Sekáč v záři

Půl jedné ráno. Vystupuji z vlaku do absolutní temnoty. Pouliční lampy pozvolna skomírají a mé kroky vede pouze známost oné cesty. Projdu kolem dětského hřiště a dostanu se do malého parčíku. Drobný podlouhlý obdélník zeleně s prašnou cestou uprostřed a páry laviček podél ní. Ale tam se nezastavím. Přijel jsem sem za nějakým účelem. A ten taky musím naplnit. Za silnicí za malým parčíkem je kovový plot. A za ním se skrývá mnohem větší, rozlehlejší park. Kdesi v dálce je nevelký rybník, ale park je natolik ponořený do hluboké tmy, že i přes odrazy hvězd na hladině rybník nevidím.

Vstupuji do parku a zahýbám od branky doleva. Jdu podél plotu ze železa za živými ploty a na cestu mi svítí sporé, roztříštěné světlo lamp na druhé straně. Za chvíli dorazím k mírné zatáčce. Ale nebudu po ní pokračovat. Namísto toho se oddělím od cesty a po ose úhlu zatáčky se vydám doprava. Tam, kde není cesta ani plot a kde vládne hustá černá tma. Dojdu až ke

stromu. K onomu stromu. Tam, kde jsme spolu seděli, drželi se za ruce a jenom mluvili. Tam, kde jsem jí později vyznal lásku. Tam, kde jsme spolu trávili poslední osamělé chvíle, než jsem naposledy odjel a už ji nikdy neviděl.

Ano, byl jsem pozván na pohřeb, ale to nebylo ono. Už nikdy jsem ji nesměl obejmout a přivinout ji k sobě. Už nikdy jsem ji nesměl políbit, nebo se zakousnout do její kůže a cítit v ústech její horký tep. Už nikdy jsem ji nesměl spatřit živou. Už nikdy,... už nikdy.

Je tomu rok, co přestala žít. Nikdy mi přesně nevysvětlili, co se jí stalo, ale jejich proměnlivým báchorkám jsem nevěřil. Věděl jsem, že mi neříkají pravdu a že ji muselo potkat něco strašného. Ale co jsem mohl dělat? Už nikdy jsem ji nemohl spatřit, ani ji pohladit po vlasech. Zbyly mi jen krásné vzpomínky a vědomí, že nemá smysl hledat nikoho jiného, protože mi bylo jasné, že žádná není jako ona. Žádná jiná žena nezaplní tu díru v mém srdci, již po sobě zanechala a kterou jsem si dál úpěnlivě hýčkal, aby mi po ní aspoň něco zbylo. I když mě to postupně ničilo.

Usedl jsem pod oním stromem a jeho rozložitou korunou, opřel se zády o jeho kmen a instinktivně posunul levou dlaň dál od sebe. Ale nic tam nebylo. Neseděla už vedle mne a nepřijala sevření mých prstů, toužících po těch jejích. Nepodívala se mi do očí, ani nepronesla jediné slovo svým návykově libozvučným hlasem. Nebyla tam. Protože už tam nemohla být. A už ani nikdy nebude.

Sáhl jsem do svého batohu a vytáhl z něho čtyři nové svíčky temně zelené barvy. Barvy, kterou jsem ji tolikrát viděl mít na sobě. Barvy, která v mém světě neznamenala nic jiného než aluzi na ni. Ale takových aluzí byla spousta. Všechno mi ji připomínalo a obzvlášť tento strom.

Narovnal jsem svíčky do malé kružnicové výseče kolem kmene a s těžkým srdcem je zapálil. Drobné oranžové plamínky přebily záři tisícovek hvězd na daleké obloze za podzimem řídnoucí korunou onoho pro mne významného stromu. Tady jsme kdysi seděli a hovořili. Tady jsme se drželi za ruce a zbývalo jen pár desítek minut do momentu, kdy se všechno rozhodne. Tady tehdy začal den, který všechno změnil. A nyní je všechno ztraceno.

Pozoruji svíčky a jejich mihotající se světélka. Zapálil jsem je na její počest. Zapálil jsem je pod tímto stromem, abych oživil vzpomínky na ni v plné síle. Protože nechci zapomenout. Protože všemu dodávala smysl ona a teď, když je pryč, už mě nebaví ani psát. A to už je hodně špatné.

Když jsme tu seděli poprvé, lezl po nás hmyz. Několik urostlých sekáčů prozkoumávajících krajiny našeho oblečení, několik zárodků malých berušek, které se marně snažily najít úkryt mezi námi, a spousta dvojiček drobných rudobílých hmyzoidů propojených pářícími se zadečky. Bylo to otravné i krásné zároveň. Hmyz byl všude a snažil se mi dostat do nohavic, ale já měl oči jenom pro ni a její jemné ruce, jež byly krásnou výjimkou mezi tisícovkami jiných ženských rukou, příliš drobných na upřímné sevření.

A jako bych ho tím přivolal, jako by to snad mohl být ten samý sekáč, jenž tehdy přelezl z jejího trika na mou košili, drobný pavoukovec seskočil z koruny. Dopadl přímo do jedné ze svíček, byť jenom dvěma drobnými nožkami. Čtvrtina jeho končetin vzplála drobnými žlutými plaménky a vyděšený sekáč skočil zpátky na strom. Utíkal po kmeni nahoru ve snaze ukrýt se před ohněm v koruně. Ale

namísto toho jen rozžehával drobná světélka na kůře stromu a vzniklý stoupající plamen ho jen sežehoval ještě víc.

****

Než se nadál a stačil zareagovat, vzplály první listy. Pomalu přicházejím podzimem vysušené, hnědnoucí lístky polykaly oheň, jako on polykal je. Plameny se rychle rozpínaly po větvích, jak sekáč zoufale pobíhal sem a tam korunou stromu a jak se listy otíraly o své sousedy.

Jen tam tak seděl a pozoroval to dění nad sebou, které dočista zakrylo hvězdy na černé obloze. Ta teď sálala oranžovým světlem a bylo lze slyšet praskání hořících větviček. Svíčky vedle něho postupně roztávaly a na místě, kde ona kdysi seděla a házela po něm drobný hmyz, se teď rozpínala tmavě zelená kaluž vosku. A za chvíli

začaly padat první listy.

Z koruny, nyní ponořené do jediného vysokého plamene, se začaly oddělovat první listy a padat dolů. Padaly jako kapky deště, nejdřív pozvolna, ale pak v celých krůpějích. Bylo to jako déšť, jen netvořený vodou. Byl to déšť listů hořících z příčiny jeho smutku, kvůli jeho stesku po ní, kterou už nikdy neuvidí. Z jeho žalu padal déšť ohně.

Zprvu listy dohořívaly ještě dřív, než dopadly na zem, a vzduchem dál padal jen rozvířený popel. Ale jak plameny stoupaly a oheň si pochutnával na stromu, jako on chtěl kdysi ochutnávat kůži na jejím krku, jednotlivé lístky planuly stále silnějším ohněm a některé nezhasly, dokud nedopadly na zem. A protože ta byla plná listí popadaného ještě teplým začínajícím podzimem, bylo jen otázkou času, kdy vzplanou i listy na zemi. Tam, kde kdysi spočívaly její nohy, když seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Jeho příliš zdeformovaná ruka svírala její, čistě bílou a neposkvrněnou dlaň s křehkými prsty. Ale to už bylo dávno, dávno pryč.

Z koruny stromu se sypalo listí stále rychleji a jeho obzor zaplnil pouze padající oheň. Nebylo už nic, jen on a tento ohnivý déšť. Padající plameny skrápěly všechno včetně čtveřice zelených svíček, jež tu zapálil na její počest. A jako by mu četly myšlenky, lístky popadané na ně planuly silným žárem a rozpouštěly svíčky o to rychleji, byť byly tlusté a plné vosku. A pak

jeden list dopadl i na jeho hlavu. Protože na ni chtěl vzpomínat a protože je měla ráda, rozpustil si předtím vlasy. A ty teď s první ohnivou kapkou vzplanuly na jeho temeni a oheň se rychle šířil dál. Za chvíli jasně cítil plameny na své lebce, ale nic s tím nedělal. Takhle to bylo správně. Takhle to mělo být.

Celá ta záplava keratinových vláken teď vzplanula jediným plamenem, který se rychle přibližoval k hořící koruně. Aby i on se stal jedním s tímto stromem, který mu ji připomínal tak, jako už nic jiného. Jasně viděl, jak prameny zvednuté horkým větrem poletují před jeho tváří a postupně umírají. Viděl, jak je pohlcují plameny, a cítil, že to samé se děje i na jeho zádech. Zanedlouho vzplane i jeho bunda, ale do té doby už se možná zvedne a vyjde zpod stromu. Možná. Možná ano, možná ne, to ještě nedokázal říct. Ale teď ještě nebyla ta chvíle.

A tak je to dobře, pomyslel si se zahořklým úsměvem. Měla ty vlasy ráda, a když už tu není, není ani důvod jejich existence.