavu a nakonec i ruce.

Najednou jsem ucítil všechno. Ucítil jsem svoje tělo, nekonečné a rozložité. Tělo tvořené nezměrnou masou přelévající se temnoty. A to, co jsem viděl, bylo šílené.

Viděl jsem sám sebe ze všech stran zároveň. Viděl jsem sám sebe, jak kroutím zápěstími, protahuju si záda a prsty a rozhýbávám roky ztuhlou krční páteř. Ale

neovládal jsem to. Jako bych to už nebyl já. Jako bych viděl sám sebe ale sám sebou už nebyl a to, co jsem kdysi byl já, teď bylo něco cizího a autonomního, nezávislého na mně.

Pak jsem si všiml, že všude kolem mého těla se skvějí tisícovky žlutobělmých očí s rudými duhovkami, které se pohybovaly stejným směrem, jakým jsem se díval. Zkoušel jsem do některých z nich pohledět a ve stejnou chvíli se ony podívaly na mne. Jako by ty jedovatě zářící oči uprostřed hmotné tmy byly ovládané mojí myslí. Jako by to byly moje oči. A zatímco jsem se díval do oněch žlutých očí, mé tělo, které jsem viděl naprosto z každého možného úhlu, se se skloněnou hlavou dívalo dolů, na kamenný oltář s desítkami rudě žhnoucích run.

Pak jsem promluvil. Respektive to, čím jsem ještě před chvílí byl, mé tělo, na mne promluvilo a já uslyšel svůj vlastní lidský hlas, nezkreslený rezonancí uvnitř lebky.

„Děkuji ti, člověče. Teď jsi jen mysl a můžeš hloubat, nad čím budeš chtít. Já si tohle vezmu a půjdu. Tak se tu měj,“ řeklo moje tělo, otočilo se a vyšlo z kruhu.

V tu chvíli zmizelo a byl jsem tam už jenom já. Jenom má mysl zhmotněná v tisícovkách krvavě rudých očí s otráveně žlutým bělmem. Jen já, mysl rozprostřená po nekonečném prostoru zhmotněné temnoty, kterou jsem se začal rozpínat.

Začal jsem přemýšlet víc. Víc než normálně. Víc než kdy jindy. Mé myšlenky teď proudily v tuctech různých směrů, všechny paralelně v jednu chvíli, ale každá o něčem jiném. Často to byly myšlenky o věcech, jaké jsem nikdy neviděl a neznal jsem je. A přesto jsem teď jasně znal ty stovky podivných bytostí tvořených tmou s desítkami chapadel nebo stovkami hmyzích nožiček. Přesto jsem jasně viděl onen svět, v němž se pohybovaly, jako by to byla má jediná vzpomínka na místo, kde jsem se narodil.

Nerozuměl jsem tomu, ale přijal jsem to. Chvíli to trvalo, i když čas už pro mne přestal existovat, ale nakonec jsem se ztotožnil se vzpomínkami, které jsem nikdy předtím neměl a jež teď tvořily celou moji osobnost. Osobnost bytosti s nekonečnou myslí, bytosti tvořené jen a pouze temnotou, bytosti s tisícovkami očí obrácených dovnitř kamenného oltáře, kam mne před stovkami let uvěznili chamtiví lidé v touze mne zotročit.

Věděl jsem jasně, kdo jsem. Věděl jsem, že jsem démon, tvor tvořený pouze tmou a nelimitovaným vědomím, jenž žil po statisíce let a který znal všechny taje toho druhého světa. Světa, kde nebylo jediného člověka, jen věčná tma a atmosféra z vířících myšlenek. Ale pak

ten muž přišel.

****

Byl mi něčím povědomý. Vypadal na dvacátníka, měl delší mastné vlasy a vypadal ztrhaně. I jeho oděv mi byl povědomý. Byl bos a vstoupil do mého kruhu. Kamenného kruhu, který poutal moji nekonečnou mysl na jednom místě. Mysl, jež už se rozepjala natolik, že myšlenky na jedné straně se nemohly potkat s těmi na druhé. Mysl, která postrádala schránku, jež by ji limitovala. Protože tohle už bylo nesnesitelné.

Chvíli se zdálo, že se bránil nějakému nutkání, ale to ho rychle přemohlo a udělal krok dovnitř mého oltáře. Cítil jsem jeho nahé chodidlo na kameni. Natáhl jsem se po něm myslí a užíval si pocit omezenosti tělem, jaký on jistě musel pociťovat. Vkročil dovnitř i druhou nohou a já pronikl do chladivé omezenosti jeho těla i jeho levou nohou.

Udělal ještě tři kroky, než dospěl do středu mého kruhu. Soustředil jsem se na runy v kameni a natahoval se k němu myslí skrze ně. Mé vědomí obalovalo jeho tělo od chodidel a stoupalo vzhůru. Když muž stanul uprostřed oltáře a postavil se na největší z run sloužících mi jako okna do fyzického světa, mohl jsem ho obklopit úplně a dotknout se svojí myslí jeho hlavy. Nahmatal jsem jeho vědomí, pronikl do něho a nechal muže mne spatřit.

„Teď jsi můj,“ řekl jsem muži skrze svůj dotek s jeho myslí. Probudil mne z mého nekonečného zamyšlení a přivedl mou pozornost ke svému lákavě omezujícímu tělu.

Cítil jsem, že mne už konečně vidí. Prohlížel si mou formu z koncentrované teknoty a díval se mi do očí. Jako by mu snad na nich přišlo něco divného. Takové oči jsem měl odjakživa a jsou naprosto přirozrné. Co na nich vidíš, člověče?

Prohlížel jsem si ho ze všech stran. Přemítal jsem, jestli jeho tělo bude skutečně tak krásně svazující, jak si slibuji, a zda dokáže spoutat mou neustále rostoucí mysl do konkrétní, soustředěné formy.

Usuzoval jsem, že by to mohlo vyjít. Mohlo by to fungovat. Zeptal jsem se myšlenkou jeho podvědomí, co si myslí o mém plánu, a neuvědomělá část jeho mysli mi horlivě přikyvovala svým maličkým abstraktním tělem, že to zní skvěle.

„Teď jsi můj,“ zopakoval jsem. „Teď jsi můj a já si vezmu tvoje tělo. Vidím, že ti na něm nezáleží. Vidím, že je ti tělo přítěží a záleží ti pouze na své mysli.

Udělám ti tedy laskavost. Vyplním ti přání. Vezmu si tvé tělo a zbavím tě ho. Zbude z tebe jen pouhá mysl a nebudeš vázán fyzickými potřebami. Souhlasíš, člověče?“

Muž se nehýbal. Působil šokovaně. Těkal očima ze strany na stranu a cosi hledal. Možná že chtěl nalézt pomyslná ústa, z nichž by vycházel můj hlas, protože jeho omezená mysl si neuvědomovala, že mluvím k ní a ne do jeho uší.

Vypadal, že nad mým návrhem přemýšlí. Vypadal, že pochybuje, ale protože jsem viděl do jeho mysli, věděl jsem, že je to pouze maska. Byl rozhodnutý moji nabídku přijmout ještě dřív, než jsem mu vůbec otázku položil, protože jeho podvědomí se už rozhodlo. Cítil jsem, jak se snaží přesvědčit sám sebe, že tohle není přesně to, co vždy chtěl, ale já viděl a věděl, že se mu to nepodaří. Už byl dávno rozhodnut, jen to sám sobě nechtěl přiznat.

„Souhlasím,“ řekl a já rázem obklopil jeho tělo.

Z run v oltáři, který mne tak dlouho vázal na jednom místě, ale nijak neomezoval mou mysl, jsem začal obsazovat jeho tělo. Od nohou vzhůru jsem přejímal vládu nad jeho nervy a svaly a cítil neskutečně chladivou omezenost fyzického těla.

První jsem si vzal jeho nohy. Ucítil jsem chodidla a dotek oltáře, horkého mou vířící myslí. Pak jsem si zabral jeho lýtka a stehna. Jako bych najednou měl nohy. Jako bych se zhmotňoval směrem vzhůru a stával se fyzickým. Pak jsem získal jeho pohlaví a ucítil opojně zvířecí omezenost nervózními hormony. Získával jsem jeho břicho a postupně obsadil i hrudník. Jako bych se stával člověkem a jako bych jím už byl, jen bez hlavy, krku a rukou. Bylo to už to jediné, co mi chybělo k upoutání své mysli do sympaticky uzavřené schránky. A pak jsem vytlačil mysl toho muže i z jeho hlavy a rukou.

****

Najednou jsem ucítil všechno. Ucítil jsem svoje tělo, konečné a chladivě omezené. Tělo tvořené jen masem a kostmi, jen nervy, krví a roztomilými čvachtavými orgány. Ale to, co jsem viděl, bylo šílené.

Viděl jsem sám sebe. Ale ne objektivně z tisíců úhlů pohledu jako předtím muže v kruhu. Ne, viděl jsem se pouze ze dvou bodů, které ani zdaleka nebyly schopny vytvořit dostatečný model toho, co jsem viděl kolem. Viděl jsem sám sebe, svou někdejší polohmotnou podobu tmy s očima, zatímco jsem začal kroutit zápěstími, protahoval si záda a prsty a rozhýbával roky ztuhlou krční páteř. Ale

bylo to zvláštní. Jako bych to už nebyl já. Jako bych viděl sám svou podobu, ale sám už byl zavřený v těle člověka a neměl s ní kontakt. Jako by to, co jsem kdysi byl já, teď bylo něco cizího a autonomního, nezávislého na mě.

Pak jsem si všiml, že moje někdejší „tělo“ se začíná hýbat. Oči, které mi ještě donedávna patřily, teď zmateně a nesystematicky těkaly kolem, netušíce, co to vlastně vidí. Pak se moje bývalé oči, jichž jsem teď měl tisíckráte míň, začaly dívat po sobě navzájem. Bylo to absurdní. Ten člověk si ještě neuvědomil, že jsem si vzal jeho tělo a jeho mysl vypustil ven, výměnou za svou někdejší neomezenou podobu. A zatímco se ten muž díval do svých vlastních žlutých očí, já jsem se v jeho těle se skloněnou hlavou díval dolů, na kamenný oltář s desítkami rudě žhnoucích run.

Pak jsem promluvil. Bylo to podivně nezvyklé a jaksi příjemné. Najednou jsem měl dýchací ústrojí a fyzické hlasivky a mohl mluvit. Uslyšel jsem lidský hlas onoho muže, zkreslený nyní rezonancí uvnitř lebky, kterou jsem mu vzal spolu se zbytkem těla.

„Děkuji ti, člověče. Teď jsi jen mysl a můžeš hloubat, nad čím budeš chtít. Já si tohle vezmu a půjdu. Tak se tu měj,“ řekl jsem mu, otočil se a vyšel z kruhu.

V tu chvíli podoba, v níž jsem byl statisíce let uvězněn, zmizela a byl jsem tam už jenom já. Jenom mrňavé fyzické tělo člověka s bosýma nohama a dvěma drobnými očky s nepřirozeně bílým bělmem. Má mysl se mačkala uvnitř miniaturního mozečku a já cítil osvěžující tělesné vězení, jak mne poutá a uklidňuje.

****

Prošel jsem dlouhou klikatou jeskynní chodbou až na konec a prošel bohatým vodopádem. Kapky hmoty útočily na mé nové fyzické tělo a já si užíval tu chladivou substanci. Tu osvěžující fyzičnost. Tu uklidňující svázanost hmotným tělem.

Brodil jsem se průzračným jezírkem. Bylo mělké, v nejhlubší části nemohlo mít ani půl metru, a voda mne příjemně chladila do nohou. Chodidla se mi zabořovala do bahnitého písku a já si užíval ten intenzivní dotek. Žádná látka, žádná podrážka, jen ryzí hmotná kůže na podlaze přírody.

Na břehu tůně se zurčícím vodopádem ležely ošoupané boty s ponožkami namačkanými dovnitř. Natáhl jsem si ponožky, obul boty a odešel. Bloudil jsem hustým tmavým lesem, o němž jsem z nějakého důvodu věděl, že se rozpíná na sever od města Bermrinx. Od města, kde jsem od narození žil a odkud jsem se často vydával na procházky do lesa.

Uběhla řada dní a já dlouho do lesa nezavítal. Na [Sodabowlově] univerzitě bylo právě zkouškové období a já se musel učit. Ne že by mi to nějak šlo, ale tím spíš bylo potřeba se donutit věnovat učení čas. Ale to bych nebyl já, kdybych stejně neprokrastinoval, jak jen je to možné.

Jeden den už jsem toho měl dost, hlavou mi vířily stovky zajímavých, ale úmorně propletených informací a já potřeboval na vzduch. Vyšel jsem tedy do [talltownského] lesa a i teď, tak jako vždy, když něco vyprávím, jsem zabloudil. Les je obrovský a do obou stran se rozpíná, kam až si člověk pomyslí. Je jednoduché se ztratit a nalézt místo, kde jste ještě nebyli.

Takto jsem nalezl cestu, která se nejdřív jevila jako zvířecí stezka, ale postupně se rozrostla do lidské pěšiny. Nebo to tak aspoň vypadalo. Prašná udusaná hlína s pískem vytvářela cestičku, která se stále rozšiřovala, jak jsem šel dál. Dál, směrem k mýtině, anebo spíš oáze života uprostřed hustého, temného lesa...