Ta věc

Brzké jarní slunce prosvítalo mezi stromy. Já procházel lesem po rovné cestě, která stoupala do kopce, a pak zase klesala. Když v tom mi před očima proběhl zajíc. Střemhlavě prchal přes cestu směrem doleva a byť mi prosvištěl před nohama, vůbec mě nedbal a pelášil dál. Vypadal k smrti vyděšený. Vypadal, že prchá o život. Nevěnoval jsem tomu ale moc velkou pozornost a pokračoval v cestě.

  Za nějaké čtvrt hodiny, kdy jsem dál postupoval lesem, přede mnou proběhla srna. Vypadala stejně vyděšeně jako zajíc a utíkala ze stejného směru. Přeběhla přes cestu a ani si nevšimla, že mě málem porazila. Tehdy jsem začal být zvědavý. Co mohlo zajíce i srnku natolik vyděsit, že prchali stejným směrem a ani si nevšimli chodce před nimi? Rozhodl jsem se. Půjdu doprava, do hlubin lesa, odkud obě zvířata utekla.

  Postupoval jsem tedy mezi stromy, vzdaluje se od známé lesní cesty. Šel jsem dlouho, než jsem to ucítil. Onu nepopsatelnou děsivost této části lesa. Jako by tam něco bylo, něco, co hrozivě číhalo, až k tomu přijdu. Ale nedbal jsem narůstajícího neklidu ve svém srdci a pokračoval dál.

  Pak jsem to uviděl. Uprostřed hlubokého lesa zela mýtina prostá stromů. A v jejím středu třímalo cosi nadpozemského. Obrovská hromada okrové hmoty, z níž vyšlehávaly obrovské šlahouny do všech stran. Vypadalo to jako pařáty nějaké obrovské chobotnice.

  Přišel jsem blíž a shledal, že v místech, kde se ony výběžky z pyramidy neznámé organické hmoty střetávaly se stromy, obalovaly nevinné živé dřeviny a vysávaly z nich život. Tak mi to alespoň přišlo. Čím víc jsem se k té enormní nezemské substanci přibližoval, tím větší mi připadala. Obrovská kulovitá věc pramenící ze země a rozpínající se svými chapadly do všech stran. Cítil jsem podivný nepříjemný neklid a bál se, co uvidím dál. Ale to mne nepřesvědčilo, abych nepokračoval v cestě.

  Došel jsem až ke stěně té ohromné struktury naprosto nepodobné všemu, co jsem kdy viděl, a seznal jsem, že ona hmota jaksi pulzuje rudými žilami a slizem v nich kolujícím. Natáhl jsem levou ruku a dotkl se jednoho ze šlahounů. To jsem ale neměl dělat.

  Jakmile se mé prsty dotkly oné nepozemské organické hmoty, ucítil jsem, jak se k ní přilepily, a uzřel jsem, jak hmota postupuje po mých prstech a postupně je obaluje. Rukou mi prošlehla neskutečná bolest a já dlaň s námahou zběsile odtrhl.

  Tehdy se mě zmocnila pravá nefalšovaná hrůza a já se dal na úprk. Nyní jsem věděl, že ta věc s dlouhými chapadly obalujícími stromy není nic ze Země a že se chystá pozřít i mne. Nevím, jak dlouho jsem utíkal, ale když jsem se konečně vyčerpáním zastavil, ta věc zmizela v nedohlednu. Podíval jsem se na svoji ruku a zhrozil se z toho, co jsem uviděl. Ona hnědooranžová hmota mi pozřela prsty a propracovávala se dál mou dlaní. Když jsem se pokusil pohnout prsty, nešlo to. A ta věc se rozpínala dál.

  Tehdy jsem se rozhodl. Bylo to bláznivé a zoufalé řešení, ale jinak to nešlo. Pokud to takhle půjde dál, onen organismus mne pozře celého a já zemřu. A v ruce už jsem dávno ztratil cit. Nešlo to jinak.

  Vytáhl jsem z kapsy svůj skládací nůž a nedbaje bolesti ho zabodl do svého zápěstí. Rukou mi k rameni vyšlehla vlna palčivého mrazení, ale já zabořil nůž ještě hloub a páčil dál. Nůž pronikl chrupavkou v kotníku mé levé ruky, z níž se nyní spustila prudká vlna krve. Ale jakmile se krev dotkla tou věcí pozřených prstů, začala syčet a stoupala z ní pára. Ona hmota zběsile pohlcovala mou krev a rozpínala se dál po mé dlani. Už nebylo třeba váhat. Už nebylo cesty zpět. Naposledy jsem zapáčil a roztrhl svou chrupavku v půli. Odřezal jsem zbytky kůže a má dlaň dopadla na zem. Rukou mi probíjely ostny nesnesitelné bolesti, ale já jen stál na místě jako přimrazený a pozoroval to, co zbylo z mé ruky.

  Dlaň s prsty nyní ležela na zemi, hřbetem ruky dolů, a po jejím povrchu se rychle šířila ona organická hmota nezemského původu. Za chvíli pozřela celý zbytek ruky a začala požírat jehličí kolem. Vznikla tak malá verze oné ohromné chobotnicovité věci, kterou jsem před několika desítkami minut spatřil a jíž jsem se dotkl. Vyšlehly z ní drobné šlahouny okrové hmoty a rozpínaly se do všech stran. A přibližovaly se k mým nohám.

  Neváhal jsem a obrátil se na útěk. Uháněl jsem lesem, seč mi síly stačily, a když jsem konečně unikl ze sevření stromů, padl jsem na kolena na kraji rozlehlé zarostlé louky. Chvíli jsem tam jen tak klečel a zhluboka přerývaně dýchal, než jsem si uvědomil, že jsem z rány na konci předloktí ztratil spoustu krve, a bezvládně omdlel.

  Když jsem se probral, ležel jsem na lůžku na Jednotce intenzivní péče. Prý jsem byl mimo celé dva dny. Když jsem se po pár dnech zotavil a rána na zápěstí, kde dřív kořenila má dlaň, se zacelila, odvezli mě na psychiatrii.

  No a tam jsem doposud. Když se snažím vyprávět, co se mi stalo, nikdo mi nevěří. Podle nich jsem si pouze v afektu odřízl konec ruky a nyní jsem postižen. Jsem odkázán na užívání pouze své pravé ruky a jíst je to nejnáročnější mučení. Začínám si zvykat na chod života v psychiatrické léčebně. Není to špatné. Ale

  já dobře vím, co jsem viděl. Dobře vím, co se mi stalo. Dobře vím, co jsem zažil. A ta nepozemská věc tam je stále a dál požírá okolní stromy. Je jen otázkou času, než pozře celý les a vydá se konzumovat okolní města.

  Zbývá mi jen doufat, že se zastaví ve svém růstu a zůstane pouze v tom lese. Ale i když se dostanu z psychiatrického oddělení pryč, do toho lesa už mě nikdo nikdy nedostane.