Skončili jsme stejně

   „Nepotřebuješ žádné přátele, když mluvíš k obloze.“

   „Jasně, no. Ale když už člověk nějaký přátele má, tak by si je měl udržet, ne?“

   Podíval se na mne zpoza dohořívající cigarety, již zrovna vytahoval z úst, a přimhouřil oči. Za chvíli dokouří. A já taky. Ale nechce se mi opouštět kuřárnu, když to je jediné místo na oddělení, kde se dá s někým v klidu promluvit.

   „Víš, přátelé tě opustí. Dřív nebo později to udělají, tak jako u mě. Když jsem se na tom stal závislý a oni viděli, jak se mi zase do vlasů i vousu vrací barva, no - nechali mě. Nechali mě svému osudu a dali ode mne ruce pryč.

   Nikdy nikomu nevěř, to ti říkám na rovinu. Lidi jsou zlí a za zády se ti vždycky budou smát. Tak to prostě je, víš?“

   Zatípl cigaretu do přeplněného popelníku s kovovou mřížkou na vrchu, kde už vyrostla obstojná hromádka oharků. A to se popelník vynáší každé ráno. Ale v tom množství pacientů, kteří se tu střídají, se není čemu divit.

   „Dobře dobře, chápu, lidi jsou zlí. S tím vcelku souhlasim, alee - to nevysvětluje, jak jste se dostal až sem.“

   Jeho třiasedmdesátileté oči s jiskrou mladíka se pozvolna zavřely, a pak znovu otevřely, jedno trochu dřív než druhé. Do čela mu spadla sytě černá lokna hustých vlasů a on ji odfoukl do strany.

   „Dáme ještě jedno, co říkáš?“

   Samozřejmě že jsem přikývl. Tady beztak není nic lepšího, co by se dalo dělat, než vysedávat na krátké lavici v žlutě vymalované prostoře kuřárny, do níž se nemělo vejít víc než pět lidí, ale většinou se jich tu mačkalo kolem deseti. No řekněte, co jiného dělat v psychiatrické léčebně, kde po vás pořád chtějí nějaké aktivity, než se socializovat s ostatními nad cigaretou?

   Vyndal jsem z kapsy mikiny tabák, papírky a filtry a začal se připravovat. Vtom mi v zorném poli vyvstala vypracovaná ruka, která by podle vzhledu seděla tak na třicetiletého muže, s krabičkou cigaret. Žluté Camelky, no neodmítněte, když vám je někdo s úsměvem na rtech nabízí.

   Odložil jsem svoje materiály na lavici vedle sebe a vytáhl jednu hotovou z jeho krabky. On už tu svou žmoulal v prstech vedle zapalovače. Čekal na mne, abychom si zapálili ve stejný okamžik. Byl zdvořilý.

   Když jsme oba škrtli, s prvním výdechem kouře pokračoval.

   „Víš, já jsem se sem dostal svojí vinou. Jak taky jinak, že? Stal jsem se na krvi závislý, protože se mi líbilo cítit se zase jako mladík. Jedna věc je, když ti postupně šednou vlasy a kůže se svěšuje a - zvrásčiťuje? To je blbý slovo, co? No, ale něco úplně jiného je vidět, jak ti šediny mizí a kůže se stává pevnou a hladkou jako za mlada. Ale to ty nemůžeš chápat, protože jsi to nepoznal. Stárnutí tě teprve čeká a kdo ví, třeba jednou budeš taky krevní maniak, tak jako já.“

   „Rozumím. Jasně, nepoznal jsem, jaký to je, ale musím uznat, že představa rapidního omládnutí je skvělá. Nojo, to jsou ty biodrogy...

   Ale vemte si, jak se cítí ty na druhý straně. A upřímně, já bych o tom mohl vyprávět. Když si vyděláte takovej balík, jasně že občas darujete nějakou krev. A když víte, že to pomůže někomu jinýmu zmládnout, tak máte i pocit, že jste udělal něco správnýho. Jenže - je tam to jenže.“

   Odmlčel jsem se a podíval na od popela špinavou zem. Vracely se mi vzpomínky. Jak opojné to bylo, tak snadno vydělávat a moci si žít na vysoké noze. Jako by finance přestaly být problém, protože za svoji krev, které máte dost, dostanete neskutečný balík.

   Pokyvoval hlavou a usmíval se. Věděl, že patřím k těm, díky nimž mohl omládnout. Ale já, já jsem naopak zestárl. Zeslábl. Klesá mu popel před očima a on mne pozoruje skrze kouř. Bylo to nepříjemné, jako by mě ani nepovažoval za člověka. Jsem pro něho pouze komodita, díky níž si staří boháči jako on mohou naplno užívat života, aniž by museli řešit standardní stařecké choroby.

   „Je to koloběh, víš? Někdo si vydělá peníze a přijde o krev a sílu a někdo jiný ztratí spoustu peněz, ale omládne a zesílí. Ale jak říkáš, je tam to jenže. Nikdo už ti neřekne, že všichni tvoji přátelé budou postupně ztrácet paměť i životy, zatímco ty budeš do sytosti hýřit. A než se naděješ, nesneseš na sobě jedinou šedinu a nedokážeš žít bez toho, aby sis vpravoval do žil život někoho jiného.

   Je to koloběh a na každého dojde. Ano, na každého dojde, jak sám vidíš. My dva jsme byli na opačných stranách stěny, ale skončili jsme stejně. Nemohoucí, zdeprimované trosky, které nedokáží žít. A teď tady sedíme a kouříme vedle sebe. Jsme stejní, ty a já, víš?“

   „No, to si teda nemyslim,“ odvětil jsem. „Já jsem se rozdával, aby se lidi jako vy mohli zdrogovat mojí krví, kterou teď tak zoufale potřebuju, ale nedokážu vyrábět. A za to můžou lidi jako vy. Vy jste si moh užívat života a pařit jako mladík, zatímco já jsem trpěl a sotva se udržel na nohou.

   Ale jo, v něčem máte pravdu. Skončili jsme stejně. Já jsem závislý na penězích, který jsem za svou krev dostával, a vy zas na krvi, za kterou jste tak draze platil. Je to smutný. Kdyby nějakej chytrák nepřišel na tuhle vopičárnu s mládnutím po krvi mladých, ani jeden z nás by tady nebyl.“

   Zasmál se, z čehož se rozkašlal. Tak to u kuřáků chodí, a zvlášť v tak zakouřené miniaturní místnosti. Ale na tváři mu pořád zůstal ten stejný potměšilý škleb, jako by se náramně bavil tím, co mu tady říkám.

   „Ano, nebyl bych tady. To bych byl totiž dávno mrtvý. Se svojí životosprávou jsem už měl být pěkných pár let šest stop pod zemí, jestli víš, jak to myslím. Ale ty mi rozumíš.

   No, ale kdoví, třeba mi v těle koluje právě tvoje krev, díky které jsem tak pružný a silný jako za mlada. A třeba právě pro mě jsi ty obětoval svoje zdraví a životní sílu. No není to povedené? Možná nám v žilách proudí stejná krev. To bych byl v podstatě něco jako tvůj syn, víš? No není to absurdní?“

   Zatímco mluvil, hlasitě se chechtal. Ale mně do smíchu nebylo. Co když má pravdu? Co když jsem svoje zdraví i zdravý rozum zahodil jen proto, aby ho mohl pozřít tenhle arogantní namyšlený dědek v těle mladíka? Co když mu v žilách skutečně koluje moje krev? Moje drahocenná krev. Můj život.

   Zatípl jsem nedokouřenou cigaretu a opustil kuřárnu. Už s ním nebudu ani chvíli. Radši se zapojím do odpoledních aktivit a budu, co já vím, plést náramky. I to je mnohem lepší, než trávit čas s touhle lidskou pijavicí!

   A co když má skutečně pravdu?

   No, pak už to horší nebude. Na psychiatrii už jsem, takže i kdybych z toho pomyšlení ztratil příčetnost, nic se nezmění. Jen bych dostal větší dávky medikamentů a necítil už vůbec, ale vůbec nic...

   To je vlastně dobrý konec, řekl bych.