S láskou Lucie

Můj milý drahý,

píši ti z náhlé pohnutky odkázat ti velkou sumu peněz, neboť jsem se rozhodla se zasebevraždit. Ano, je to tak. Možná ti to přijde unáhlené, ale věz, že to má svůj důvod.

Jednoho březnového odpoledne jsme spolu procházeli parkem vinoucím se podél třídy Broustonů a o něčem hovořili. Není mi už moc jasné, co přesně bylo předmětem naší rozmluvy, ale pamatuji si pár útržků, jež se později ukázaly jako zcela zásadní. Na obzoru zapadalo slunce a já jsem kráčela zavěšena do tvého rámě. Byli jsme spolu teprve pár chvil (nebo tak mi to teď zpětně alespoň připadá) a já kvůli tobě nosila střevíce o něco menší, než bych měla mít, abych se ti více zalíbila. Pravda, nikdy jsi nevěnoval velkou pozornost mým nohám, takže to bylo asi docela zbytečné, ovšem já byla pevně rozhodnuta, že ve tvé společnosti budu nosit pěknou (malou) obuv, takže tak tomu bylo i toho pozdního odpoledne a mými chodidly při každém kroku probíhaly záchvěvy palčivé bolesti. Nemohla jsem proto věnovat takovou pozornost všemu, co jsi říkal.

Jenže v jednom okamžiku, kdy jsem se měla zasmát tvému vtipu, aby sis myslel, že mi připadáš vtipný, mnou zrovna projela křeč a ovlivněn mou bolestí v noze byl můj úsměv poněkud křečovitý. Toho sis ovšem všiml a podotknul něco v tom smyslu, že můj úsměv se ti někdy zdá být poněkud přehnaný. Čili nepřímo jsi mi řekl, že máš pocit, že svůj smích falšuji. A to mne skutečně urazilo. Nehledě na to, že to byla pravda, dotkl ses mého hereckého nadání, tolik potřebného při komunikaci s muži, a můj úsměv mi doslova zamrzl na rtech, a byť jsem to neřekla nahlas, v tu chvíli jsem tě proklela, abys nebyl tak všímavý jako doposud.

Jak jsme pokračovali v cestě, další poznámky toho typu jsi již nevytrousil a já byla sama se sebou spokojena. Nevěřila jsem tehdy na moc uřknutí či jiné mystické síly, jichž by snad mohl být jeden schopen, avšak jak se později ukázalo, špatně myšlené přání, byť nevyřčené, může mít nedozírné následky. Po této epizodě ses mi z nějakého důvodu začal zamlouvat ještě víc a zanedlouho přišla tvá žádost o zasnoubení...

To víš, že jsem byla ráda a měla pak oči jen pro tebe, protože taková nabídka od tak pozorného muže se neodmítá, ba ani nemůže odmítnout. Přeskočím o nějaký čas dopředu a opomenu prvních pár měsíců našeho soužití. Všechno se zdálo být v těch nejrůžovějších barvách a já byla s tebou šťastná. Jenomže někde uvnitř jsem cítila, že je něco špatně. Něco tak droboulinkého a těžko postřehnutelného, že jsem dlouhou dobu nebyla schopna tento defekt našeho vztahu rozeznat.

Postupem času jsem si však uvědomila, že tvá někdejší pozornost se pomalu vytrácí a ty začínáš být nadmíru roztěkaný a jaksi tupý. Nejenže jsi postupně přestal vnímat, ba dokonce začal ignorovat vše, co jsem ti říkala, ale tvá nepozornost se projevovala i ve tvém zaměstnání, mezi tvými přáteli i v širší společnosti. Najednou jsi nevěděl, kde jsi, co děláš tam, kde zrovna jsi, a už vůbec jsi neměl ponětí, co vedle tebe dělám já. Ano, časem jsem si na to zvykla, ovšem nakonec jsem byla nucena uchýlit se k cizoložství, protože ty sis nebyl schopen všimnout ani toho, že sám bys snad měl na mne chuť. Pořád jsem tě milovala a v mém srdci jsi byl ten jediný, avšak potřeba blízkosti a tepla mužského těla byla nakonec silnější než má láska k tobě.

Tak mé noční opouštění naší společné ložnice trvalo po několik let a ty sis nepovšiml ani skutečnosti, že nespím vedle tebe. Výčitkami jsem se sama zajíkala pokaždé, když jsem tě opouštěla, dokonce i každý můj sten, když o moje stehna narážely boky cizích mužů, byl prodchnut výčitkami a lítostí vůči tobě. Neměla jsem však sílu svěřit se ti, ostatně stejně bys mne ani neslyšel. Tak jsem se nakonec sama odhodlala odevzdat se jakémusi pochybnému psychiatrovi, s nímž jsem svůj problém probrala a obdržela od něho recept na několikero různých pochybných léčiv. Jak jsem k němu docházela častěji, samozřejmě to nakonec skončilo vzájemnou nevyřčenou dohodou o pravidelné kopulaci výměnou za stále se zvyšující přísun otupujících tablet. Moje nymfomanie se postupem času zmírnila, až jsem nakonec spala výhradně s tímto vypočítavým šarlatánem a stále víc si spílala za mé nečestné chování vůči tobě...

Nyní beru denně sedmnáct různých medikamentů a necítím téměř nic, pouze sžíravé výčitky svědomí a nepříjemné mrtvo ve své děloze. Dospěla jsem ale k uvědomění, že to celé začalo toho dne, kdy jsem vznesla ono nevyřčené přání, abys nebyl tolik všímavý. A toto břímě mě tíží stále víc a vím, že jakožto jeho nositelka jsem za ně zodpovědná a dokud budu živa, bude ona kletba stále působit a zhoršovat tvůj už tak žalostný stav.

Proto, můj drahý, předrahý choti, se zříkám života a ve chvíli, kdy toto čteš, ležím utopena, uškrcena a sama sebou usmrcena v naší vaně v koupelně, o níž už drahnou chvíli nemáš nejmenší tušení, že existuje. Doufám, že mou smrtí z tebe tuto mnou zosobněnou kletbu sejmu a ty se budeš těšit pevnému fyzickému i psychickému zdraví a budeš tak všímavý jako kdysi. Když to přeženu s trochou nadsázky, snad z tebe bude i výjimečně vnímavý detektiv...

Sbohem a mnoho zdaru ve tvém příštím životě.

S láskou

Tvoje Lucie.