Rybář

Rybář už byl starý, vrásčitý, dlouhé bílé vlasy pramenily pouze z půlkruhu kolem jeho lebky, ale samotný její vrchol byl holý. Kouty se spojily a téměř dosáhly temene. A nyní se tato scvrklá karikatura muže kdysi plného sil a ambicí vydala na ryby. Byla to jeho obživa. Byl rybářem a od útlého dětství se učil chytat ryby. Teď už byl starý, jeho ruka slabá a noha sotva udržela tělo. Ale přesto šel rybařit, protože nic jiného neznal a protože se nepohodl se ženou. Cožpak nemůže popíjet kmínku, zatímco sedí na zahradě domu, jenž jeho rodině patřil po generace a do něhož se jeho žena pouze přivdala? Cožpak nemůže pít stejnou kmínku, kterou pil jeho děd i děd jeho děda? Cožpak nemůže pokračovat v rodinné tradici? Ne, to jeho žena nechápala.

                    Vydal se tedy na ryby. Pryč z malého Brandaru, kde každý každého zná, pryč od ženy a jejích výtek, vstříc Flernu, jezeru uvnitř kráteru staletí vyhaslé sopky, v níž dle místních legend měl přebývat Muskhamentpizq, jezerní bůh zosobňující hory a lidskou touhu po pokladech. Hory a lidskou hamižnost. Proč přesně to tak bylo, to rybář nevěděl, ale to jezero měl rád. A tak k němu mířil i dnes, tak jako před ním jeho děd i děd jeho děda, oděn do prostého otrhaného oděvu, na zádech nesa tlumok s nejnutnějšími potřebami a dlouhým prutem z něho trčícím.

                    Bylo horké letní odpoledne a rybáře pálilo slunce do zad. Propalovalo mu rudý kruh do vrcholu hlavy a cejchovalo jeho ramena tvarem jeho nevelkého výstřihu. Prostě žhnulo, jak mohlo, a rybář se potil o sto sedm. Když došel na své místo na východním břehu Flernu, kde vždycky sedával a rybařil, shodil tlumok ze zad, vytáhl z něho již nutně orezlou kovovou rybářskou židličku a postavil ji na zem, jen pár metrů od kamenného kruhu ohniště, jejž už nesčetněkrát využil k přípravě ryb, zatímco lovil další. Tak jako vždycky. Tak, jak to mělo být.

                    Ale protože bylo skutečně nesnesitelné vedro, starý rybář ze sebe hned po vyložení těch nejdůležitějších věcí shodil své svršky a ponechal si pouze své lety ošoupané spodní prádlo, oblečení nechal na sedátku židle a rychle vkročil do vody. Miloval jezero Flern, ať už v něm jakýkoli bůh žil či nežil, a zbožňoval potápět se v jeho ledových vodách vždy vítajících jeho přítomnost. Jako by byl jejich součástí. Jako by k jezeru vždycky patřil a jezero vždy patřilo k němu. Jako by byl jeho součástí a jeho osud byl s Flernem navždy spjatý.

                    Miloval ty vody a miloval ten pocit, když se do nich ponořil. Jen dnes, dnes se to mělo změnit.

                    Když rybář vylezl z vody, osvěžen od pražícího slunce dlouhým vydatným plaváním podél břehu jezera (blíže ke středu se neodvážil, přece jen na těch legendách něco mohlo být), a ve svých promočených spodkách se vydal ke svým věcem, čekalo ho nemilé překvapení. Tlumok, stejně jako skládací rybářská židlička, byl na svém místě. Všechno bylo tam, kde to zanechal. Ale

                    šaty nikde. Ne že by to snad byla nějak obrovská ztráta, už byly dosti opotřebované od věčného nošení, ale bez šatů mu brzy bude zima. Cožpak může být bez šatů a rybařit? Cožpak může téměř nahý, jen ve spodkách sedět na své rybářské židličce a chytat ryby, zatímco bude padat večer a s ním přijde i chlad? Nemůže. Ale neměl jinou možnost. Už sem došel, už si vybalil své věci, už postavil na břeh svou židličku a už před ni dal stojan na svůj prut. Teď už se nemůže vrátit zpátky s prázdnou. Vždyť doma nemůže ani pít tu svoji kmínovou pálenku!

                    No jistě, kmínka, blesklo mu hlavou. Ta všechno zachrání. A tak usedl na svou židličku, na háček nabodl návnadu, nahodil vlasec a s prutem před sebou zalovil v tlumoku a vytáhl čutoru s kmínkou. Mocně se napil, mocně i odříhl a s tvářemi zalitými životem zíral na klidnou zářivou hladinu Flernu skrývající mnohá tajemství.

                    Rybář, polonahý stařík jen v promáčených spodkách měl dnes úspěšný den. Nebo spíš jen večer. Dopoledne se pohádal se ženou, oběd mu doslova sebrala zpod úst, aniž by ho mohl vůbec dojíst, a tak se vydal na ryby. Jenže předtím si zaplaval a někdo mu ukradl veškeré šaty. Jen nevěděl kdo, protože v těchto končinách nikdy nikoho neviděl. Všichni se jezera báli a drželi se od něho dál. Jediný, kdo s ním kdy pobýval na břehu jezera, byl jeho děd, který ho zde učil trpělivosti a klidu vlastním každému pravému rybáři.

                    Nyní byl jeho děd celá desetiletí po smrti a on zde rybolovem uctíval jeho památku v marném vědomí, že jeho příkladu už takto nikdo následovat nebude, protože jeho jediný syn se nedávno dočista pomátl, když se opilý vydal k jezeru bez rybářova doprovodu a vykládal o nesmyslných věcech, které tu viděl. Kdysi tak nadějný chlapec nyní ležel na severozápadním výběžku velkého města Bermrinx v Sanatoriu pro duševně nemohoucí. A tak nebude mít komu své rybářství předat, protože jeho jediný dědic se už odtamtud nejspíš nikdy nedostane. Byl to smutný osud.

                    Ale dnes večer se mu dařilo. Chytal jednu rybu za druhou, každou chvíli vhazoval nějakou tu potvůrku do plechového kýble vedle sebe a už se jich tam vršila pěkná hromádka. A on cítil, že tím to nekončí. Dnes uloví něco velkého. Něco, co ještě nikdo nikdy neulovil. Byl si tím naprosto jistý. Přihnul si z lahve s kmínkou a znovu nahodil prut.

****

                    Najednou jako by všechny ryby zmizely. Cosi se dělo. Cosi divného. Snad po hodině ulovil jednu jedinou nevelkou rybku, jíž se na čele skvěla divná černá skvrna ve tvaru téměř dokonalé kružnice. Vypadala ale celkem chutně a rybář počal dostávat hlad, takže došel k ohništi, nabodl ji na naostřený klacek a ten zaryl do země vedle ohně, jejž pro ten účel rozdělal, takže nyní se ryba vznášela nad plameny a zvolna se opékala. Rybář se vrátil zpátky na svou skládací židličku, zpátky k prutu, a dál čekal, jestli ještě něco uloví.

                    Bylo to divné. Během padajícího večera chytil mnoho ryb a jeho plechový kbelík na úlovek byl téměř plný, ale pak jako by se něco stalo a ryby už nebyly. Jen ta jedna s podivnou černou skvrnou na čele a podivně nazlátlými šupinami. A na tu čekal hodně dlouho. A hodně dlouho čekal i pak. Pozoroval dokonale rovnou hladinu, v níž se odrážela tisícovka jasných hvězd, a jeho pravou tvář ozařoval malý, skromný oheň v jeho malém, skromném ohništi, nad nímž se pomalu pekla jeho malá, skromná večeře. Ale

                    pak se to stalo. Něco se chytilo. Vlasec se napjal a rybář zkusmo zatáhl za prut. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že odpor je tak velký, že s tou věcí skoro nepohne. Ksakru, to musí být pořádný macek, běželo mu hlavou, dříve plnou bláhových snů a fantazií a nyní dočista prázdnou, naplněnou jen černými hlubinami vod, v nichž tonuly jeho mladistvé iluze, naděje v úspěch jediného vlastního potomka, naděje na šťastné a spokojené manželství se ženou, již kdysi dávno miloval, ale teď už s ní byl jenom ze zvyku, a konečně těla všech těch ryb, co za život ulovil. Smutná stařecká mysl muže, který si zasloužil mnohem víc, ale už byl na to příliš starý, se nyní zaplnila jedinou jásavou myšlenkou. Kéž se stane zázrak! Kéž vytáhnu z vody něco, co všem vyrazí dech a kvůli čemu si mě lidé budou pamatovat. Něco, co by mému životu dodalo konečný smysl!

                    A jako by to byl přivolal, jako by jezero Flern chtělo vyhovět všem jeho tužbám, i když po svém, ta věc na konci vlasce se pohnula.

                    Stařec v duchu zajásal, když ucítil, jak se to něco zvedá a pomalu se nechává táhnout jeho křivicí zmoženými pažemi. Ale netrvalo to dlouho. Jeho tělo už celá desetiletí jenom sláblo a svou někdejší mladickou sílu už dávno ztratil kdesi v jezeře. Ale rybář dobře věděl, že teď je jeho chvíle. Cítil, že teď konečně nastává ten moment, kdy může světu něco dokázat. Cítil, že jezero vyslyšelo jeho přání a posílá mu zázrak.

                    Zvedl se ze své skládací rybářské židličky, zapřel se nohama do země a tahal, seč mu síly stačily. Ve slabé oranžové záři ohně se jasně stahovaly jeho stařecké šlachy, každý sval bylo lze vidět napjatý daleko přes jeho maximum a rybář překonal svou myslí, svou vůli i svým odhodláním své tělo, donutil ho podmanit se a vzepřít vlastní slabosti a konečně jediným prudkým rozmachem, při němž sám sebe povalil zpět na svoji židličku, která pak spadla i s ním, vyprostil onu věc z náruče hlubokého bahna opředeného staletými tajemstvími, jichž bylo jezero účastníkem. A po dnešku už rybář věřil, že bůh v jezeře skutečně existuje.

                    Ale začínal tomu věřit už ve chvíli, kdy ta věc vyplula na břeh. Kdy se ukázala v celém svém zvráceném půvabu a rybářův osud nabral jasný směr, o němž rybář sám neměl sebemenší potuchy.

****

                    Když se vzpamatoval z pádu a znovu se zvedl na nohy, chvíli zmateně hleděl na tu věc, kterou vylovil z hlubin jezera, a pak pochopil. Přišel blíž, aby si tělo prohlédl. Tělo už dlouhý čas zanořené pod hladinu, značně zmodralé a napuchlé. Tělo utopeného muže, kterému chybělo levé oko. Namísto něho zela v nafouklé tváři nerozeznatelných rysů hluboká otevřená rána s fialovými okraji naplněná jakýmsi bezbarvým lepkavým slizem. A v té tváři, kterou by rybář nepoznal, i kdyby věděl, kdo ten člověk byl, se zračila jediná jasná myšlenka, jediná emoce, jediný záblesk prozření a pochopení, ale nebylo lze poznat, v čem spočívá.

                    Utopenec měl na sobě podivný, draze vypadající oděv, který i přes dobu, jakou musel s mužem strávit pod vodou, nejevil známky sebemenšího poškození. Sestával ze dvou částí. Na nohou měl muž nejasných tvarů sytě černé kalhoty z tenkého nepromokavého materiálu, který se zdál rychle usychat hned po vynoření z vody. Druhý díl utopencova ošacení tvořil dlouhý temně rudý plášť z té nejpodivuhodnější kůže, jakou kdy rybář viděl a jakou nebyl s to identifikovat, vpředu zapnutý stříbrnými knoflíky, jasně se lesknoucími v dopadajícím světle z ohniště, a přes celou hruď měl vmalován velký černý symbol. Vypadalo to docela jako kruh, jediná tlustá linie točící se kolem dokola přes obě poloviny pláště, ale u krku utopeného z jedné strany rozšířená do většího fleku, zatímco na druhé straně zúžená do tenčí linky, která se do širší části zanořovala. Co ten symbol znamenal, to rybář nevěděl, ale měl pocit, že je mu jaksi povědomý. Nicméně

                    teď musel vymyslet, co bude dělat. Kdovíjak dlouho utopené mrtvoly se nenají, a ani ji neprodá na trhu vedle svých ryb. Ale nechat ji tu ležet nemůže. Jedno ale bylo jasné. Nad slunce, jehož zmizení za obzorem si ani nestihl povšimnout, jasné. Jasnější než odlesky ohně ve stříbrných knoflících rudého pláště. Rybářovi byla zima. Rybář byl nahý až na své pomalu schnoucí spodky. A utopenec byl oblečený. A taky mrtvý. Takže by mu oděv už stejně k ničemu nebyl.

                    Bylo rozhodnuto. Rybář okradl mrtvolu o její šatstvo, spokojeně se nasoukal do nově nabytého oděvu mnohem vyššího luxusu než všechno, co kdy měl na sobě, a stanul před napuchlou modrající hroudou masa se spodkami, které se až podivuhodně podobaly těm jeho. Ale protože nemohl dopustit, aby někdo mrtvolu našel, a protože nemohl dopustit ani to, aby jeho ryby páchly po rychle tlející lidské mršině, rozhodl se ji pohřbít.

                    Alespoň nějak oplatí onomu muži jeho laskavost v podobě nedobrovolného zapůjčení svého oděvu polonahému rybáři, který byl narozdíl od něho živý, a uloží ho k odpočinku pod zem, kam mrtvoly patří. Alespoň už nikdo nebude narušovat utopencův klid a on bude moci konečně v klidu spočinout.

                    Cožpak to není dostatečné oplacení dluhu? Cožpak si nemohu dovolit alespoň jednou v životě se obléci jako pán? Cožpak jemu to už nebude k ničemu?, vedl rybář jeden ze svých nepříliš častých vnitřních monologů, zatímco uchopil mrtvolu za nohy a jal se ji táhnout dál od jezera. Od jezera Flern plného tajemství a moci, o jejíž pravé podstatě rybář neměl nejmenší ponětí.

****

                    Ještě že měl svoji malou skládací lopatu.

                    Rybářovo šlachovité tělo ukryté pod dlouhým krvavě rudým pláštěm se napínalo při nezvyklé námaze. Na hranici lesa a volného prostoru při březích jezera se oháněl lopatou, jako by mu šlo o život, protože chtěl mít tuhle záležitost co nejdříve za sebou. Mrtvola ležela jen pár metrů od něho, skrytá v noční tmě mezi vysokými stromy. A rybář kopal dál a dál, dokud jeho malá cestovní lopata nenarazila na cosi tvrdého.

                    Ozvalo se nepříliš hlasité křupnutí a lopata se odrazila do strany. Rybář přestal kopat. Odhodil lopatu stranou a zabořil ruce do hlíny. Počal opatrně odhrabávat hlínu do stran a zanedlouho odkryl celou tu tvrdou bílou věc pokrytou kousíčky čehosi měkkého a lepkavého. Věc pokrytého kousíčky čehosi tlejícího. Kousíčky tlejícího masa pokrytou lidskou lebku.

                    Dnes už se ničemu nedivil. Za pár vteřin vstřebal šok ze svého nálezu a hrabal dál. Za chvíli se objevila celá kostra drobného člověka s pochroumanými kostmi, s jedním poškozeným očním důlkem, což přisuzoval nárazu své lopaty, a v nepřirozené poloze pokrouceného lehu.

                    Chvíli váhal, co má dělat, ale pak usoudil, že by bylo ztrátou času kopat novou díru, a svoji utopenou mrtvolu hodil na tu, co už tu notnou chvíli ležela. Utopencovo tělo se nárazem na rozkládající se kostru pod ním pokroutilo do nepřirozené polohy, ale rybář si nepovšiml toho, jak ona poloha vypadá, a jal se jámu rychle zasypávat předtím vykopanou hlínou.

                    Netrvalo to příliš dlouho a pod tlustou vrstvou zeminy ležely hned dvě mrtvoly na sobě, ukryté před zraky případných kolemjdoucích. Rybář hlínu udusal a spěchal zpátky k ohništi ve svém nově nabytém luxusním oděvu.

                    Když přišel k plamenům ozařujícím celé okolí a olizujícím jeho poslední rybí úlovek, bylo jasné, co udělá. Přišel blíž, zkusmo prohlédl rybu a uzřel, že je skutečně skvěle opečená. Sundal ji ze svého provizorního rožně a vrátil se ke své stále povalené rybářské židličce. Postavil ji, posadil se na ni i s rybou v ruce a zahrabal ve vedle ležícím tlumoku.

                    Vytáhl dvě věci. Jednou byla stará kovová vidlička s jedním bočním ostnem naostřeným ze strany, takže mohla sloužit i jako nůž, druhou pak mělká dřevěná miska, jež rybáři většinou sloužila spíš jako talíř, ze kterého nic nepadalo. Teď si přihnul z předchozím převrhnutím téměř vylité lahvinky s kmínkou a položil rybu dovnitř misky, jednou rukou ji přidržel za ocas a druhou uchopil vidličku s úmyslem její ostrou hranou rybě ukrojit hlavu, a pak ji naporcovat. Jenže

                    ve chvíli, kdy se vidlička dotkla krku upečené ryby, ta sebou škubla, i když musela být už dávno mrtvá, a vymrštila se do vzduchu. Než rybář stihl zareagovat nebo si vůbec uvědomit, co se vlastně stalo, ryba mu za letu svými ústy vytrhla vidličku z ruky a zabodla mu ji do oka, načež zůstala viset před jeho tváří, zakousnutá do rukojeti vidličky.

                    Rybář zařval bolestí a na svůj věk až nepřirozenou rychlostí vyskočil na nohy za zběsilého máchání rukama. Jediné, co nyní vnímal, byla šílená bolest v levém očním důlku (o oku už se mluvit nedalo) a obraz pečené ryby, jak se dívá do jeho pravého oka a na čele jí žhne stejný kruhový obrazec z té nejtemnější černi, jaký byl i na jeho novém, krvavě rudém plášti.

                    Ani si to neuvědomil, ale klopýtal kolem, jak se snažil rybu setřást, a přes nesnesitelnou bolest i šok z toho nelogického zážitku nebyl schopen trefit se kteroukoli rukou do ryby nebo do vidličky. Nohy se mu pletly a on ani nezpozoroval, že se blíží k jezeru.

                    Až když se jeho kotníky zanořily do vody, konečně se mu podařilo rybu uchopit a prudkým škubnutím ji vyrvat i s vidličkou z místa, kde ještě před chvílí bylo jeho levé oko. S výkřikem, v němž se mísila nyní ještě nesnesitelnější prudká bolest s vítězoslavným zadostiučiněním, se prudce rozmáchl a mrskl rybou co nejdál do jezera to šlo. Jenže

                    tím prudkým pohybem sám sebe povalil a čelem se zabořil pod hladinu. Ústa rozevřená uprostřed jeho řevu se zaplnila vodou, která teď vypalovala ještě hlubší díru do jeho prázdného očního důlku. Bolest se stupňovala a rybář chtěl zařvat ještě víc, ale za několik okamžiků mu došel vzduch v plicích a ty se naplnily štiplavou vodou. Marně máchal rukama, marně se pokoušel nadechnout, jeho tělo se plnilo vodou jezera Flern, domova boha Muskhamentpizqa, kterého rybář nikdy neviděl, a rychle umíralo.

******

                    Nevěděl, jak dlouho tam mohl ležet. Nevěděl, že vůbec mohl něco vědět, i když už byl mrtvý. A přece rybářova existence stále nekončila, zatímco jeho tělo podléhalo dekonstruktivním vlivům jezera. Nyní z něho zbylo už jenom to utopené tělo, kterému chybělo levé oko. Namísto něho zela v nafouklé tváři pozbyvší rybářových předchozích rysů hluboká otevřená rána s fialovými okraji naplněná bezbarvým lepkavým slizem, jejž vytvořila směs zbytků sklivce a jiker a výměšků drobných zvědavých ryb. A jediná jasná myšlenka, jediná emoce, jediný záblesk prozření zračící se v dávno mrtvé tváři hlásal jediné: tak takhle to končí. Tím, že to vůbec nekončí!

                    Nevěděl, jak dlouho tam mohl ležet. Nevěděl, že vůbec mohl něco vědět, i když už byl mrtvý. A najednou se mu do napuchlé modravé ruky zaseklo cosi ostrého a nepříjemně za ni škubalo směrem vzhůru. Už si zvykl na pohodlí hustého bahna na dně jezera a tato změna se mu nelíbila, což bylo celkem směšné vzhledem k jeho situaci. K situaci kdovíjak dlouho utopené mrtvoly, jež si stále uvědomovala svou existenci. Jenže

                    ta ostrá kovová věc dál tahala za jeho ruku, a protože se rybář neměl jak bránit, když už byl dávno mrtvý, musel se nechat vynést nahoru dlouhými trhavými tahy, které mu hrozily urvat rozkládající se paži. A pak byl konečně na hladině, konečně po té dlouhé době vytažen na břeh nepříjemně silným škubnutím, jak se ten tvor nad ním svalil na zem.

                    Starý, vrásčitý dědek s dlouhými bílými vlasy v půlkruhu kolem lysiny na vrcholu lebky se překotil dozadu na skládací židličce, o níž by byl mrtvý rybář přísahal, že je to ta jeho. Dědek byl nahý až na promáčené ošoupané spodky, pod nimiž se jasně rýsovalo cosi, co možná kdysi mohlo uspokojit nějakou méně náročnou ženu, ale dnes bylo jen uschlým kusem masa odsouzeným k odpadnutí. A ta karikatura muže se pomalu a ztěžka zvedla ze země, došla k rybáři a zálibně si prohlížela jeho luxusní oděv. Jenže

                    tím to nekončilo. Ten ohavný chamtivý dědek vypadající, že každou chvíli natáhne svá bosá chodidla, okradl nebohého mrtvého rybáře neschopného se bránit o jeho oděv a spokojeně se do něj nasoukal. Nyní stál nad napuchlým modrajícím tělem dávno utopeného rybáře, jež už zdobily jenom ty spodky, už značně rozložené dlouhým pobytem v jezeře. A ten ohavný zlomyslný stařec teď uchopil rybářovo bezvládné tělo za nohy a jal se ho táhnout dál od jezera. Od jezera Flern plného tajemství a moci, o jejíž pravé podstatě by mrtvý rybář radši vůbec nic nevěděl.

                    Šlachovité tělo toho zpropadeného dědka ukryté pod ukradeným pláštěm se napínalo námahou, zatímco se oháněl lopatou, jako by mu šlo o život. Mrtvý rybář zatím ležel o pár metrů dál, na místě, kam ho stařec dotáhl, skrytý v noční tmě mezi vysokými stromy. A ten zlosyn kopal dál a dál, dokud jeho malá cestovní lopata, navlas podobná té rybářově, nenarazila na cosi tvrdého.

                    Ozvalo se křupnutí a dědek přestal kopat. Odhodil lopatu stranou a odhrabával hlínu už jenom rukama. Trvalo to ještě nějakou chvíli, než se svou činností skončil, ale pak se vrátil k mrtvému rybáři a bezohledně ho přitáhl k jámě a hodil ho dovnitř. Rybářovo tělo se značně pokroutilo, jak narazilo do lidské kostry pokryté kousíčky tlejícího masa. Do rozkládající se mrtvoly utopence, kterého zde pohřbil sám okradený rybář, nyní sám mrtvý a sdílející osud toho, koho sám okradl. A jako naschvál byl nyní téměř přesně ve stejné poloze jako kostra pod ním.

                    Nato se ohavný zlodějský dědek jal rybáře zahrabávat vykopanou hlínou a zanedlouho pod tlustou vrstvou zeminy ležely hned dvě mrtvoly na sobě, ukryté před zraky případných kolemjdoucích. A tehdy konečně rybář v klidu spočinul, konečně přestal vnímat svou mrtvolnou existenci a konečně dostál zadostiučinění, když mu hlavou proběhla poslední myšlenka, jaká se rozkládající se mrtvole může hlavou prohnat.

                    Však ona ti to ta ryba spočítá, hajzle jeden zlodějská!