Silvestr

Pozoruji měsíc. Říkám si, namalovat obraz. Jedna půlka měsíce pustě šedá s drobnými tečkami zeleně, druhá ponořená do tmy s tisíci drobných oranžových bodů světel. Říkám si, napsat zprávu. Říkám si, Vzít si další prášky, abych zapomněl. Říkám si, vykašlat se na všechno, tenhle rok už stejně nic nestihnu.

  Říkám si, že je to celé zoufalé. Jsem prázdná schránka prázdného člověka v prázdné situaci. Ale já nejsem zoufalý. Nejsem nijaký. Hlava vygumovaná tříletou medikací, prsty žluté od nikotinu, duše s prázdným otvorem, který se marně snažím zaplnit prokrastinací. Boty od bláta, už není sníh, oči prázdně šedé, bez jiskry, bez náplně. Život plný prázdných rituálů bez většího smyslu.

  Mám za sebou rok pozitivních změn, našel jsem si přátele, ztratil svoji osamocenost, ale přesto jsem sám. Jsem sám ve své hlavě, sám ve svém srdci. Marně hledám někoho, kdo by chtěl být šťastný se mnou. Ale největší marnost spočívá v tom, že ještě hledám. Není důvod hledat, a i kdyby byl, není koho najít. Vlastně už hledat nemusím, už jsem nalezl, co jsem hledal. Nalezl jsem člověka, s nímž bych chtěl trávit svůj čas, ale cítím to tak jenom já. Našel jsem někoho, koho obsesivně toužím vidět, aniž bych potom věděl, co říct. Někoho, kdo si jede po své vlastní koleji, která nemá s tou mou jedinou společnou výhybku.

 Pohled na svět kolem mne je bolestně přívětivý. Nic pořádného se neděje, pořád stagnuji na stejném místě, i když se posouvám. Odporuje si to, ale je to tak. Kryptonitem mojí duše jsou jiní lidé a to, když nejsou poblíž. Odporuji sám sobě, ale pořád jsem to já.

  Říkám si, namalovat obraz. Černá silueta tváře s přívětivým rudým úsměvem a dvěma vířícíma bílýma očima. Říkám si, kolem hodit celou symfonii hvězd, aby to nebylo tak prázdné. Říkám si, zapomenout na všechno, co bylo, protože většina toho teprve ještě bude. Říkám si, vzít si další prášky, aby to šlo líp. Říkám si, stejně si je nevezmu, ale chci. Chci zaplnit tělo toxickými substancemi, aby mysl šla na výlet. Chci pryč, tak zoufale pryč.

  Je mi jedno, co si o mně myslí ostatní. Vlastně není, ale z velké části už spíš je. Je to smutné. Začínal jsem jako zhrzený klučík ve víru příliš nevyspělých dětí, které s mou myslí nedokázaly držet krok. Nedokázaly rozlišit fikci od reality, ale já už se dávno topil ve vlastních světech, protože ten skutečný mi neskutečně vadil. A teď jsem tady, je mi dvacet, pořád vytvářím fikční světy, ale už to není, co to bývalo. Už jsem rád, že jsem. Už jsem přestal nenávidět realitu. Nic lepšího mě stejně nepotká, tohle je skutečnost. A skutečnost bolí, ale je to to nejlepší, co mám.

  Žít ve své hlavě je prokletí. Myslím za roh a ostatní se nestíhají orientovat v toku mých myšlenek. Vídám stovky lidí, ale mluvím s desítkami, do očí hledím jen hrstce a plně si nerozumím s nikým. Jen se sebou, a to je k ničemu, když chcete debatovat. Ztrácím se v tom, co dělám, co jsem dělat neměl a co musím udělat v budoucnu, ale stejně nedělám nic, na co bych mohl být pyšný, kromě těch věcí, které dělám, ale právě proto, že je dělám, je považuji za nepodstatné.

  Říkám si, ten měsíc je krásný. Fialová aura kolem bílé polokoule světa jinde, světa, kde může být jeden opravdu sám. Tam bych snad dostal odvahu říkat to, co říkat chci. Tam bych snad tolik neřešil, jaké bude mít všechno důsledky. Říkám si, jsem zase sám. Zase sám, pořád sám, věčně sám. Jen já se svými myšlenkami na neustálém útěku z reality. Vlastně ani nevím, před čím utíkám. Říkám si, chci společnost, ale neumím si o ni říct. Říkám si, jsem introvert s extrovertními ambicemi. Říkám si, nemá to smysl. Nevím, za čím se ženu, takže nějak pluju dál a nevím, kde je můj cíl. Jen bloudím a nevím kudy, ani kam.

  Nejsem si ničím jistý. Nevím, jestli je realita realitou, simulací nebo Azathothovým snem. V tomhle pořadí, od pravděpodobnosti po přívětivost. Ztrácím se v myšlenkách, i když mám ve všem jasno. A zase si odporuju. Není důvod souhlasit s tím, co si myslím, protože myslím na obou stranách. Domnívám se, že ano i že ne, obojí zároveň. Ať už jde o cokoli. Snažím se být nestranný. Ale být nestranný při rozhodování o vlastním životě je k ničemu.

  Říkám si, je to karma. Udělal jsem a řekl spoustu špatných věcí, které se nikdy neměly dočkat realizace. Byl jsem špatný člověk a teď za to pykám. Říkám si, nemám nárok na lásku, protože neumím milovat. Říkám si, jsem sám, protože chci být sám, i když už nechci. Říkám si, je to tak bezpečnější. Zodpovídám se jenom sobě a ten já na mě nemá moc velké nároky. Říkám si, chce to změnu. Říkám si, snad příští rok. Říkám si, snad zítra.

  Říkám si, už mlč.