Trojkulatého tuctý

„Ty hvězdy vypadají jako motýl,“ řekla mi a zasmála se.

   Já jsem v tom viděl spíš přesýpací hodiny, ale když to řekla, musel jsem souhlasit. Vážně to vypadalo jako motýl. Motýl ležící na boku. Motýl s pihou na pravém křídle.

   „Zajímalo by mě, jak vypadají planety kolem té hvězdy, co mu dělá pihu,“ odpověděl jsem a usmál se taky.

   Pochopila můj výrok a usmála se. „Myslíš, že tam někdo žije?“

   „Nepředpokládám to, ale bylo by to cool. Chtěl bych je poznat, ty co by tam žili.“

   A pak jsme mlčeli. Seděli jsme vedle sebe na dece položené na travnatém svahu a pozorovali oblohu na jihovýchodě. Oba jsme byli rukama opření za zády a sledovali tu hvězdnou show. Bylo to nádherné. Nádherný výhled, nádherné hvězdy, nádherná temnota mezi nimi, nádherný přechod do světelného smogu civilizace, nádherná silueta tváře rýsující se vedle mě, nádherné neviděné oči...

   Než jsem si to uvědomil, díval jsem se na ni místo na hvězdy před sebou a nemohl od ní odtrhnout oči. Nešlo ani tak o to, jak vypadala, ale o to, kým byla a co pro mne znamenala. Všimla si mého pohledu a opětovala ho.

   Zastavilo se mi srdce. Co si pomyslí, když vidí, jak na ni zírám? Její silueta se ale znovu usmála s pohledem upřeným do mých očí. V tom oku, které bylo vystavené obloze, jsem viděl odraz onoho hvězdného motýla, který jí propůjčoval nadpozemskou krásu. Celá byla úchvatným stvořením a já tesknil při každém pohledu na ni. Bytost, která pro mne tolik znamená, ale neví o tom, a jež nikdy nebude stát o to, trávit se mnou život. Aspoň na nějaký čas. Možná ale právě v tom vězela její krása.

   „Ty — nelituješ, že jsi tady se mnou, i když je zima?“ Myslel jsem to upřímně. Hvězdná obloha je jedna věc, ale třaslavý chlad je něco jiného.

   „To je v pohodě. Ten výhled je úžasný a já jsem ráda, že jsem tu s tebou... “

No, co na to říct. Je to škoda. Je škoda, že jsem tu celou dobu sám a její přítomnost si jen domýšlím. Je škoda, že hvězdy pozoruji sám a ona je se mnou jenom v myšlenkách. Je škoda, že jsme se oddělili dřív, než jsem začal pozorovat hvězdy. Třeba by to takhle dopadlo. Třeba by byla ráda, že se mnou tráví čas. Ale tohle není ten případ.

   A tak dokouřím poslední cigaretu, kterou zatípnu do vajglovníku ze zavařovačky, sbalím svou deku a zabalím do ní sebe a půjdu domů. Hvězdy jsou krásné, ona je krásná, ale to je tak všechno. Pochybuju, že ještě někdy pocítím lásku. Pochybuju, že by tohle byla láska. A i kdyby byla, tak to je všechno. Nic víc, nic míň, jen prázdný cit. A bez citů je líp, když jsi sám.

   Až dojdu domů, dám si 200 A. a půjdu hrát, a pak spát. Ve ztracených ruinách se ztratí i můj žal.