Ráno, mlha, plaz

Brouzdám ranní mlhou a jediné, co vidím, jsou slunce lamp. Spící město je zahaleno tajemným oparem a já bloudím bílou tmou. Slyším, jak mi nad hlavou štěbetá drobné ptactvo. Chci si zapálit cigaretu, ale mám pocit, že bych tím zničil klidnou atmosféru. Ze sluchátek mi zní tichý jazz a já se jenom procházím. S batohem na zádech cítím, že nejsem nahý. Až dorazím, kam mne nohy zavedou, budu pozorovat, jak se rozplývá ranní mlha. Ale kam dojdu, to netuším.

   Najednou uzřím pohyb. Po chodníku přede mnou se plíží černá ještěrka. Má růžové skvrny a občas kmitne jazykem. Přemýšlím, odkud přišla a kam jde. Přikládám jí možná příliš velkou váhu, ale podivuji se nad jejím zbarvením. Takového plaza jsem ještě neviděl.

   Ještěrka mi mizí z dohledu a já se vracím k pozorování mlhy. Tato bílá substance je kouzelná tím, že nepoznáte, koho potkáte, dokud ho nepotkáte. Včera jsem takhle potkal jednoho svého kantora. Nebylo to jako dřív, když mě kdokoli spatřil na ulici a rychle odvrátil zrak, on mi s úsměvem pokývl na pozdrav a pokračoval v chůzi. Cítil jsem se dobře a vše bylo, jak být má.

   Dnes jsem ještě nepotkal nikoho. Ale až se moje cesta střetne s cestou někoho jiného, usměju se na něj a podívám se na chodník. Usmívat se je příjemné, ale člověk pro to musí najít důvod.

   Na jazyku ještě cítím chuť ranní kávy, která se krásně misí s neprostupnou mlhou. Vzduch je čistý a mé plíce plesají blahem. Vracím se v myšlenkách k ještěrce a mám chuť se obrátit zpátky v naději, že na ni ještě narazím. Po chvíli váhání to udělám a pokračuji zpět. Je ze mě stalker, co se žene za ještěrkou. Ta je stejně zajímavější než lidi.

Když se vrátím na stejné místo, které poznám podle velkého kusu mechu mezi dlaždičkami chodníku, ještěrka už tu není. Podívám se kolem a jediné, co spatřuji, je tenký mokrý pruh na chodníku. Když se podívám blíž, ukáže se, že jsou to droboučké stopy. Vydám se po stopách, doufám že ještěrčiných, a proplouvám mlhou dál.

   Po několika krocích se stopy z chodníku stáčí k silnici. Sleduju jejich linku a snažím se přijít na to, co vedlo ještěrku k zahnutí. Kapičky kročejí stékají po obrubníku, jenže na silnici nepokračují. A hle, je tu kanál. Kanál co je, je kanálem a není předurčen k užití. Jeho existence je o ležení v jámě v asfaltu a čekání, kdy přijde voda.

   Ale dole, v kanálu, něco leží. Možná stojí, to nepoznám. Drobný proužek růžových teček. Jemně fosforeskují, a to je nezvyklé. Docházím k přesvědčení, že je to ona ještěrka. Možná se teď dívá na mne stejně, jako já na ni. Možná se pozorujeme navzájem v očekávání, co udělá ten druhý.

   Neonově zářivé tečky - jak se to zdá ve tmě otvoru kanálu - se pohnou a přiblíží. Za chvíli mříží vylézá ještěrka na mlžné světlo. Najednou se zdá o něco větší než předtím. Ale asi je to tím, že jsem k ní nakloněn. A taky jí.

   Přidřepnu si a natáhnu k ní ruku. Nad jejím tělíčkem zaváhám a pokládám hřbet ruky na vozovku. Doufám, že mi vyleze na dlaň.

Ponořen do pozorování ještěrky, nevšimnu si přijíždějícího auta. Ale ona ano. Popojde o pár centimetrů dál ode mne a já natáhnu roku o trochu dál. Náhle se z mlhy vynoří vůz a než stihnu zareagovat, přejíždí mi přes dlaň. Konsternován zírám za ním, až zmizí v bělobě rána. Tehdy ucítím bolest.

   Na ruce mám černý otisk bláta z pneumatiky a vnímám v ní nepříjemné mravenčení. Ještěrka vyhodnocuje situaci jako ideální pro splnění mého přání a přiblíží se. Vylézá mi na ruku a zůstane stát na roztečené dlani. Pozvedne hlavičku a zadívá se mi do očí. Nevím, jestli rozumí mojí bolesti, ale vypadá celkem chápavě.

   Zíráme si do očí a ještěrka pomalu snižuje polohu hlavy. Pak se najednou skloní a zakousne do ruky. Palčivá bolest mi projede dlaní a já sklepávám plaza na zem. Ten rychle zmizí v kanálu. Teď už nejsou vidět ani ty tečky. Zvednu se, dám ruku do kapsy a pokračuju v chůzi.

   Škoda že to nikdo neviděl. Mohl by se aspoň zasmát. Zřejmě se mi vrací špatná karma nasbíraná v středoškolských letech.

Zbytek cesty je barevný a jak se mlha rozpouští, kolem se vynořují pokroucené domy. Všechno je nakřivo. Nebo jsem nakřivo já. To nejde poznat.

   Motá se mi hlava a ptačí zpěv se mění na zlověstné hučení. Možná že ta ještěrka byla jedovatá. Ale aspoň jsme se poznali. Stejně byla krásná. Krásnější, než jsi kdy byla ty.

Když se probouzím do jasného poledne, tělo mi hoří horečkou. Když se podívám na dlaň, stále je plochá. Ale mnohem viditelnější je rudá skvrna táhnoucí se od kořene palce po začátek prsteníčku. Potetovaného. Zdá se mi, že je v ní trochu růžové. Ale ne té běžné růžové, jakou má kůže normálně. Ne, tahle růžová je jedovatě sytá a já najednou upadám do měkkosti polštáře.

   Tak to přece nebyl sen...