V oku

Nesnášel jsem ho za to. Plaval mi na povrchu pravé zornice a zabraňoval mi ve výhledu na jasnou oblohu posetou drobnými mraky. Ale ještě před mraky byl obraz drobných suchých větví, které byly rozdvojeny, jak jsem ostřil na mraky. Ale před tím vším plaval on, mikroskopický organismus plovoucí po mé čočce.

  Z jeho hustého zamotaného středu se rozvíjely tři větve těla a připomínaly pařáty křídel a ocas. Tento miniaturní drak, jenž mi plynul okem, zakrýval výhled na mraky i modro za nimi, na větve křoví přede mnou i na zářící slunce. Kam jsem se podíval, všude byl on. Temný obrys poloprůhledného tvora, který si uzurpoval místo uprostřed zornice mého pravého oka.

  Snažil jsem se ho setřást změnami úhlu pohledu. Mžikal jsem okem chvíli nahoru, chvíli do stran a chvíli zase dolů, ale mikroorganismus svoji pozici neopouštěl. Stále visel uprostřed mého zorného pole a stále mne otravoval svou přítomností. Zkusil jsem pravé oko zavřít a hledět jen levým, ale on nezmizel.

  I pod zavřeným víčkem se rýsovala jeho silueta. Drobný dráček s dlouhými špičatými pařáty na koncích křídel a obdobně dlouhým zatočeným ocasem. Neměl nohy, protože je nepotřeboval. Stačily mu jeho drápy, jimiž se pevně držel povrchu mojí zřítelnice. Zdálo se, jako by se sápal dovnitř. Jako by skutečně zabořoval své pařáty do mé čočky a jeho zářící silueta se snažila vměstnat do mezery uvnitř duhovky.

  Otevřel jsem oči a on tam byl stále. Poloprůhledný mikroskopický plaz se sápal po mém oku a zahryzával se do jeho povrchu. Teď už jsem to cítil. Cítil jsem tu nepatrnou bolest na špičce oka, jak se snažil dostat dovnitř, drásaje povrch zornice. Dostal jsem skvělý nápad. Nebo alespoň v té chvíli se zdál být skvělým. Pozvedl jsem ruku a prstem přejel po oku v naději, že toho tvora setřu pryč. Ale nestalo se tak. On stále visel ve středu mého zorného pole, které se v jeho okolí začínalo zamlžovat, jak se propracovával čočkou. A po zásahu prstu teď i všude kolem plavaly desítky podobných stvoření a sbíhaly se ke středu. Plavaly k němu, do otvoru ve zřítelnici.

  Počal mne jímat strach. Co když se mu to podaří? Co když se mi skutečně prokouše do oka? Co bude potom? Začal jsem znovu přejíždět prstem po zornici, stále více jsem na oko tlačil a stále více tvorečků přeskakovalo z mého prstu na povrch oka. A pak se to stalo.

Jak jsem tlačil prstem na oko, jak jsem se snažil tvora zbavit, zatlačil jsem až moc. Ozvalo se nepatrné lupnutí a on zmizel. A s ním i všechno ostatní. Oslepl jsem na pravé oko. A tvor se dostal dovnitř. Protože jsem byl neopatrný. Protože jsem si oko promáčkl sám.

  Čvachtavá tekutina se mi rozlila po pravé tváři, následována krví. Očním důlkem mi pulzovala štiplavá bolest a já cítil, jak se tam cosi hýbe. Najednou mi bylo jasné, že je to on. Ta proklatá věc se konečně dostala do mého oka a nyní požírá, co z něho bylo. Cítil jsem, jak tvor roste. Cítil jsem, jak se mi rozpíná očním důlkem a jak zaráží své pařáty do jeho stěn. Svým ocasem se zaryl dospodu otvoru v lebce a pod kůží putoval až někam do poloviny mé tváře. Pak se zastavil a znehybněl. Nedělo se už nic. Necítil jsem žádný pohyb, ba ani žádnou emoci. Zmocnila se mne jediná myšlenka. Zrcadlo.

Zašel jsem do domu a do koupelny a popatřil na svůj odraz. Byl jsem to stále já, ale jen s jedním okem. Místo toho druhého zela černá díra, z níž se pomalu řinul sklivec smísený s krví. A uvnitř toho otvoru se tyčil on. On. Ten stejný tvor, jaký mi před několika minutami plul po povrchu oka, teď zabíral prostor celého mého očního důlku, zabořený svými pařáty do stropu otvoru a ocasem ponořený pod kůži dole jako kořeny.

  Teď už to nebyl mikroorganismus. Teď už to nebyl ten samý tvor. Mohl měřit dobré tři centimetry a svým šedavě modrým šupinatým vzezřením připomínal kůru stromu. Celkově vypadal jako strom. Strom, který vyrůstal z mojí pravé tváře a jehož větve se zabořovaly do obočí. Do obočí nad prostorem, kde dříve bývalo oko, ale kde nyní stál strom. Šedomodrý, šupinatý strom. Vlastně to nebylo tak hrozné. Vlastně to vypadalo celkem dobře. Jako by moje tvář nabyla nového působivého estetického prvku. Jako bych byl nyní krásný. Až nyní, ne jako předtím.

A tak teď chodím mezi lidi s páskou přes oko. Respektive s páskou přes místo, kde oko bývalo. Všichni to už přijali a uznali můj nový vizuál. Nikomu jsem ale neřekl, jak a co se to s mým okem stalo. Je dobře možné, že někteří se domnívají, že stále vidím a chci jenom být zajímavý.

  Ale já vím. Já vím, co se to stalo. Já vím, že mám v očním důlku strom, který ve tmě jemně modře fosforeskuje. Já vím, že ten strom je krásný. Vím, že jsem nakonec rád, že se to stalo. Už vím, že to tak mělo být.

  A odtrhnout se od zrcadla se stává stále těžším.