Ve větru

Zima. Sever. Fjordy. Skaliska na březích, zanořující se do moře. Kovově šedivé moře, trochu do zelena, trochu do modra, zakusující se do skal. Ledový slaný vítr vanoucí od moře a pohazující si s jeho větrovkou. Zarostlá tvář, přikrytá větrem zvednutými vlasy, větrem ošlehávaná jako vždy, když mu není dobře a vyjde ven.

   Klikatá stezka mezi skalami na břehu. Vysoké ostré vrcholy nad kamennými propadlinami a nad ledovým mořem. Chodec na stezce, bičován nárazy vzduchu, s rukama v kapsách, pomalu jdoucí od nedohledna k nedohlednu. Po levé ruce strmé kamenné svahy v nepravidelných výběžcích, napravo nekonečné moře. Mrazivé nelítostné vody s tisíci neznámých hrůz uvnitř. A nad tím vším ocelová obloha, chtěly by být vidět hvězdy, ale skrývají je hustá kovová mračna rozrážející se o útesy. Mračna hnaná ledovým větrem od západu. Větrem nesoucím slanou vůni tajů moře a útočícím mu na tvář. Na bundu. Na kalhoty. Zmítající mužem na procházce. Dlouhé, náročné výpravě o nespočtu hodin, již on nazývá procházkou. Na cestě po severských fjordech.

   Potřeboval jsem se projít. A tak jsem šel. Procházel jsem se a nevěděl, co hledám. Snad klid v duši, snad nějaké univerzální řešení svých problémů. Ale nakonec jsem našel něco docela jiného.

   Všude kolem byly jen skály a moře. Šel jsem dlouho, už snad nějaké čtyři hodiny, ale pořád se mi nechtělo vrátit. Rozhodl jsem se, že opustím stezku a budu šplhat po skalách. Unavím se a budu myslet pouze na terén kolem mě.

   Prodíral jsem se mezi skalními výběžky a opatrně našlapoval mezi trsy hustého mechu, které jsem nechtěl porušit. Nevím, jak dlouho jsem takto bloudil po fjordech, ani kam jsem se to vlastně dostal, ale pak jsem uviděl něco nezvyklého.

   Mezi skalisky zela proláklina, jakási nevelká propast, jejíž dno se zářivě zelenalo. Slezl jsem stěnu prohloubeniny mezi skalními útesy a stanul na zemi. Stanul v jakémsi podivném trávníku tvořeném pouze jetelem. Tisícovky trojlístků a někdy pětilístků vytvářely sytě zelený koberec lákající k doteku.

   Dřepl jsem si na zem a ponořil do jetele ruce. Zelená záplava obklopila moje dlaně a já prsty brouzdal skrze ni. Nebyl to tak skvělý dotek, jaký jsem čekal, ale i tak to bylo příjemné. Byl v tom život, byla v tom duše, duše divoké přírody. Tisícovky lístečků se pod mýma rukama vlnily jako zčeřená hladina ledového moře kousek za mnou, skryta za vysokými útesy. Bylo to skvostné.

   Nevím, jak dlouhou dobu jsem strávil brouzdáním prsty mezi pětilístky a někdy trojlístky jetele, ale pak moje levá ruka narazila na něco tvrdého. Původně jsem si myslel, že je to jen kámen obrostlý mechem, ale mělo to příliš hladké a pravidelné stěny. Působilo to příliš uměle. Uchopil jsem předmět a vytáhl ho z jetelového trávníku.

   Ukázalo se, že jde o jakousi krabičku. Nevysoký čtvercový předmět s očividně dlouho neotevřeným odklápěcím víčkem. Postavil jsem se a krabičku otevřel.

   Uvnitř bylo několik věcí. Na víku bylo zevnitř drobné zrcátko, v němž jsem spatřil svůj ztrhaný obličej s fialovými půlměsíci pod očima. Uvnitř ležela jakási drobná lahvička s průhlednou, i když trochu zakalenou tekutinou. A vedle lahvičky byla dvě kruhová pouzdra uprostřed spojená drobným proužkem kovu. Opatrně jsem odklopil víčka obou kulatých nádobek uvnitř krabičky a uviděl je.

   Čočky. Dioptrické čočky. Dioptrické čočky plovoucí v roky starém nálevu, ale stále působící vcelku funkčně. Proto tedy pod víkem krabičky bylo ono zrcátko. Aby člověk viděl na své oči, když si čočky nasazuje. Zase jsem víčka zavřel a nechal čočky dál plavat v jejich pečující domovské tekutině, ale krabičku jsem nezavřel. Dlouho jsem se do ní díval a přemýšlel, kdo a proč ji tady nechal. Tady, v nehostinné severské krajině bičované ledovým větrem od moře, kde jsem za celé ty roky nepotkal jedinou živou duši.

   Rozhodl jsem se. Čočky vyzkouším. Budou mě pálit oči a nejspíš přes ně vůbec neuvidím, ale to nevadí. Vždycky si je můžu zase vyndat. Ale ta představa mne lákala. Neskutečně mne lákala. Jako by tu čočky čekaly právě na mě.

   Vyšplhal jsem z prolákliny s jetelem a chvíli chodil mezi skalami. Pak jsem spatřil vrchol útesu, který vypadal rovný a vyvýšený nad okolní skály. Vystoupal jsem na jeho vrchol a sedl si. Na mou tvář zběsile útočil ledový vítr a hučel mi v uších. Otočil jsem se směrem k ocelovému moři a otevřel krabičku s čočkami.

   Opatrně jsem jednu vyndal a přiblížil ruku s ní ke svému levému oku. S pohledem upřeným do zrcátka v krabičce jsem si čočku opatrně nasadil do oka. A k mému překvapení to ani nebylo příliš nepříjemné. Vlastně spíš naopak. Zopakoval jsem pohyb i s druhou čočkou a opatřil jí svou pravou duhovku.

   Díval jsem se do zrcátka a přemítal, jestli mám čočky nasazené správně, ale zdálo se, že ano. Byl to divný pocit, mít něco přilepeného na očích, ale zdálo se to naprosto přirozené. Zavřel jsem krabičku a strčil ji do kapsy. Za chvíli čočky zase vrátím dovnitř.

   Pozvedl jsem zrak a popatřil na moře. Jenže v tu chvíli jsem se zarazil. Před chvílí ještě temně šedivá voda byla nyní tmavě zelená a jaksi jemně zářila. Obloha s černými mračny nabyla zlatavého nádechu, zbarveného možná i trochu do ruda.

   Seděl jsem tam a pozoroval tu fascinující scenérii. Bylo to nádherné. Jako bych byl předtím slepý a najednou uviděl svět takový, jaký skutečně je. Jenže

   to nebylo všechno. V moři daleko přede mnou se cosi hýbalo. Ale já to viděl naprosto jasně. Jakási bytost, jejíž tělo nebylo vidět přes desítky rudých chapadel vystupujících ze zelené vody a zmítajících se ve vzduchu. A ten tvor bez očí s bezpočtem gumových končetin se přibližoval.

   Mohl mít snad nějakých dvacet metrů na výšku, ale jak se vynořoval z hladiny zeleného moře, nabýval na velikosti. A mířil ke mně. Já byl neschopen pohybu a jen jsem sledoval toho tvora, jak se zvednul z vody a nyní jako by po její hladině kráčel svými rudými chapadly. Jako by mi ona koule zmítajících se úponků šla vstříc. A přibližovala se rychle.

   Otevřel jsem krabičku a spěšně si čočky vytáhl z očí. Vrátil jsem je na své místo a znovu pohleděl před sebe. Neviděl jsem nic. Bylo to stejné jako před tím. Kovově šedivá hladina pod kovově šedivým nebem nad kovově šedými útesy.

   Oddechl jsem si úlevou a natáhl se na kamenitou plochu pod sebou. Netuším, jak dlouho jsem tam ležel, ale muselo uplynout minimálně půl hodiny. Pak jsem se posadil, protože jsem ucítil podivný zápach. Působilo to jako vůně rybiny, ale byl jsem vysoko nad mořem a měl jsem za to, že v téhle oblasti žádné ryby nejsou.

   Znovu jsem vytáhl z kapsy krabičku a znovu si nasadil čočky. To jsem neměl dělat. Jakmile jsem pozvedl pohled, ona rudá chapadlovitá bytost byla přímo přede mnou a natahovala ke mně svoje končetiny.

   Byl jsem vyděšený k smrti. Nebyl jsem schopen se pohnout. Zíral jsem na tu slizkou masu masa před sebou a čekal, co bude. Byl jsem přesvědčen o tom, že mne ona bytost pozře a moje existence skončí. Jenže

   to se nestalo. Tvor mne ovinul svými chapadly a zvedl mne do vzduchu. Pak dvěma svými končetinami zamířil k mému obličeji. Chtěl jsem utéct, ale jeho sevření bylo příliš pevné a nemohl jsem se hnout.

   Chapadla se přiblížila k mojí tváři a dotkla se mých očí. Uchopila čočky a vytrhla mi je. Pak zmizela. Já dopadl zpátky na skálu pod sebou a všechno bylo stejně šedé jako předtím. Zápach rybiny byl stále přítomný, ale postupně slábl a vzdaloval se. A krabička, v níž původně čočky byly, dočista zmizela. Jako by nikdy neexistovala.