Sestup

Voda. Všude voda. Malá plechová krabice uvnitř oceánu. A všude kolem voda. Voda pod nezměrným tlakem. Pod tlakem, stupňujícím se během sestupu. Volným pádem tažená výzkumná ponorka dolů, pod ještě větší masy vody.

Voda. Všude voda. Všude voda a my v ní, pohřbení tisíci metrů hloubky pod hladinou oceánu. Mariánský příkop, hluboká proláklina do nitra Země. Dlouhá tržná rána mezi tektonickými deskami a my v ní. Ve své stanici, předurčené dospět až na dno. Co tam uvidíme, to není jasné. Ale už jsme dospěli daleko a gravitace nás neúprosně táhne dolů. Už není cesty zpátky, už to nejde vzít zpět.

„Co to je sakra za věc?“

Výkřik Stoneové mnou trhl, i když jsem něco podobného čekal. Zooložka s příjmením téměř totožným s tím mým, a přesto člověk, jehož jsem před touto expedicí nikdy nepotkal, vykřikla po asi čtvrtém nárazu toho tvora do boku naší podmořské stanice. Jenže tentokrát se bytost přichytila na okénko z nesmírně tlustého skla a vystavovala nám na odiv stovky svých přísavek.

„Netuším, ale očividně se to chce dostat dovnitř,“ odpověděl jsem o něco klidnějším hlasem a prohlížel si chapadla oné růžové věci za oknem naší klesající stanice. Nebyl jsem zoologem jako ona a nevěděl jsem, zda je ten tvor normální nebo ne. Ale nepoznával jsem ho. Nebylo to nic, co bych kdy předtím viděl. Mým oborem byly houby, mechy, lišejníky a korály, ale o podmořské fauně jsem nevěděl nic. Jedno mi ale bylo jasné. Ta věc, ať už je to cokoli, se chce dostat za námi a pozřít nás. A to mi stačilo.

„Mám návrh,“ prohlásil jsem, „co když otevřeme přestupní komoru a necháme tu věc vplavat dovnitř. To po nás očividně chce, ale když pak zase vodu vypustíme, chcípne to na vzduchu.“

Stoneová mne dlouho pozorovala. Věděl jsem, že její příbuzná teď kdesi na orbitě některé ze vzdálenějších planet naší soustavy pěstuje lišejníky na nějakém měsíci. Bylo mi to sympatické, ale to ještě neznamenalo, že budu s touto ženou ve všem souhlasit. Tureenginova univerzita, má alma mater, mi dala jasný úkol. Přivézt nahoru všechny důkazy o hlubinném životě uvnitř Mariánského příkopu, ať to bude stát cokoli. Jestli mi cenou za mrtvý exemplář neznámého tvora bude její zpola vyděšený a zpola naštvaný pohled, tak ať. Za to mi to stojí.

„Eeh, tak dobře,“ pronesla nakonec přiškrceným hlasem. Na to jsem čekal. Přešel jsem ke dveřím přestupové komory, jen pár metrů od naší momentální pozice u okna, a spustil sekvenci pro otevření vnějších dveří. Jasně jsem slyšel, jak se dovnitř s prudkým nárazem valí voda, a zároveň ke mně dolehl další výkřik Stoneové. Ta ženská musí pořád křičet!

Bytost s tucty růžových chapadel kolem černého kulovitého těla vplula do přestupní komory a přilepila se na dveře vedoucí dovnitř, do zbytku lodi. Mohla být tak půl metru ode mě. Dělilo nás jen pár decimetrů tvrznené oceli a nezměrný rozdíl v teplotě a tlaku.

Rychle jsem vnější dveře opět zavřel a vzápětí ucítil prudké bušení na vnitřní vstup do komory. Tvor se cítil lapen a jeho touha dostat se dovnitř exponenciálně narůstala. Nechal jsem zevnitř odčerpat vodu a ani si nevšiml, že Stoneová se najednou ocitla vedle mne. Cítil jsem její pohled na své ruce běhající po ovládacím panelu a cítil se nesvůj. Cítil jsem její přítomnost a vůni jejího jemného parfému. Cítil jsem horkost jejího dechu na svém zátylku, jak se instinktivně skrývala za mě ve strachu, že tvor se přece jenom dostane ven z přestupní komory. Jako by to snad pomohlo.

Když byla voda z komory pryč a místnost se plnila vzduchem, dveře dovnitř už se celé třásly. Chapadlovitá, přísavkovitá, růžovočerná bytost uvnitř se dusila ve vzduchu určeném pro naše plíce a zběsile útočila na stěny kolem sebe. Ale bylo to marné. Nemohlo to trvat ani čtvrt hodiny a bušení sláblo a sláblo, až přestalo úplně. Ještě tak dvě, tři minutky jsme počkali, Stoneová stále dětinsky skrytá za mými zády, a pak jsem dveře otevřel.

Z přestupové komory se na nás vyvalila ledová vlhkost a podivný puch podobný zápachu rybiny, ale mnohem intenzivnější a temnější. Hrouda organického slizu na podlaze sebou nepatrně škubala ve smrtelné křeči, jak toužila po vodě. Kolem černého, téměř dokonale kulatého těla pokrytého drobnýma vyvalenýma očkama se splétaly desítky tlustých, sytě růžových chapadel jako okvětní lístky kolem asfaltově černého středu květu.

„Stonere, vidíte to taky?“ zazněl mi její tichý hlas kousek od pravého ucha. Zřejmě zezadu přistoupila až úplně ke mně, zatímco jsem pozoroval ono stvoření připomínající něco mezi chobotnicí a mořským ježkem, ale vlastně ani jedno z toho. Na spodní straně dlouhých tlustých chapadel vyčnívaly tisícovky drobných ostrých zoubků, které se předtím chtěly dostat přes naše tvrzené okno. Počkal jsem, až se věc dočista přestane hýbat, a pak k ní pomalu přistoupil a strčil do ní botou.

Nestalo se nic. Zřejmě to už bylo mrtvé. Sehnul jsem se a uchopil rukou jedno chapadlo. Navzdory tomu, jak slizce vypadalo, bylo téměř příjemné na omak a bez jakékoli známky lepkavosti. Druhou rukou jsem uchopil obrovský černý střed tvora, i když to kvůli jeho velikosti pořádně nešlo, a pokusil se ho zvednout. Šlo to, ale bytost byla těžká, jak byla naplněna mrazivě chladnou vodou.

„Stoneová, pomožte mi, sakra,“ zabručel jsem a má souputnice, polovina zbytku posádky, se váhavě přiblížila ke mně a tvora se štítivě dotkla. Zřejmě byla svým hmatovým vjemem překvapena více než já, protože jí přes tvář přeběhla znatelná úleva, ale vzápětí ji zase vystřídal onen výraz soustředěné podrážděnosti.

Společně jsme tvora zvedli a přenesli ho do druhé místnosti, do toho, co jsme nazývali laboratoří. Centrální prostor horního ze dvou pater stanice tvořily desítky stolů a držáky s rozličnými nástroji po stěnách. Počítalo se s tím, že nějaké vzorky na loď ze dna přineseme, ale nikoho nenapadlo, že nepůjde jen o malé úlomky hornin a hlubinných korálů, ale o obrovskou změť chapadel, která nás pozorovala tucty mrtvolných očí.

Dospěli jsme k jednomu ze stolů a bytost na něj velmi pracně vyzvedli. Zadýchaně jsme jen chvíli stáli po stranách a tu věc pozorovali, ale pak se ozval hlas posledního člena naší výpravy, který celou dobu pobýval v řídící místnosti ve spodním patře stanice. Technik Crag, od počátku řídící sestup naší stanice, promluvil do lodního rozhlasu na něho až nezvykle znepokojeným hlasem.

„Hej, vy dva vědátoři, máme tady problém!“

Když jsme dospěli ke Cragovi, pilot nás počastoval rychlým pokývnutím hlavy a očima se vrátil zpátky k ovládacím panelům. Na těch blikala červená a žlutá varování, desítky výstražných upozornění oznamujících, že je něco špatně.

„Co se děje?“ vyhrkla Stoneová beze všech okolků a technik nejdřív jen zprudka zavrtěl hlavou. Po chvíli ale promluvil.

„Je tu moc velký tlak. Klimatizace nefunguje. Přehříváme se a za chvíli se tu upečeme. Nemluvě teda o tom, že možná ještě dřív nám dojde vzduch, protože filtrační systém taky selhává. Odhaduju to tak na dvě hodiny. Víc času nemáme.“

Odmlčel se. Podívala se mi do očí a já viděl, jak se to v ní sváří. Cítil jsem to stejně. Museli jsme dokončit úkol. Museli jsme dospět na nejhlubší dno oceánu a prozkoumat, co se tam skrývá. Jenže pokud tady zemřeme, tak to bude k ničemu.

„Takže navrhuju se vrátit,“ navázal Crag a konečně se na nás otočil. „Buď budem pokračovat a rozmačká nás to, nebo se vrátíme a budem doufat, že systém se obnoví. Ale jestli půjdem ještě níž, už se živí nevrátíme.“

„Vracíme se,“ rozhodla Stoneová, než jsem si stihl promyslet vlastní odpověď. „Nějaké vzorky už máme a příště se můžeme vrátit připravenější.“

Zněla odhodlaně. Měl jsem rád její nebojácnou rozhodnost, i když možná byla do jisté míry jen hraná. Ale pak

se ozvala odněkud zeshora hlasitá rána a řinčení kovu, jak se sesypaly nástroje z jednoho ze stolů ve výzkumné místnosti.

Rychle jsme vyběhli nahoru. Nebo spíš vyšplhali po dlouhém kovovém žebříku vedoucím úzkým válcovitým tunelem. Stoneová šla samozřejmě první a já měl před očima její boty a holá lýtka, u kotníků úzká, ale značně se rozšiřující směrem ke kolenům. Bez jediného chloupku se leskla v LEDkovém osvětlení stoupající šachty.

Jakmile jsme dospěli do vrchního patra naší výzkumné stanice, v níž se rychle kazil vzduch, ihned jsme vyrazili do laboratoře. Ta vypadala stejně jako vždycky. Tedy, až na jednu věc. Až na to, že jeden stůl se zhroutil a kolem něho se na zem sesypalo vše, co bylo na těch okolních. A tvor, který na stole prve ležel, tam teď nebyl.

„No do prdele,“ ulevila si Stoneová, naprosto nezvykle oproti jejímu běžnému slovníku. „Ta potvora zdrhla. A já myslela, že je to mrtvé.“

Musel jsem s ní souhlasit. Byl jsem přesvědčen o tom, že bytost zemřela, jakmile ustalo její křečovité škubání, když se ocitla na vzduchu. Nebyla uzpůsobená na pobyt mimo vodu hlubokého oceánského příkopu, a přesto, zdá se, nějak přežila a utekla z našeho stolu. Jenže kde je teď?

„Musíme to najít,“ řekl jsem možná příliš vysokým hlasem. Byl jsem naprosto vyvedený z míry, ale urputně se snažil zachovat si chladnou hlavu.

„No jasně,“ odsekla mi zooložka, jako bych řekl něco, co je naprosto evidentní. A ono asi i bylo. „Ty jdeš támhle, já jdu na tuhle stranu,“ rozhodla.

A tak jsme se rozdělili. Každý jsme se vydali opačným východem z výzkumné místnosti, ona směrem k přestupní komoře, já k ubikacím. Neměl jsem z toho přílišnou radost, ale bylo to nezbytné. Museli jsme tvora najít dřív, než se stane něco strašného. Vzduch v celé stanici se zběsile ohříval a já cítil, jak mi dochází kyslík v plicích. Kdybych tolik nekouřil, než jsme opustili souš, možná bych teď neměl takový problém dýchat.

Procházel jsem pokoji, nejdřív Cragovým, potom jejím, a nyní jsem se blížil k tomu svému. Ubikace byly vlastně jen malé kóje s jednou nepohodlnou postelí táhnoucí se od jedné stěny ke druhé a jednou skříní vestavěnou do stěny. Při stavbě stanice nebyla možnost plýtvat prostorem. Čím menší a čím pevnější výsledná konstrukce byla, tím lépe. Ale jak se zdálo, sem se tvor nedostal.

Pak jsem uslyšel výkřik. Táhlé, bolestné zařičení, které jako by nevycházelo z lidských úst. Ale já poznal, že ten hlas patří Stoneové. Ostatně její hlas jsem během posledních dní slýchal nejčastěji a kromě ní jsem se zřídka bavil pouze s Cragem. Komunikace s povrchem byla nemožná, protože přes kilometry vody by se žádný signál nedostal.

Bez přemýšlení jsem se otočil a vyběhl tím směrem. Oběhl jsem laboratoř, z níž ona zlovolná mořská bytost unikla, z pravé strany a brzy dospěl ke dveřím do vstupní komory. A k tomu oknu, na než se předtím tvor lepil zvenčí.

Teď tam byl zase. Ovšem nyní se mačkal na sklo z vnitřní strany a z jeho asfaltově černého středu vyčnívaly ony skvostné pevné nohy. Zbytek Stoneové už byl uvnitř. Tvor pozřel její hlavu i trup a pokračoval ve svých hodech, zatímco se zběsile snažil rozbít okno a dostat se ven. Ale zdálo se, že si mě nevšímá. Domníval jsem se, že když zatáhnu za nohy své spolupracovnice, třeba ji ještě dokážu zachránit. Ale chyba lávky.

Jakmile jsem uchopil její kotníky a pokusil se za ně zatáhnout, vystřelila proti mně trojice hbitých tlustých růžových chapadel a já taktak stihl ucuknout zase zpátky. Bylo to marné. Stoneová byla mrtvá a já to věděl. Ale tak zoufale jsem si přál, aby to nebyla pravda, že jsem si to stále nedokázal přiznat.

Spěšně jsem vycouval od bytosti a zády narazil na stěnu. Jen necelé dva metry nalevo ode mne byly dveře do výzkumné místnosti. Do prostoru plného kovových nástrojů skalpely počínaje a chirurgickými pilami konče. V tu chvíli mi bylo jasné, co musím udělat. Jestli toho tvora nezabiju, zemřeme já i Crag a nikdy se už nevrátíme zpátky.

Vběhl jsem do laboratoře a rozhlížel se po věcech kolem. Nakonec jsem si vybral snad půlmetrovou pilu s ostrými zuby určenými pro řezání kostí a dlouhou tyč, která končila širokou plochou pokrytou dlouhými štětinami. Ano, byl to smeták, ale v tu chvíli mi připadalo, že je to nejlepší volba.

Vyřítil jsem se se svou novou výzbrojí do chodby a smetákem přirazil tělo tvora ke sklu okna. Desítky růžových chapadel vystřelily během okamžiku proti mně, ale já se zběsile oháněl chirurgickou pilkou a uštědřoval jim hluboké řezné rány.

Po chvíli tvor seznal, že není radno na mne dál útočit, a svá chapadla přitistkl ke sklu. Zakryl téměř celou plochu okna, které předtím zvenčí značně narušil, ale to odsud nešlo poznat. Dál jsem ho tlačil smetákem proti oknu a jal se ostrým koncem pily bodat do jeho těla v zoufalé naději, že ho usmrtím.

Bytost se pod mými bodanci zmítala a škubala chapadly, ale nohy Stoneové přesto rychle mizely v jejích útrobách a už nebylo lze vidět ani kolena. Ta kolena, jež jsem nikdy neviděl, aniž by byla zakrytá pracovními kalhotami. Ta kolena, která patřila ženě, jíž jsem poslední dobou propadal. Ale možná to bylo pouze tím, že jsme tu byli v podstatě sami a od začátku naší mise už uběhla poměrně dlouhá doba.

Cítil jsem, jak tvor povoluje. Vnímal jsem, jak mu dochází síly. Bylo mi jasné, že už to dlouho nevydrží a zemře. Napřáhl jsem ruku a připravil se k poslednímu úderu. Zabodnu pilu přímo do středu jeho černého těla a dám do toho veškerou sílu, co mi ještě zbývá.

Rozmáchl jsem se, vší silou vrazil pilou do těla oné bytosti z hlubin a věřil, že tím sebe i Craga zachráním. I když Stoneová už zůstane mrtvá. Jenže

to jsem se spletl. Tvor mezitím, co jsem na něho marně útočil svou pilkou, zběsile drásal sklo okna, a můj finální úder, který prošel jeho tělem, narušil strukturu okna docela. Ozval se příšerný praskající zvuk a já měl rázem obličej omotaný růžovými chapadly. Ale nebylo to tím, že by mne tvor chytil. Ne, tlak vody, která prorazila sklo, ho vymrštil přímo proti mně a oba nás společně přirazil ke stěně.

No, a tak to vlastně končí. Od té chvíle uběhlo sotva pár vteřin, ale už teď jsem vodou nadobro drcen a v příštích sekundách jistojistě zemřu. Crag dole v řídící místnosti bude jistě následovat. Bylo to celé zbytečné. Nemáme tady co dělat. Ne nadarmo žijí lidé na souši a ne v moři. Ne nadarmo je Mariánský příkop pohřben kilometry pode dnem toho nejhlubšího oceánu. Nemáme tady co pohledávat. Tohle místo nám nepatří. A nikdy patřit nebude.

Jen jedna věc mě na tom mrzí. Tedy, vlastně jsou dvě. Jednak to, že jsem nikdy nepolíbil Stoneovou, i když jsem mnohokrát měl možnost a několikrát k tomu neměl příliš daleko, a jednak fakt, že má alma mater, Tureenginova univerzita, nedostane žádné výsledky našeho zdejšího výzkumu. Ale možná je to tak dobře. Nebylo nám určeno vědět, co se skrývá v hlubinách oceánu. Není to náš svět. My patříme tam nahoru. A tak to taky zůstane.