Valva

Práce v čističce odpadních vod je monotónní a poněkud nechutná. Není to pro každého. Většinu času jen kontrolujete nádrže, kde se voda filtruje. Z některých se odebírá zvrchu, aby se zbavila všech nečistot, které se usadí na dně. Z jiných se bere zespodu, aby z ní unikly hnusy usazené v kalu na hladině. A když voda projde všemi nádržemi, je relativně čistá, vydesinfikuje se chlorem a pustí se ven. Je to celkem prosté. Jenže jednou za čas, když se nádrže naplní nežádoucími nečistotami, musí se vyčistit. A to je moje práce.

   Nejsem s tím spokojený. Nemám moc v lásce své zaměstnání, ale nemůžu si vybírat. Nevycházím s lidmi, takže práce, kdy se nemusím téměř s nikým vídat, je pro mě ideální. Zároveň tak nehrozí, že bych v záchvatu vzteku na někoho verbálně zaútočil. Protože to se stává. Někdy až příliš často. Nelíbí se mi moje práce, nemám ji rád, ale ve své situaci a se svou povahou si moc nemůžu vybírat. A každá práce je lepší než žádná.

   To se ale mělo změnit. Věděl jsem, že ten moment jednou přijde, ale nečekal jsem, že to bude mít zrovna takovou podobu.

   Byl běžný den, nebo spíš večer — už padla tma — a jedna z prvních nádrží se naplnila. Bylo ji třeba vyčistit. Zastavil jsem přívod vody, vzal si své náčiní a začal. Tohle byl právě ten typ nádrže, z níž se přefiltrovaná voda bere zeshora, což v důsledku znamená, že usazeniny se z velké části skládají z hoven a podobných hnusů vyhozených do kanalizace. Ale za tu dobu už jsem si zvykl prodírat se takovými nechutnostmi a přijal jsem to jako svůj úděl. Neměl jsem na výběr.

   Čistil jsem tedy onu nádrž a už bylo téměř hotovo, pracovní rukavice jsem měl celé lepkavé a špinavé a smrděl jsem exkrementy. Ostatně jako všechno tady. Jenže pak jsem v tom bahně na samém dně nádrže spatřil cosi světlého. Mělo to béžovou barvu hrající lehce do stříbrna. Vytáhl jsem tu věc a oněměl překvapením.

   Byla to mušle. Lastura. Věc, kterou by člověk čekal v moři nebo někde na pláži, ale ne v městské kanalizaci. Nedávalo to smysl. Dokončil jsem tedy úklid nádrže a znovu spustil přívod vody. Pak jsem lasturu omyl v čisté vodě (která stejně někdy předtím prošla místem, jako je toto) a sedl si s ní ke stolu.

   Tvořila téměř dokonalý kruh, jen na jedné straně byla poněkud zúžená. Vypadala jaksi vznešeně, i když nedokážu popsat proč, a já k ní choval jakousi podivnou úctu. Koneckonců bylo naprosto nezvyklé vidět takovou světlou, blyštivou věc uprostřed těch sraček všude kolem.

   Seděl jsem za kovovým stolem z pevného pletiva, kde jsem obyčejně obědval, pozoruje nádrže před sebou. Otáčel jsem ji v prstech a přemýšlel, co s ní. Chtělo se mi ji otevřít, protože z toho, co jsem o škeblích věděl, by uvnitř měla být ukrytá perla. A kdoví, kolik by taková věc stála. Třeba bych si mohl na delší dobu vzít volno a porozhlédnout se po jiném zaměstnání. Anebo taky nemusela mít vůbec žádnou cenu a moje idealizovaná představa mohla být naprosto zcestná. To jsem nedokázal posoudit.

   Uchopil jsem každou rukou jednu polovinu, křídlo, nebo jak tomu chcete říkat, a pokusil se lasturu otevřít. Ale marně. Nešlo to. Jako by ta věc nechtěla, abych se do ní dostal.

   Zkusil jsem to tedy jinak. Vzal jsem svůj kapesní nůž a vstrčil ho mezi rty škeble. Zapáčil jsem a pokusil se ji znovu otevřít. Ale pořád nic. Zkusil jsem tedy nožem přejet skrz celou spáru mezi polovinami lastury, abych narušil případné spojení, a pak zapáčil znovu. Pořád nic. Napadlo mne vzít si páčidlo, ale naneštěstí jsem tu žádné neměl. K čemu by taky bylo páčidlo v čističce odpadních vod, že?

   Rezignovaně jsem mušli položil na stůl a jen ji pozoroval. Vypadala jaksi posvátně. Bylo na ní cosi vznešeného a nezemského, jako by ani nebyla z tohoto světa. Rozhodně se nepodobala ničemu, co jsem kdy viděl. Ale možná to bylo jen tím, že jsem nikdy nebyl u moře a neviděl jinou lasturu na vlastní oči.

   Vzal jsem ji opět do rukou a jen jí bezděčně otáčel, zatímco jsem zabředl do vlastních myšlenek. Kdyby se mi podařilo škebli otevřít a vyjmout z ní perlu, mohl bych ji dát jí. Ženě, již jsem miloval. Ale jsou to už roky, co jsem ji naposledy viděl, a ona už jistě má někoho jiného. I když možná kdysi tvrdila, že nikoho nechce. Tak to bývá. Žádná žena o mne nemá skutečný zájem, a když se výjimečně nějaká najde, ukáže se, že je naprosto vyšinutá. Vlastně to celkem dává smysl.

   „Kéž by mě nějaká žena skutečně milovala,“ řekl jsem nahlas, aniž bych si to uvědomil. V tu chvíli se ale lastura pohnula a já ji leknutím pustil. Dopadla na stůl, během svého pádu se otevřela a zůstala ležet na boku. Nyní vypadala jako ústa položená na boku, své uhličitanové rty rozevřené do stran a svůj jícen roztažený ve svislici odshora dolů v jakési laciné nápodobě tvaru, jemuž se v angličtině přezdívá „diamond“, i když v mém jazyce to úplně nesedí.

   Bylo to prapodivné. Najednou přede mnou ležel předmět, který zvenku vypadal jako víceméně běžná lastura, ale zevnitř se zdál být vykládán růžovým sametem, z něhož vycházela mihotavá zlatavá záře. Ale nikde jsem neviděl onu kýženou perlu. Byl tu jen hluboký černý otvor vedoucí kamsi donekonečna, daleko za zadní stěnu lastury.

   Nedávalo to smysl. Obešel jsem stůl a prohlédl si ji z druhé strany. Normální škeble. Na délku mohla mít tak deset, možná patnáct centimetrů. Ale když jsem si sedl zpátky na svou zrezivělou židli, jasně jsem před sebou uviděl úzký, vertikálně protáhlý otvor vedoucí minimálně půl metru do hloubky, kde se jeho stěny ztrácely ve tmě. Nevěděl jsem, co si počít.

   Ale pak mě přemohla má zvědavost a já se mušle dotkl. Přejel jsem bříšky prstů po její vnitřní straně a seznal, že je trochu navlhlá, ale příjemná na dotek. Zajímavé. Posunul jsem ruku trochu dál a vychutnával si tu neznámou, ale podivně příjemnou texturu. Pak jsem prsty dospěl až k ústí do onoho nekonečného tunelu kamsi za logický konec škeble. Myslel jsem si, že tam se má ruka zastaví a narazí na zadní stěnu, kde se obě poloviny lastury střetávají v kloubu, ale nestalo se tak. Namísto toho mi prsty zajely do úzkého otvoru a aniž bych o to stál, pokračovaly dál.

   Nedokážu popsat, jak se to stalo, ale najednou jsem pochopil, že mi ta věc požírá ruku, která se stále hlouběji zanořovala do tunelu daleko za zadní stěnou mušle. A na ruce jsem cítil dotek stěn onoho tunelu, nepříjemně vlhkých a lepkavých. Zapřel jsem se druhou paží o hranu stolu a pokusil se ruku vytáhnout. Ale nešlo to. Pomalu, ale nepřetržitě to moji ruku vsakovalo dovnitř a za chvíli mi to pozřelo loket. Nevěděl jsem, co si počít.

   Za celé roky se mi to nestalo, ale v té chvíli mi vyhrkly slzy. Tak takhle to skončí? Sežrán lasturou z cizího světa bez jediného slůvka vysvětlení? Takhle jsem si to tedy nepředstavoval. Ale všechna snaha marná. Má paže se nořila stále hlouběji do onoho předmětu, který by se celý vešel do krychle o straně dvaceti centimetrů, a za chvíli už mi to požíralo rameno. Kdyby mne v té chvíli někdo viděl, asi by to vypadalo komicky. Ale mně to skutečně vtipné nepřišlo. Trpěl jsem a děsil se, co přijde, ale nakonec mi to pozřelo i rameno a polovinu trupu a za chvíli jsem měl uvnitř i hlavu. Pak byla tma.

   Nevím, jak dlouho jsem padal. Kolem mne byla prázdná černočerná tma, jen občas přerušovaná jakýmisi slzami bílého světla. Jako bych padal hltanem nějakého tvora z cizího světa do jeho žaludku. A možná to tak skutečně bylo. Kdoví co byla mušle zač. Kdoví kde se vzala v kanalizaci a proč se otevřela, když jsem ji držel v rukou. Dodnes neznám odpověď.

   Padal jsem snad celé hodiny. Bylo to nekonečné. Zpočátku jsem křičel, ale po nějakém čase mi došel hlas. Cítil jsem jen všudypřítomné horko a dusný vzduch nasycený vlhkostí. Možná že jsem cítil zápach podobný hnijící rybině, ale to už skutečně spekuluji. Každopádně jsem padal neskutečně dlouho a než to skončilo, dávno jsem rezignoval na veškeré snažení se zachytit pomyslných stěn kolem a jakoukoli naději na záchranu.

   A pak, pak jsem se probudil.

   První věc, kterou jsem vnímal, byl zvuk zvonu. Neměl jsem v úmyslu počítat údery, ale přesto jsem nějak věděl, že odbilo šest hodin. Je pozdě, už jsem měl být v práci! Tehdy jsem se prudce posadil a otevřel oči.

   Oknem nad postelí mi do tváře svítilo ospalé ranní slunce a před ním se rýsovala silueta kostela. Ano, mám kostel, co by kamenem dohodil, od svého skrovného příbytku. Alespoň vždycky slyším ono zvonění, které mne dokáže vrátit do reality z mého věčného zamyšlení.

   Shodil jsem ze sebe péřovou duchnu a uvědomil si, že jsem šíleně zpocený. No jistě, to se po nočních můrách stává! Rychle jsem vstal a oblékl se s tím, že vynechám snídani a co nejrychleji poběžím do čističky, abych zameškal co nejkratší dobu. Jenže pak můj pohled spočinul na nástěnném kalendáři a mně došlo, že je vlastně neděle. No, aspoň že tak. Mám tedy volno.

   Ale když už jsem byl vzhůru a na nohou, potřeboval jsem něco dělat. Rozhodl jsem se tedy, že se půjdu projít. Přešel jsem do předsíně, oblékl si boty, hodil přes sebe bundu s kuřivem v kapsách a vyšel ven. Jakmile jsem ale stanul před domem a měl se rozhodnout, kam se vydám, hlavou mi prolétla absurdní myšlenka. Musím poděkovat tomu zvonu, že mě probudil!

   A tak jsem vešel do kostela, kde v lavicích posedávalo několik vetchých stařečků, a co nejtiššeji vyběhl po schodech do zvonice. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, vlastně jsem tam nikdy předtím nebyl.

   Vyšplhal jsem až na vrchol a zadýchaný z náročného výstupu, opřel jsem se rukou o první věc, co se mi naskytla. Jenže onen předmět se pod mou rukou pohnul a ujel do strany. V úleku jsem ruku stáhl zpět k tělu a popatřil na onu věc. Byl to zvon. Ten zvon, jemuž jsem vděčil za své probuzení. Jenže

   byť jsem ho rozkýval, nezazvonil. Strčil jsem do něho ještě jednou a rozhoupal ho ještě víc, ale zvon stále mlčel. Jako by ani zvonit neuměl. Dřepl jsem si tedy na vetchou prkennou podlahu a podíval se dovnitř. Zvon

   neměl srdce. Nemohl zvonit. Nemohl zvonit! A přesto mě dnes ráno vytrhl ze sna? To je přeci nemožné!

  No a to je vlastně celé. Od té doby už jsem nikdy zvon neslyšel. Vlastně začínám pochybovat, že jsem ho slyšel zvonit i někdy předtím. Ale pokud mne neprobudilo jeho zvonění, tak co tedy? A jak může zvon v kostele být bez srdce?

   No, těžko říct. Ale možná, že to byl zvon ženského pohlaví. Pak by to smysl dávalo...