V mechu

Ano, sundalo ho to. Už je to týden. Týden a den. Předchozí středu mu řekla své ne. Od té doby ho ignoruje a nebaví se s ním. Neodpovídá na zprávy a nezdraví ho. Dělá, jako by neexistoval.

  Ale on se s tím vyrovná. Tak jako vždycky. Tento týden byl každý večer v univerzitním městě s někým v hospodě, aby nebyl sám se svými myšlenkami. A prospělo mu to. Nyní je čtvrtek a on dorazil domů. Hodí svých šest švestek do rohu svého pokoje a půjde se projít. Projde se do lesa, lesem a zpátky. Provětrá si hlavu a nadýchá se čerstvého vzduchu. Bude se na ni snažit zapomenout, protože zaobírat se tím pořád dokola ničemu nepomůže. Nic to neřeší...

  „Kolik mám času?“ zamumlal jsem si neúmyslně pro sebe. Občas je těžké poznat, kdy člověk mluví v duchu a kdy nahlas, když je pořád sám se sebou. Byly tři hodiny odpoledne. Ideální čas na to se zvednout a jít pryč.

  Ani jsem se nepřevlékal, jen jsem svoje věci zanechal doma a zase vyšel ven. Potřeboval jsem se projít, protože mi stále vězela v hlavě. Nemohl jsem se zbavit myšlenek na ni. Myšlenek o ní. Kdyby se mnou alespoň mluvila! Ale tak — nedá se nic dělat. Musím to ustát.

  Vyrazil jsem tedy z domu a vydal se do lesa. Bylo mi jedno, co budu dělat tam, asi se jen procházet. Šlo o to na chvíli se uvolnit a nic neřešit. Dlouho jsem už tudy nešel. To není jako v univerzitním městě, kde jsou všude chodníky. Jen úzká silnice v dlouhých zatáčkách, kudy všichni jezdí příliš rychle.

  Šel jsem po kraji vozovky, lýtkem se neúmyslně otíral o svodidla a říkal si, jak to teď asi v lese vypadá. Letos jsem tam ještě nebyl. Nevelký hvozd plný cestiček, kudy jezdí cyklisti. Netrvalo to ani půl hodiny a byl jsem z nepříjemné silnice pryč. Teď ještě projít kolem pár domků a za chvíli jsem tam, běželo mi hlavou. Vystoupal jsem do krátkého kopce o převýšení několik metrů a šel dál. Postupoval jsem mezi dvěma alejemi stromů, které vytváří svými větvemi jakýsi tunel, který je teď, koncem jara, obsypaný listy. Listovím prosvítalo jasné slunce a mně bylo hezky. Možná až moc.

  Za chvíli jsem vstoupil do lesa. Přímá prachová cesta s vyježděnými kolejemi od bicyklů mne zavedla hlouběji. I tady byly koruny stromů ozářeny sluncem a zespodu to vypadalo, jako by stromy zářily. Pak jsem z cesty odbočil a vydal se mezi stromy. Času jsem měl do večera dost a zrovna teď jsem se chtěl jen potulovat lesem.

  Nevím, jak dlouho jsem chodil mezi kmeny, ale v jednu chvíli jsem se ztratil. Najednou jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Ani mi to nevadilo, ale ztratil jsem jistotu vědomí, jaká je má poloha. Rozhlížel jsem se kolem a nenacházel žádný orientační bod. Tak jsem vykročil náhodným směrem a říkal si, že pokud nebudu zatáčet, nakonec z lesa někde vyjdu. A pak už se orientovat budu.

  Asi tak po deseti minutách jsem zahlédl jakousi zelenou plochu na zemi všude jinde pokryté hnědým jehličím. Přišel jsem blíž a uzřel, že jde o rozlehlý trávník mechu. Nebo spíš „mešník“? No, kdoví. Sehnul jsem se a přejel po mechu rukou. Byl jasně zelený, trochu tmavší než klasická limetková barva, ale ne o moc. Jednotlivé chloupky mne polechtaly na dlani. Bylo to příjemné. Chtěl jsem ruku zase zvednout, ale nešlo to. Mech byl tak úžasný na dotek, že jsem se od něho nemohl odtrhnout.

  Dřepnuv si, položil jsem na mechové lože i druhou ruku. Přejížděl jsem prsty po tom přírodním koberci a užíval si jeho hebký povrch. Pak mne napadlo zanořit ruce o trochu hloub a ke svému udivení jsem zjistil, že vrstva mechoví je tlustá minimálně celý decimetr a propadá se pod mýma rukama jako pohodlná měkká matrace. Nemohl jsem jinak. Zvednul jsem se a popošel o nějaké dva metry dál. A uprostřed té obrovské mechové louky jsem si sednul. Natáhl jsem nohy před sebe a dlaněmi přejížděl po huňatém zelenění.

  Bylo mi báječně. Ten tam byl žal ze zlomeného srdce. Ta tam byla výčitka, že jsem se vyslovil a tím všechno zkazil. Ta tam byla bolest z její ztráty. Byl tu jen přívětivý mech a jeho něžné, hebké objetí. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl a jen prsty vnímal tu zelenou chlupatost. Nakonec jsem se zaklonil a dolehl zády do mechového lánu. Založil jsem si ruce za hlavou a zadíval se do korun stromů nade mnou. Kolem mechové zahrádky se kmeny trochu rozestupovaly, takže mezi větvemi byla mezera, kterou na mne zářilo teplé slunce. Jen jsem tam tak ležel, užíval si ten okamžik a na nic nemyslel. Nevím, za jak dlouho, ale nakonec jsem tam usnul.

  Probudil mě podivný pocit rozlévající se mi po celém těle. Jako bych se praštil do brňavky, jen jí byla celá má schránka. Otevřel jsem oči a posadil se. To, co jsem uviděl, bylo děsivé.

  Oblečení se mi různě zvedalo a klesalo, jak se pod ním něco pohybovalo. A to úplně všude. Dokonce jsem ono brnění cítil i na tváři, ale ještě jsem neviděl jeho příčinu. Pak jsem pozvedl ruku a podíval se na ni. Byla pokryta drobným hmyzem. Malí roháči, housenky, švábi a mouchy mi pochodovali v houfech po kůži a jakoby nic proudili do mých rukávů a nohavic. A já cítil, že ono brnění je způsobeno tím, jak se do mě zakusují tisíci svých drobných kusadel.

  Zatřepal jsem rukou a některé brouky shodil, ale většina jich zůstala na jejím povrchu a dál se hemžila. Chtěl jsem vstát, ale nešlo to. Zapřel jsem se za zády rukama a ty se zabořily hluboko do mechové peřiny. Ale zvednout jsem se nemohl. Nebylo možné hýbat nohama, byly připoutané k zemi. Když jsem zjistil proč, definitivně na mě padla hrůza i tíha celé situace.

  Po nohou mi lezly desítky obrovských stonoh dlouhých asi jako moje předloktí a širokých jako článek prstu. Ovíjely mi nohy a svazovaly je k sobě. Některé vylézaly přímo ze země pod mechem a zase se do ní zanořovaly, když mi přelezly lýtka. Byl jsem přikován k zemi těly přerostlého hmyzu a bezobratlých, o jejichž existenci jsem dosud nikdy neslyšel.

  Začal jsem ze sebe rukama shazovat brouky a mušstvo, ale všechna ta drobná tělíčka se mě držela neskutečně pevně, a i když se mi některé podařilo setřást, stejně zase přišli ke mně. Vyhrnul jsem si mikinu a snažil se vytrhávat nenasytné hmyzáky ze svého břicha. Ale jediný efekt, který to mělo, bylo větší zanoření broučstva do mé kůže a několik kousanců na koncích prstů.

  Nebudu lhát, v tu chvíli jsem rezignoval. Znovu jsem si lehl do mechu a zavřel oči. Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se uklidnit. Ale před sebou jsem uviděl její tvář s těma hlubokýma očima plnýma hřejivé kávy. Nevinně se usmívala, ale bylo vidět, že její úsměv má jakýsi nepřiznaný škodolibý podtón. Nevím, jestli by se mi skutečně smála, kdyby mne takto viděla, ale její projekce za mými víčky ano. Poddal jsem se zoufalství a jen vnímal to hryzání po celém mém těle. A pak jsem to ucítil.

  Prvnímu brouku se podařilo prokousat si cestu dovnitř. Zanořil se mi do břicha a za ním vlna dalších. Za chvíli jsem měl pod kůží hromadu hmyzu, která se mi propracovávala do střev a žaludku, přičemž dovnitř proudili stále další a další příslušníci hmyzí říše. A ta bolest, ta byla příšerná. Nedalo se to vydržet.

  Ucítil jsem, jak mi po tváři stéká horká slza. Stonohy kolem mých nohou se utahovaly stále těsněji. Na každičkém kousku mojí kůže jsem cítil drobné nožičky a ostrá kusadla. První brouci už mi začínali lézt i po obličeji a já cítil, jak mi jeden přechází po zavřeném oku. Chtěl jsem zakřičet o pomoc, nebo snad jen abych vyventiloval své zoufalství, ale jakmile jsem otevřel ústa, přes rty mi přeběhlo několik nezvaných hostů a naplnilo mi ústní dutinu. Zakusovali se mi do jazyka a  já umíral bolestí. A křičet už ani nešlo, protože nebylo kudy tlačit vzduch z plic. Všude byl hmyz.

  Pak se mi první brouk dostal do hrtanu a prokousával si cestu hlasivkami. Mezitím už jsem cítil hmyz pochodovat v mých střevech a hryzat jejich stěny. Dokonce jsem už měl brouky i v ledvinách. V té nalevo jsem cítil, jak se něco plazí, svíjí a stáčí a mezitím hoduje na materiálu mé ledviny. Z břicha mi putovala vlna hmyzu do hrudi a já vnímal, jak se propracovává k mým plicím.

  Brouk v mém krku se dostal přes mé hlasivky a postupoval do průdušnic. A za ním samozřejmě řada dalších. Za chvíli jsem měl plné plíce hmyzu, který konzumoval jejich hmotu. Pak další havěť konečně narušila stěny mých plic a z břicha mi začala proudit za svými kolegy už na místě. Tehdy jsem začal ztrácet dech. No uznejte, jak může člověk dýchat, když má celou dýchací soustavu nacpanou hmyzem?

  A to už je vlastně všechno. Tohle je pravděpodobně moje poslední myšlenka rekapitulující dnešní odpoledne a žádná další už nebude. Cítím, jak už se mi něco dostalo do nosu a postupuje hloub. Cítím drobné housenky putovat mými cévami. Cítím, jak se mi něco uvelebilo v srdci a hryže aortu. Cítím, jak mi nosními dutinami postupuje broučí zástup až k mému mozku. Cítím, jak se zakusují do jeho povrchu. Cítím, co jsem ještě nikdy necítil. Cítím, že už nikdy nic jiného cítit nebudu. Cítím je ve své hlavě. A pořád proudí další a další. A její tvář

  se na mě stále škodolibě usmívá. Cítím, že už necítím.