Vavřinec

Středa 17.5.2023. Poledne. Vycházím z trafiky, kde jsem nechal přesně 444 korun. Pěkné číslo, nutno podotknout.

Dvacátník shrbený věčným sezením za monitorem. Hlava v nepřirozeném předklonu, záda ohnutá dopředu, za krkem výstupek v páteři, kterou už není možné narovnat. Bolí mě krk, ale už nepomáhá ho prokřupávat. Věčně shrbený, relativně mladý muž. Hrbáč.

Vycházím z trafiky a zanedlouho procházím bránou. Bránou směřující k nedalekému městu, podle něhož je pojmenovaná. Bránou s freskou svatého Jiří, směřující k městu, kde žili Jirásek i Teréza Nováková. Bránou, v jejímž středu stojí kovový sloupek schopný vysunout se z dlažby, aby tudy nemohla projet auta.

Opustil jsem trafiku po bezvýznamném small talku s prodavačkou o tom, že nechápe, proč si muži všechno dávají do kapes, a o tom, že moje kalhoty mají příliš malou kapsu, abych do nich nacpal peněženku. Sympatická paní, ale nic víc.

Dvě minuty po poledni zahýbám za bránou doleva a jdu rovnou ulicí až ke kostelu. Kdybych šel na druhou stranu, dorazil bych ke schodům do parku, kde jsem před necelými dvěma měsíci s věrným přítelem pojídal lanýže. V den, kdy ona měla narozeniny.

Docházím na konec ulice a dostávám se na jakési náměstíčko. Netuším, jak se jmenuje, ale ocitám se tu často. Volný prostor pokrytý dlažbou a trávníkem kolem velkého gotického kostela bez tranceptu. Dvé vysokých čtvercových věží se táhne k obloze a z bočních lodí se tyčí podpěry s fiálami k hlavní lodi. Kolem ní do prostoru trčí desítky kamenných chrličů znázorňujících různá zvířata a fantaskní tvory. Jeden z chrličů mne pozoruje.

Jako by mne soudil. Nejsem normální. Jsem demiromantický asexuál s láskou k ženám, ale bez sexuálních ambicí. Přijde mi to nechutné. Moc dobře vím, jaké to je, a tím spíš to odmítám. A ten chrlič tam nahoře, v podobě jakéhosi plaza s rozevřenou tlamou na mne shlíží z hůry a soudí mne.

Nejsem normální. Nezapadám do běžných škatulek. A tomu chrliči na křesťanském kostele to vadí. Vidím na něm, jak mnou pohrdá. Vidím, jak mne opovržlivě sleduje a v kamenných očích má nevyřčenou výtku.

Začíná pršet — jako v posledních dnech téměř pořád — a z jeho úst začíná odkapávat dešťová voda. Já stojím pod ním a pozoruji ho, dokud proud vody nezesílí a nezačne mi útočit na vlasy. Tehdy o pár kroků ustoupím, ale dál si s chrličem vyměňuji pohled.

Jak moc beznadějná je moje situace? Najdu někdy lásku? Najdu někdy někoho, kdo bude chápat moje vnitřní nastavení a nebude s tím mít problém? Najdu někdy ženu, která mne bude milovat takového, jaký jsem, aniž by mnou pohrdala a za krátký čas mne pustila k vodě?

V dopadající vodě slyším ozvěnu smíchu. Chrlič se mi vysmívá a já ho chápu. Jsem zoufalá, bezradná existence a jediná kvalita, kterou mám, je moje psaní. Nedokážu nic pořádného, nedokážu pracovat, z každé povinnosti se složím a pouze přežívám. Není na mě nic zajímavého. Možná moje minulost, ale s tou už se nechci ztotožňovat. Jsem osamělý asexuál ve světě točícím se kolem sexuální tematiky, i když to nikdo nahlas neřekne. Jak mám potom fungovat?

Vtom uslyším pohyb. Z hůry za chrličem se ozývá podivné šustění. Na brýle mi dopadají kapky deště, jak se zakloněnou hlavou hledám původce onoho zvuku. Ale nic nevidím. Je tam jen chrlič, který se mi vysmívá za to, kým jsem, stejně jako lidé. Nedivím se mu. Je to pochopitelné. Všichni se mi smějí, protože nemají jinou možnost. Kdo by akceptoval někoho, jako jsem já? Kdo by někoho takového přijal? Kdo by někoho takového dokázal milovat? Odpověď je prostá. Nikdo takový není.

Šustění na střeše chrámu přestane a já se pohledem vracím k chrliči, který mnou opovrhuje. Ale pak spatřím cosi, co pomalu padá ze střechy kostela. Cosi bílého a trojúhelníkového. Cosi, co se volně vznáší v jemném větru a ignoruje déšť.

Pozoruji onen objekt a čekám, kam dopadne. Když se dostatečně přiblíží, seznám, že je to papírová vlaštovka. Vlaštovka z bílého voskovaného papíru, který se nerozpouští všudypřítomným deštěm. Dopadá do kaluže pár metrů ode mne a já, aniž bych nad tím přemýšlel, ji jdu zvednout ze země.

Vidím, že je na ní cosi napsáno. Rozkládám papír a čtu:

„AŤ JSI, KDO JSI, MILUJI TĚ.“

Nevěřím tomu. Je to absurdní. Ale i tak mne to kdesi hluboko uvnitř zahřeje. Možná že nejsem tak úplně ztracený. Možná, jen možná, nějaká naděje přece jen je.