V medu

Roste tam a já si jí dosud nevšiml. Zahrada, mezera mezi tůjemi, a v ní je houba. Drobná oranžová věc s dlouhým stonkem a malým kloboučkem. Když jsem se podíval blíž, zjistil jsem, že pod tůjí se skrývají její další příbuzné. Drobné oranžové houby skrývající se v popadaném jehličí. Nevím, kde se tam vzaly, ani kdy vyrostly. Ale jsou tam a čekají, jen nevím na co.

  Rozhoduji se, jestli je neutrhnout a neuvařit si z nich čaj. Nebo tak něco. Ale zatím jen dřepím vedle a pozoruji jejich drobnou stavbu. Je to dávno, co jsem viděl poslední práci přítele, co maluje postavy s houbovými klobouky. Ale přece mě to teď vrací ke vzpomínkám na něj. Zatímco dopíjím poslední zbytky piva ze svojí plechovky, což teď dělám až příliš často, zkoumám houby ze stále větší blízkosti. Jsou krásné. Přímo si říkají o to, abych je utrhnul.

  Vím, že to nejsou lysohlávky. Vím, že mi nepředají nic zajímavého, i když je požiju, ale i tak mne láká pohled na ně. Když už nic jiného, vypadají krásně. Už jsem se rozhodl. Uthrnu je a naložím do medu. Nemám k tomu žádný jasný důvod, ale něco mi říká, že bych to udělat měl. Uchopím tedy první klobouček a vyprostím ho ze sevření zeminy. Následuje druhý a třetí, až jich mám šest a pod tůjí nezbyde nic. Jen to popadané jehličí, o němž pochybuji, že je to vůbec jehličí.

  Vracím se domů a vhazuji houby do zavařovačky. V kastrolu si rozehřeji med, a pak je jím poliju. Až jednou budu mít hlad a chuť na něco netradičního, třeba si je dám. I když z toho nic mít nebudu. A to ani neberu v úvahu, že by nebyly jedlé, což je dost pravděpodobné. Ale tak co už, už jsou naložené a končí na polici nad mým stolem. Teď je jen otázka času, než se odhodlám je pozřít.

A je to tady. Mám hlad a chuť na něco sladkého. A co nenaleznu? Ve skříňce nad stolem mám houby v medu. Už uzrál čas. Už uzrála má chuť zkusit něco nového, i když z toho nic nebude.

  A tak vytahuji ze sklenice první zlatavý klobouček a vkládám ho do úst. Med okolo je sladký, ale samotná houba je ohavně nahořklá. S nevolí žvýkám a polykám polorozpuštěnou hmotu a čekám, co bude.

  Nic. Vůbec, ale vůbec nic.

  Pozřu tedy ještě jednu. A pak ještě. Nakonec mám v sobě čtyři kloboučky a čekám, co bude. Jsem přesvědčen o tom, že nebude nic, ale hlavou se mi začíná šířit myšlenka. Jen ještě nevím, jaká.

  Začínám se cítit podivně uvolněně. Hudba, co mi zní ze sluchátek, je reggae a dává tomu všemu zajímavý pozitivní podtón. Začínám přicházet na to, co bych chtěl sám sobě říct. Nezáleží na tom. Nezáleží na tom, jakou substanci požiješ, jde o mindset, se kterým tak učiníš.

  Podivné. To mě nikdy nenapadlo. Ale něco na tom bude. Říkám si, že je zbytečné teď šetřit, a tak pozřu oba zbylé kloboučky naložené v lahodném medu. Mezitím mi dorazí email o tom, že jedno nejmenované nakladatelství nepřijímá můj rukopis, protože situace s vydáváním knih je teď komplikovaná a oni musí počet autorů spíš redukovat než navyšovat. Prostě mě nechtějí, to bylo od začátku jasné. Pitomí redaktoři! Čert aby je vzal.

  A tehdy to začíná. Hudba se podivně prodlužuje, až mezi jednotlivými tóny zejí neskutečné mezery. Slova jsou táhlá a pomalá. Všechno zpomaluje. Ale já, já existuji ve stejném rytmu, který se zdá být stále rychlejší oproti všemu ostatnímu.

  Před očima mám monitor, ale nevidím, co je na něm. Vyjevují se mi náhodné obrazy z mého života a v levém horním rohu jako neonové, odfláklé UI září jakýsi tachometr. Ručička kolísá mezi červenou, žlutou a zelenou podle toho, jak jsem se v dané situaci, kterou zrovna vidím před sebou, zachoval. Ten pohled je mi povědomý. Už jsem to zažil. No jasně, tuhle vizi jsem zažíval, když jsem se poprvé pořádně pokusil o sebevraždu! Ale teď už ručička tachometru neukazuje pouze na červenou, ale pohybuje se mezi žlutou a zelenou. Už se chovám dobře, už jsem dobrý člověk. Alespoň v to doufám. Alespoň se o to snažím.

  A pak tachometr zmizí, zmizí vidiny různých situací, jakými jsem si prošel, a nahrazují je duhové abstraktní obrazce. Vypadá to jako pozadí mého miniprofilu na Steamu. Jednotlivé neonové paprsky se otáčejí a utvářejí abstraktní obraz. A pak, pak mě to přemůže a já upadnu do disociace. Tak jako vždycky, když zažiju něco krásného.

  Asi to už bylo na mě moc. Asi jsem se otrávil. Ale bylo to krásné.