Slova jí
(nahrávka z bytového zvukového záznamu)

Tváře lidí zrazují mě od pohledu. Když jdu po ulici, cítím jejich oči. Zajímá mě, jak vypadá lidské oko, když je venku z důlku. Ale to je jedna z věcí, které nikdy nezjistím. Nesnáším násilí a chci jenom mír. Může se to zdát stereotypní a idealistické, ale já jsem za tento úhel pohledu rád. Jsem příliš pohodlný na to, abych si zvyknul na život v apokalypse. Ale na druhou stranu; musí to být zajímavé. Dystopická realita by mohla být velkým zdrojem inspirace. A té je v poslední době čím dál míň.

Netuším, proč ti to říkám. Zatímco se protahuješ na mém klíně, zpovídám se ti ze svých myšlenek a vím, že ty nasloucháš. Možná mým slovům nerozumíš a ani tě nezajímají, ale jsem rád, že se mám komu svěřit.

Za okny je pusté prázdno s občasnou bílou tečkou hvězdy. Ale mám ten výhled rád. Připomíná mi, jak maličký mezi světy jsem a  jak malicherné jsou mé každodenní problémy. Ostatně; nežiju si zrovna špatně.

Mám kajutu na úplném kraji, na hranici mezi životem a ničím, mezi chaotickou společností a věčným klidem. Do širokých ulic s umělým osvětlením sjíždím každý den svým osobním výtahem a jen bloumám kolem, pozoruje hemžení kolem stánků trhovců.

Nikdo za mnou nechodí, mám jen tebe a hudbu z příliš sofistikovaného přehrávače. Rád s tebou posedávám před oknem a pozoruju nic. Rád si zapálím cigaretu s nově vyvinutým filtrem, který dovnitř pustí pouze nikotin. Nedopalky vyhazuji do velké schránky, kterou jednou za čas vypustím na pístovém mechanismu ven, abych mohl sledovat, jak se její obsah rozletí do všech stran. Jsem rád, že mám možnost vychutnat si luxus umělé gravitace, již se po desetiletích výzkumu bosonů podařilo složitě navodit, a zavzpomínat tak na mé mladí na Marsu.

Na nás, děti kolonizátorů, se Zemci vždy dívali trochu spatra a na internetu nám dávali jasně znát svou nelibost. Ale chápu, proč tomu tak je, a nevyčítám jim to. V jejich přelidněném světě jsou všichni namačkáni na sobě, nemají moc prostoru a mnozí jsou nuceni žít v přeplněných ubikačních kapslích na orbitě, odkud jednou za čas slétají dolů do říše zázraků. Ano, tak vnímám Zemi, domovskou kolébku lidstva. Zrodily se tam největší objevy za celou lidskou historii a jen díky tvrdé práci Zemců jsme mohli expandovat dál, za hranice známého. Ale Mars, to je jiný šálek kávy. Po rozlehlých plantážích jezdí vozítka na solární pohon s bezstrátovými superkonduktorovými bateriemi a všude vládne pohoda. Shon ve městech je málo znatelný, protože všichni si všímají jen sami sebe a stýkají se jen s těmi, s nimiž byli vychováváni. Možná je tam až moc velký klid. Skoro mrtvo. Zřejmě právě to bylo důvodem, proč jsem se upsal k cestě na Epsilon a vydal se prozkoumávat život jinde.

Stanice Epsilon sloužila původně jen jako přístav pro lodě (spaceport), ale postupem času se rozrostla do obřích rozměrů a stala se z ní druhá největší meziplanetární kolonie (hned po Betě). Obíháme po orbitě Jupitera a otáčíme se po své vlastní ose, nezávisle na jeho gravitaci. Když jsem se přistěhoval, bylo to za účelem zaměstnání v plynových dolech na povrchu. Tak tady začínali skoro všichni. Ale postupně jsem se vypracoval výš, dostal místo v přístavu a nakonec jsem začal řídit obchod s ostatními koloniemi. Samozřejmě máme vlastní pole a pěstujeme si jídlo sami, ale je velká nouze o vodu a nové stavební materiály, takže naše vytěžené suroviny vyměňujeme za zásoby. Naštěstí se náš přístav stal jednou ze základen lovců komet, a tak přísun vody občas proudí odjinud, než jenom z Marsu a ze Země.

Život je tu barvitý a různorodý, neboť během času se i tady rozvinul drobný zábavní průmysl a kromě častých taveren se začaly objevovat i kavárny, koncertní síně a divadla. Já jsem toho součástí, protože jsem se nakonec stal volnočasovým spisovatelem, a tak teď moje příjmy proudí částečně i odtud a já si mohu dovolit luxusní bydlení na samotném okraji stanice, odkud mám tento nádherný výhled.

A pak jsi tu ty, milá Dulcineo, má rozkošná chlupatice, která jsi mou jedinou stálou společnicí v tomhle stále rostoucím kaleidoskopu života. Ostatně, dostat sem zvířata byl vždycky oříšek a trvalo dlouho, než byly dovezeni i čistě společenští tvorové, jako právě ty. Vím, že to víš, ale pro případ, že bych tuto nahrávku jednou přepsal do svých pamětí (které stejně nikdy nenapíšu, protože není o čem psát), ti to radši řeknu ještě jednou. Jsi krásná černá mainská mývalí kočka s šedivými flíčky a já miluju tvou hebkou huňatou srst. Jako všechno ostatní. Jsi jediná jistota v tomto bláznivém světě, který před třemi generacemi ještě vůbec neexistoval, a v případě, že bych svého bytu použil jako únikového modulu (ano, tuto možnost mé přepychové bydlení nabízí) a musel odletět, byla bys i mou jedinou společností.

Za chvíli budu mít kávu dopitou a zapálím si, takže přestanu s tímto monologem a vrátím se ke psaní - vlastně tedy k dalšímu monologu. Vůbec nevím, co jsem ti chtěl vlastně říct, ale jsem rád, že mi nasloucháš. Jsem asi moc dlouho sám a žiju jen ve své hlavě. Myslím, že si pustím nějaký film a budu ho s tebou sledovat, dokud neusnu. Chtěl bych vymyslet námět na nový román, možná něco z osidlování Marsu, ale nic mě nenapadá. Už jsem vyčerpaný z přicházení se stále novými příběhy, když ten můj je stále tak nudný a jednotvárný. Ještě že mám tebe, má drahá Dulcineo.

Tak tedy tak. Teď si zapálím a umlknu. Užijeme si společné ticho s výhledem na hvězdy. Jen ty, já a nikotin. No co je víc?

​

​

„Všechno to začalo krádeží.

   Když jsem byl dítě, ještě na základní škole, byl jsem v mnohém směru nadaný. Mimo dobré známky jsem ale i lépe viděl, což mne odlišovalo od ostatních. Dokázal jsem rozeznat tváře spolužáků desítky metrů vzdálených či spočítat větve na obdobně vzdáleném stromě. Tato schopnost mě ale časem opustila, možná právě proto, že jsem na ni byl přespříliš hrdý a rád jsem svůj dobrý zrak lidem předváděl. Na střední škole se mi zrak zhoršil natolik, že jsem musel začít používat brýle, a téměř současně začaly mé školní výsledky upadat. Jako by to obojí bylo nějak propojené.

   Maturitu jsem skládal společně s dalšími, mezi nimiž byl i premiant třídy, jakýsi Jacob. Jeho výsledky vždy dosahovaly sta procent úspěšnosti a všichni měli za to, že veškerý svůj čas tráví učením. Ale nemohli jsme být dál od pravdy. Jeho škola vůbec nezajímala a svůj volný čas trávil za monitorem, ať už televizním, anebo monitorem laptopu, na němž stále něco hrál. Jenže i tak se nikdy v ničem nezmýlil a všichni jsme ho za to tajně nenáviděli i obdivovali. Kromě mne to byl jediný obrýlený člověk ve třídě. A možná právě proto se mnou občas prohodil pár slov, zatímco ostatních si nevšímal vůbec.

   Brýle nosil celkem dvoje, což šlo pozorovat díky změně barvy obrouček. Jedny brýle je měly černomodré, druhé růžové. A právě v brýlích s růžovými obroučkami psal všechny testy a slohy a stejně tak s nimi předstoupil ke všem zkouškám, které složil zcela bezchybně. Nikdo si této drobnosti zřejmě nevšiml a já to považoval pouze za známku toho, že s nimi vidí líp. Co ale bylo zarážející, výběr nasazených brýlí rovněž ovlivňoval míru jeho všeználkovství. A toho jsem si poprvé všiml právě u maturity, když jsme psali písemné testy, během nichž měl růžové brýle nasazené. Jakmile jsme testy odevzdali, on si je sundal a promnul si oči, a tehdy vypadal zcela jinak, zdál se být vyčerpaný, vzdálený a jaksi prázdný. Vrtalo mi to hlavou i dlouho poté, ale po prvních měsících na univerzitě jsem na to zcela zapomněl, neboť jsem měl spoustu nových povinností a nevěděl, co dělat dřív.

   Po čase jsem začal slýchat zvěsti o jakémsi věštci, který se stoprocentní přesností prorokuje lidem za velké peníze budoucnost. Samozřejmě jsem to považoval za hloupé a nesmyslné, ale jak jsem o něm slýchal stále víc, začalo mě to zajímat. Nakonec jsem si ušetřil menší obnos, který stačil jen na neurčitou věštbu z ruky, z níž nejspíš nic zajímavého nekoukalo, ale řekl jsem si, že za pokus to stojí, když budu moci poznat někoho tak podivuhodného.

   Když jsem vešel do jeho „kanceláře“ - nenapadá mne lepší slovo, i když tomu to úplně neodpovídá -, obklopil mne zvláštní pocit povědomosti. Přesto jsem byl neskutečně překvapený, jakmile onen prorok vstoupil a já v něm poznal svého bývalého spolužáka Jacoba. Ten mne zřejmě poznal také, ale nebyl jsem si tím jistý, protože to nedal nijak najevo. Obklopovala ho jakási neviditelná aura profesionální autority a já se zdráhal cokoli říct. Nebudu zabíhat do přílišných detailů, zkrátka vykonal spoustu prapodivně ezoterických rádoby rituálů a uchopil mou ruku dlaní vzhůru. Možná se mu nelíbilo, jak se mi nervozitou třásla, ale dlouho nic neříkal, pouze se znepokojivě mračil - buď soustředěním, anebo se mu vůbec nelíbilo, co vidí.

   Jeho následující věštba mi byla dlouho zcela nerozluštitelná, i když se skládala z jediné věty. Ta zněla zhruba takto: „Nechci ti říkat příliš detailů, ale věz, že až tě dostihne karma, budeš toho trpce litovat.“ Ke konci věty zvýšil hlas a znělo to téměř jako výhrůžka. Potom se se mnou rozloučil a já měl odejít. Z nějakého důvodu jsem se ale cítil popuzen a aniž bych nad tím přemýšlel, uštědřil jsem mu ránu do obličeje a on se skácel k zemi. To mě značně vyděsilo a chtěl jsem mu pomoci vstát, ale zdálo se, že není při vědomí, a když jsem mu nahmatal puls, necítil jsem téměř nic. Bylo mi jasné, že musím co nejrychleji zmizet. V tu chvíli mi ale oči spočinuly na jeho brýlích s růžovými obroučkami a nepřemýšleje nad tím, co dělám, jsem mu je sebral, vrazil je do kapsy a utekl.

   Dlouho jsem se vzpamatovával z této události a bázlivě posedával poblíž svého nočního stolku, kde od té chvíle jeho brýle stály a čekaly, co bude. Jacob se z toho naštěstí vzpamatoval, jak jsem se později dočetl v novinách, ale se svou profesí skončil a více jsem už o něm neslyšel. Jenže tím můj příběh teprve začíná.

   První zkouškové mne rychle dostihlo a já musel celé dny proležet ponořen do odborné literatury, abych měl vůbec šanci pokračovat dál. Tehdy jsem si vzpomněl na to, jak budoucí prorok skládal maturitu s mnou ukradenými brýlemi na očích a napadlo mne, že si je mohu zkusit taky nasadit a učit se s nimi. Vůbec jsem ale nebyl připravený na to, co se stalo pak.

   Jakmile jsem vyměnil svoje brýle za jeho, vše pokryla temně fialová opona a já měl pocit, že jsem od věcí kolem sebe jaksi vzdálený. Brýle měly sice zcela bílá skla a nebylo na nich zdánlivě nic neobvyklého, ale když jsem je měl nasazené, všechno vypadalo docela jinak. Přes fialovou mlhu jsem viděl zářit zlatě lemované obrysy všech předmětů okolo a zdálo se mi, že vidím jaksi za ně, nebo spíš do nich. Viděl jsem do samotné podstaty věcí kolem sebe a rozumněl všemu, na co jsem se podíval. Ony odborné knihy na mém stole najednou získaly mnohem stravitelnější tvar a nejenže jsem najednou chápal vše, o čem pojednávaly, ale viděl jsem za nimi i příběhy jejich autorů, jací to byli lidé, v jakém rozpoložení je psali i kolik úsilí do nich vložili. A stejně tak i stůl, postel, okno nad mou hlavou, nebo i noční lampička najednou měly svůj příběh a viděl jsem jejich smysl, jejich význam i to, jak s nimi bude naloženo poté, co už tady nebudu. Jako bych viděl do budoucnosti. Ale nejen to, já viděl dozadu i dopředu časem, viděl jsem všechny odbočky osudu a cesty, jimiž si věci kolem mne prošly a ještě projdou.

   Jenže pak přišlo náhlé uvědomění a zděšení, když jsem se podíval na své ruce a viděl v nich celou svou minulost. Každý záhyb kůže, každá drobná jizvička, každý okousaný nehet měl najednou svůj jasný a evidentní příběh, na který jsem si teď s podivuhodnou přesností vzpomínal, a viděl jsem dokonce i pár let dopředu; kde se odřu nebo škrábnu, kde mne kousne komár nebo kterou část dlaně si za pár chvil opařím čajem. Moje tělo najednou bylo nekonečnou studnicí poznání a já věděl všechno, docela všechno. Viděl jsem nyní souvislosti, které mi nikdy nepřišly na mysl, a vše kolem mi bylo zcela jasné. Viděl jsem svět takový, jaký byl, jaký je a jaký bude. Viděl jsem pravdu...

Od té doby byl život jednoduchý. Všemi zkouškami jsem proplul bez problému, za pár let jsem promoval, našel si zaměstnání a ženu, založil rodinu, a investoval na burze, což se ukázalo být značně výdělečným. Všechno šlo skvěle, se vším, co se stalo, jsem dopředu počítal, na každou otázku jsem znal odpověď, ale hlavně i původ a důvod oné otázky, a cítil jsem se neporazitelný. Jenže to bylo taky to, co mě dovedlo sem.

   Nyní ležím na zemi kdesi v louži mezi popelnicemi, v zapadlé uličce za barem, kam jsem přišel ohromovat mladé slečny, což se stalo mým novým koníčkem, když mnou moje žena začala pohrdat. Zřejmě ji už unavovala moje vševědomost a začala si ukrajovat stále víc času pro sebe, kdy věděla, že nebude muset být se mnou. Ale to se ani zdaleka nevyrovná tomu, co se mi stalo právě před chvílí a proč ležím na zemi a nechce se mi zvednout.

   Přišel jsem o své brýle! Brýle s růžovými obroučkami, brýle s velkým B, Moje Brýle! Jakýsi pobuda mne vyvlekl před bar a začal do mne strkat a řvát na mě, že mu vadí, že jím pohrdám. No vždyť si o to říkal, když byl tak hloupý!

   Pak to bylo rychlé. Dostrkal mne sem, do úzké uličky, kde mne zbil a sebral mi brýle. Jenže co je nejhorší, on ty brýle přede mnou rozdupal, aby mi dal najevo svoji dominanci. Jak animální!

   Nu a nyní jsem v háji. Všechno je ztraceno. Najednou má svět kolem mě mnohem víc barev, než jenom temně fialovou, všechno je špinavé, nudné, záhadné. Nic už nedává smysl. Moje ruce jsou už jen ruce, bez náplně, bez významu, bez výpovědní hodnoty. Přijdu si jako ve snu, jako by se to nedělo. Jako bych byl někde jinde. Svět je rozmazaný a nijaký. Svět skončil. Teď už bude navždy jen... tohle.

   Ale jedné věci přeci jen rozumím. Už vím, co znamenala Jacobova věštba.“

​

Co myslíš, Dulcineo? To jsem sesmolil dnes ráno při kávě. Nevím, co s tím. Je to takové ploché, prázdné, bezbarvé. Tedy vlastně fialové, že? Hmmm. Jako vždy nic neříkáš.

Správné by bylo to vyhodit a věnovat se něčemu pořádnému, ale jedna věc se tomu musí nechat. Takové brýle bych chtěl.

Ale já mám něco lepšího. Tvoje oči. Až mne to tu jednou přestane bavit a vydám se s tebou na bezcílné toulky soustavou, v našem mobilním příbytku, vím, že uvidím všechny další světy s tebou. A pokud ty budeš šťastná, pak i já. Jestli ve tvých očích má to celé smysl, pak to tak je. Jestli na mne vidíš něco krásného, pak na mě něco krásného skutečně je. Nemůžu mít Brýle z mizerné povidky, kterou zastrčím do šuplíku k ostatnímu odpadu, ale mám tebe. Ty jsi mými Brýlemi. Ty jsi moje všechno. Ach, má drahá Dulcineo.

Máš pravdu, asi už si potřebuju najít družku. (následuje dlouhý záchvat zoufalého smíchu)