Ty oči

Její vyfetovaně bílomodré oči zářily tmou, když kolem mne procházela. Naše pohledy se střetly na pouhý okamžik, ale bylo to tak intenzivní, že se mi prudce rozbušilo srdce a slyšel jsem krev pulzovat v mých uších. A pak jsme se minuli a ona byla pryč.

   Litoval jsem toho okamžiku. Litoval jsem, že nemohl trvat déle. Ale už jsem s tím nic nemohl udělat, ty oči byly pryč. I když, co když s tím něco udělat mohu? Otočil jsem se a pohledem prozkoumával oboustranný proud chodců. Už jsem ji neviděl. Byla pryč.

   Došel jsem do cíle a usedl na židli v chladném pokoji, který se nikdy nedal dost dobře vytopit. Vždycky byla tak trochu zima na triko, ale teplo na svetr. Ó, jak bezradného mne zanechávají problémy běžného dne!

   Nevím, co jsem dělal pak, ale nakonec jsem šel spát. Ale ani ve spánku mne myšlenka na ni neopustila. Nebo spíš na její oči. Dva bleděmodré kotouče s žilkami stříbřitě bílé barvy, v jejichž středu zela úzká, ale nekonečná propast černé prázdnoty. Ty oči. Oči dívky, kterou jsem viděl jen jednou v životě, a přesto se mi tak vryla do paměti.

   Zdávalo se mi o ní často. Nebylo týdne, kdy by se mi její oči nevynořily odnikud ve snu. A zdálo se mi o ní stále častěji. Nakonec se každý můj sen stočil k jejím očím, které jediné zářily ve snové tmě. Stejné tmě, která panovala, když jsem ji potkal.

   Nemohl jsem na ni přestat myslet. V noci i ve dne, všude mne ty oči pronásledovaly. Jak moc jsem si přál, abych ji znovu potkal! A skutečně, stalo se. A bylo to úplně stejné jako tehdy.

   Hustá tma, probodaná kužely oranžového světla z lamp, hustý zástup jdoucího lidu, hustý dým vycházející z mých úst, jak jsem za chůze kouřil cigaretu. A najednou - jako bych to dopředu tušil - se přede mnou vynořila ona. Bílá tvář zpola skrytá ve tmě a v ní ty vyfetovaně bílomodré oči zářící tmou, když kolem mne procházela. Naše pohledy se střetly na pouhý okamžik, ale bylo to tak intenzivní, že se mi prudce rozbušilo srdce a slyšel jsem krev pulzovat v mých uších. A pak jsme se minuli a ona byla pryč.

   Tentokrát jsem neváhal ani vteřinu a hned se za ní otočil. Jenže - ona nikde. Litoval jsem, že ten okamžik nemohl trvat déle. Pak jsem zase došel tam, kam jsem směřoval, a usedl na svou židli v nevytopitelném pokoji.

   A tak se to opakovalo. Čím víc jsem na ni myslel a čím častěji jsem hledal její oči na všech předmětech kolem sebe, tím víc se zvyšovala pravděpodobnost, že ji potkám. A stávalo se to stále častěji. Čím víc jsem ji potkával, tím usilovněji jsem na ni myslel, tím víc jsem si přál ji potkat a tím častěji jsem ji potkával.

   Vždy to bylo stejné. Prodíral jsem se zástupem spěchajících lidí a snažil se do někoho v tom šeru nenarazit. A pak jsem je uviděl. Ty oči. Její vyfetovaně bílomodré oči zářily tmou, když kolem mne procházela. Naše pohledy se střetly na pouhý okamžik, ale bylo to tak intenzivní, že se mi prudce rozbušilo srdce a slyšel jsem krev pulzovat v mých uších. A pak jsme se minuli a ona byla pryč. Neváhal jsem ani vteřinu a hned se za ní otočil. Jenže - ona nikde.

   A tak to šlo dál. Potkával jsem ji znova a znova, až jsem nemyslil na nic jiného. Po čase si všimla mých pohledů a začala mi kývat na pozdrav, což vždy doplnila odzbrojujícím úsměvem.

   Bylo to jako droga. Nemohl jsem s tím přestat. Můj život se točil jen kolem toho, že jsem ji zase potkal, že lituji toho, že to nemohlo trvat déle a že ji potkám znovu a opět uvidím ten vstřícný, nevinný úsměv pod těma očima, jež prozařovaly okolní tmu. Jako by v tu chvíli nic jiného neexistovalo.

   A pak se to stalo. Sebral jsem odvahu, kterou jsem v sobě po celou tu dobu střádal, a když kolem mne procházela, natáhl k ní ruku. Než mi stihla zmizet v davu a utéct z mého zorného pole, uchopil jsem ji za zápěstí a už ji nepustil. Nemohl jsem jinak.

Udělala ještě dva kroky, a pak se zastavila, když se jí ruka natáhla za zbytkem těla, jak jsem ji držel. Otočila se ke mně a usmála se. Ale víc než její úsměv jsem vnímal ty oči. Ty prstence modrobílého třpytu s temným lemováním a tečkami temnoty uprostřed. Byla to tak fascinující a omamující podívaná, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že na mne tím pohledem mluví.

   Její duhovky se začaly jemně chvět, a pak rychle sklouzly dolů, směrem k mé dlani, která držela její zápěstí. Potom se opět zadívala do mých, prázdně šedých očí. Pochopil jsem. Chtěla, abych ji pustil. Jenže já dobře věděl, že když to udělám, ona mi zase zmizí v davu, než ji stihnu zastavit. To jsem nemohl dopustit.

   „Ty... Neutečeš mi, když tě pustím, že ne?“

   Usmála se a zavrtěla hlavou. Její temně hnědé vlasy zavířily kolem černé čepice. Chvíli to vypadalo, jako by její tvář byla padlým andělem s černočernými křídly vlasů a bíle žhnoucíma očima. Pustil jsem ji.

   Přitáhla si dlaň k hrudi, jako bych ji byl nějak ohrožoval. Snažil jsem se nestisknout jí ruku moc silně, ale zřejmě byla křehčí, než vypadala. Zeptal jsem se jí na její jméno a ona jen zavrtěla hlavou.

   Neřekne mi ho. Ani na žádnou z mých dalších otázek neodpověděla. Jen poplašeně vrtěla hlavou a zdálo se, že jí mé vyptávání přestává být příjemné, i když se stále srdečně usmívala, což nešlo moc dobře dohromady.

   Vzdal jsem tedy marné pokusy ji rozmluvit a zůstal před ní stát, zatímco jsme si vyměňovali jediný dlouhý, upřený pohled. Pak mi to došlo. Ona se stydí mluvit před těmi lidmi kolem! To jí není příjemné! Není to tedy mnou. To byla úleva.

   „Odpovíš mi, když odejdeme někam, kde nebude tolik lidí?“ Zeptal jsem se.

   Horlivě přikývla, jako by přesně na to celou dobu čekala. Přitom mi věnovala další ze svých odzbrojujících úsměvů.

   „Ale kam máme jít,“ řekl jsem polohlasně tak trochu pro sebe.

   Tentokrát uchopila za zápěstí ona mne a vyrazila skrze proudící dav. Nebylo nad čím váhat. Následoval jsem ji.

Prodírali jsme se lidmi, až jsme došli k rozlehlému parku ponořenému do nočního šera. Zavedla mne dovnitř a pokračovala ve směru tři sta patnácti stupňů. Brodili jsme se tmou ležící mezi stromy, až jsme dospěli k vysoké betonové zdi táhnoucí se podél obvodu parku.

   Odtud jsme pokračovali doleva podél stěny, dokud jsme nenarazili na husté trnité keře. Jenže to ji nezastavilo. Táhla mne skrze křoví, které bylo stále vyšší a vyšší, až dosáhlo nějakých tří metrů. Pak jsme došli k místu, kde se stěna v pravém úhlu stáčela doleva. V tomto rohu parku se keře rozestupovaly a my se ocitli v jakési kapsli akorát tak velké pro dva nebo tři stojící lidi, z poloviny ohrazené vysokou zdí a z druhé půli vysokým chuchvalcem trní.

   Tehdy se zastavila a otočila se ke mně. Pustila mé zápěstí, ale jen na moment. Stačil jsem si jen uvědomit, jak překvapivou sílu má v ruce, když jsem pocítil její stisk i poté, co mne pustila. Ale to už mne uchopila znovu, tentokrát za obě ruce a přitiskla mi dlaně na chladný povrch betonové stěny, o niž se zády opřela. Teď jsem stál jen pár centimetrů před ní a obklopoval ji rukama, za než se držela.

   Pozvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Opět jsem upadl do stavu blaženého opojení z toho pohledu. Ty oči! Ty oči. A tehdy poprvé promluvila. Její hlas byl jemný a vysoký, ale znělo to, jako by neuměla správně artikulovat a měla ústa plná slin. Byl to podivný hlas, ale svou podivností byl v kombinaci s jejíma zářícíma očima naprosto omamující.

   „Prosím, polib mě.“

   Víc toho neřekla. A ani nemusela. Jako bych celou dobu čekal přesně na tuto větu, učinil jsem to, co po mně chtěla.

Přiblížil jsem svá ústa k jejím a přitiskl své rty na ty její. Byl to měkký a vlhký dotek. Docela příjemný, ale podivně studený. Jako by její tělesná teplota byla daleko pod tou mou.

   Pustila má zápěstí a prsty mi začala přejíždět po pažích. Jak se blížila k ramenům, krev ve mně vřela a prudce se mi rozbušilo srdce. Pak mi přejela po klíčních kostech a zastavila se po stranách na mém krku.

   Její dlaně byly stejně chladné jako její rty, ale přesto velmi příjemné. Přitáhla se k mému krku a vtiskla své rty do mých. A pak to začalo.

   Rozevřela svá ústa a z nich se vyplazilo cosi měkkého a lepkavého. Domníval jsem se, že to bude jazyk, ale mýlil jsem se. Na jazyk to bylo příliš tenké a příliš dlouhé. Zastavilo se to až téměř až nad mými hlasivkami a obalilo to zevnitř mé tváře podivným lepkavým slizem. No a potom, potom se tento objekt vynořil další. A za chvíli další.

   Než jsem si stihl uvědomit, co se děje, měl jsem ústa plná tenkých slizkých chapadélek, která se nepříjemně svíjela a tiskla se na stěny mé ústní dutiny. Otevřel jsem šokovaně oči a uzřel ty její. Její dokořán rozevřené zřítelnice se zdály být takhle z blízka mnohem větší a v modrých kotoučích duhovek se svíjely desítky žhnoucích bílých chapadel.

   Jenže co bylo ještě horší, pak se můj pohled stočil nahoru, k jejímu čelu. Mezi obočím jí žhnuly černé linie prastarého symbolu, staršího než lidstvo samo. Symbol Velkých Starých. V tu chvíli jsem věděl, že tohle je můj konec.

   Pokusil jsem se zapřít o stěnu a vymanit se z jejího lepkavého sevření. Hlavně z toho sevření uvnitř mojí hlavy. Snažil jsem se, ale marně. Její tělo mne stahovalo dolů k zemi a rukama i chapadly v mých ústech byla ke mně pevně přitisknutá. Po chvíli jsem své snažení vzdal a poddal se. Teď už je to stejně všechno jedno. Chtěl jsem s ní sdílet polibek, tak tady to mám!

   Když se má ústní dutina zcela zaplnila změtí slizkých chapadel vycházejících z jejích úst a naplnila slizem z nich vycházejícím, začala se chapadla sápat dál a hloub. Zanedlouho mi pronikla hlasivkami a plazila se dál, do mých plic. Těch plic, které už tak byly plné až po okraj. Plné sazí a dehtu. Její dlaně nyní byly úplně ledové a jejich stisk se zintenzivňoval, až jsem si uvědomil, že mne vlastně škrtí. Ale nemohla mi tím zabránit v přívodu vzduchu, protože toho už docílila svými chapadly, jimiž teď rozpouštěla moje vnitřnosti. Cítil jsem, jak moje vnitřní stavba ztrácí formu a jak se všechno spojuje v jedinou slizkou kaši, kterou ona nasávala do svých útrob.

   Ona? Spíš to, co ženu zpočátku připomínalo. Nyní mi bylo jasné, proč předtím nechtěla promluvit. Viděl bych svíjející se slizká chapadla uvnitř jejích úst, lačnící po mých vnitřnostech. Zbyl mi jen ten pohled. Jen ty oči. Dva zářící kotouče modři, jakou má jen čistá voda na dně oceánů, a v nich svíjející se bílá chapadélka. A ten symbol, ten proklatý, temně pulzující symbol prastarých božstev na jejím čele, z něhož se nyní začal odlupoval bělostný make-up a ukázaly se temně šedivé rybí šupiny.

   A to je konec. Dál se už nebude dít nic, protože tohle je jen moje poslední táhlá myšlenka, která za chvíli zmizí společně se zbytkem mého těla v břiše prastaré bytosti s rybí kůží, chapadly místo úst a s těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl.

   Alespoň jedno mne uklidňuje. Nežil jsem nadarmo. Můj život nebyl ničím prospěšný ani zajímavý, ale teď je všechno jinak. Teď ze mne bude oběť Velkým Starým bohům a snad někdy díky mojí smrti dosáhne velký Onen z R’lyehu svého vysvobození. Teď teprve všechno dává smysl. Pro tohle jsem byl stvořen. Abych sloužil vůli bohů starších než celá lidská civilizace.

   A tak to končí. Už cítím, jak se mi poslední všetečné chapadlo prokousává nosní dutinou do mozku. Za chvíli se rozpustí i ten a má mysl přestane existovat. Ale jsem rád, že to poslední, co uvidím, jsou ty oči. Ty fascinující kaleidoskopy prastarého zářícího života v hlubinách pod lidským chápáním. Ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl.