Pryč ze světa lidí

Poslední přednáška skončila. Nikdo se se mnou před fakultou nezastaví na cigaretku. Pryč tedy. Pryč z univerzity. Pryč ze světa lidí.

  Pryč ze světa lidí znamená návrat do sebe. Návrat do sebe znamená úzkost. Znamená úpadek nálady. Úzkost a úpadek nálady znamenají návrat k minulosti. Do defaultního stavu. Nechci, aby to tak bylo, ale je to tak. Bylo to tak vždycky.

  Zatímco si za chůze balím cigaretu, dostávám se na ono trojúhelníkovité náměstí se zastávkou tramvají. Taky je tu muzeum. A taky neustávající proud jdoucích lidí. Všichni se někam ubírají, aniž by se zabývali tím, proč vlastně jdou. Nechtějí se zastavit. Nemůžou. Společnost to vyžaduje. Musíš být pořád aktivní, pořád v pohybu, stále se přizpůsobovat a hlavně neztratit krok. Ale to mi už nevadí. Chodím rád.

  Přichází jeden ze dvou momentů, kdy se musím rozhodnout, kudy půjdu. Zariskuji a obejdu roh domu po kolejích šaliny, nebo to vezmu ztemnělým posprejovaným tunelem? V protisměru nic nejede, takže zvolím první možnost. Chvíle adrenalinu, kdy jde člověk po silnici namísto chodníku a vystavuje se tak nebezpečí přejetí. Ale už je to za mnou.

  Následuje místo, kde mne někdy v uplynulých týdnech málem srazila tramvaj. Ale jen málem. Řidič zběsile signalizoval svým zvoncem, takže jsem se stihl uhnout. Ale moc nezbývalo. Kdoví co by se stalo, kdybych se neuhnul. A tak jdu dál a proplétám se mezi sloupy zábradlí, jež možná kdysi nesly řetěz. Teď už tu ale dávno není. Jsou to už jen sloupky, jen naznačení hranice mezi chodníkem a vozovkou. A stejně lidé chodí po silnici, protože chodník je moc úzký a nějak se musí vyhýbat těm, co jdou proti nim. Nebo těm, co jdou stejným směrem, ale moc pomalu, což se mi stává celkem běžně.

  Další křižovatka, další roh domu čnící do ulice, další moment rozhodnutí. Jenže pokud teď nepůjdu po silnici, budu muset zdolat nízké schody, a to se mým kuřáckým plicím moc nezamlouvá. Počkám tedy, než přejede protijedoucí auto, a rychle roh domu obejdu.

  A je to za mnou. Teď už je cesta jednoduchá. Pořád rovně, přes pár přechodů, a pak doprava. Ani nad tím nemusím přemýšlet. Ale je lepší soustředit se na chůzi, než se ztratit ve vlastních tesknivých myšlenkách. Kolem proudí další lidé, už celkem obratně se jim vyhýbám, je to o spolupráci, a pokračuji v cestě. Hlavně se neztratit v myšlenkách.

  Jakých myšlenkách? No, jakýchkoli. Nejde o to, na co konkrétně zrovna myslím, protože stejně jako všechny cesty vedou do Říma, i všechny mé myšlenky mají společný cíl. Její oči. Tůně horké kávy překypující životem. Vidíte? Je to tady. Moc dlouho to netrvalo. Zase jsem se ztratil v pohledu do očí, který se už dlouho neodehrál, a přesto ho prožívám stále znovu a znovu. Nejde se toho zbavit. Je to jako nemoc. Jako parazit v mé mysli. Ale tenhle parazit je celkem vítaný. Jen je škoda, že ta myšlenka je tak palčivě naléhavá, až je vlastně bolestivá. Kdyby to prostě bylo jinak, kdybych měl dost odvahy...

  Zajímavé. Právě jsem se málem srazil s mužem ne o moc starším než já sám. Ale bylo to na přechodu. A tenhle přechod je vždycky nebezpečný. Na tomhle přechodu musíte kličkovat mezi lidmi jdoucími v protisměru v naději, že stihnete ze sevření masy jejich těl uniknout bez zranění. Jednou mne tu málem srazila žena kočárkem. No, věci se dějí, s tím se musí počítat.

  Věci se dějí. Pořád se něco děje. A v mojí hlavě se toho, tuším, děje ještě víc než kolem mě. Občas je to trochu vyčerpávající. Člověk sedí na přednášce a poslouchá nějaký výklad, zapisuje si, co slyší, a přitom přemýšlí nad dvaceti dalšími věcmi najednou. A pak se zarazí, protože uprostřed výkladu zaznělo něco inspirujícího, co si musí zapsat. A tak vynechá řádek a do závorky si zapíše poznámku. Poznámku, jejímž smyslem je být k dispozici jednou, až na to bude čas a člověk si znovu pročte, co zapsal. Pak ji nalezne a na jejím základě sepíše povídku. Jediný problém je v tom, že se to nestává. Ne to dělání si poznámek, ale to zpětné pročítání. Není kdy. Není proč. A člověk stejně zapomene, že tam nějakou poznámku mimo téma přednášky má. A tak poznámka stále čeká, ale nedočká se. Existuje, aby byla nalezena a použita, ale toho se nikdy nedočká. A se mnou je to podobné.

  Já taky čekám. Čekám, až si její kávový pohled všimne toho mého, neurčitě šedého. Jako podvečerní mlha, o níž se nedá říct, jestli je to víc mlha nebo tma. Prostě ono cosi, co se na vás dívá, ale v čem vy sami nevidíte. A to dvé kávových jezer ví, že ho onen pár mlžných kotoučů pozoruje, ale nehledá v tom význam. Nemá důvod. Ostatně na to, aby to bylo dostatečně rozeznatelné, jedny brýle chybí a jedny naopak přebývají. Je to paradox, ale o těch život je. Aspoň myslím.

  Život je plný paradoxů. Tak například tahle ulice. Tenhle chodník. Po celé délce má konstantní šířku, ale zrovna v tom bodě, jímž teď procházím, je o dobrý metr užší. A přesto právě v tomto bodě se nejčastěji střetávám s jinými chodci, kterým se nemám kam uhnout. A tak vstupuji do silnice, anebo dokonce čekám před tímto zúžením, abych se vyhnul trapnému porušení konvence chození po chodníku, čímž ale vzniká další trapná situace, když čekám, až protijdoucí projdou. Ať se rozhodnu jakkoli, bude to trapné. Aspoň já to tak cítím. Ale stejně vím, že pro druhou stranu protagonistů této situace to je úplně jedno, protože na tenhle moment zapomenou hned ve chvíli, kdy minou moji postavu. Pro ně jsem jen nepodstatný chodec jdoucí v protisměru, s nímž se nesmí srazit. A pak pokračují dál, aniž by si jakkoli uvědomovali moji existenci.

  Ale tak je to správně. Nepotřebuji, aby si lidé uvědomovali, že taky jsem. Že jsem stejným způsobem, jako jsou oni. Proč taky? Anonymita pobytu ve velkém městě (ale naštěstí ne ve velkoměstě) je skvělá věc a já si ji užívám. Je krásné potkávat tolik lidí, že je ani nestíháte vnímat. A pak je tady prostor univerzity, kde naopak potkávám pouze lidi, kteří si mne všímají, aniž bych o to mnohdy stál. A to teprve vznikají trapné situace, když zjistíte, že vás někdo zná jménem, ale vy sami netušíte, kdo ten člověk vlastně je a jestli jste ho vůbec někdy předtím viděli. A to bych řekl, že tu znám velké množství lidí. Ale přesto se objevují stále nové postavy, stále nové tváře, a spousta z nich přesně ví, kdo jsem, ačkoli já o nich nevím zhola nic.

  Jediné štěstí spočívá v tom, že vědí, kdo jsem, pouze v tom smyslu, kdo jsem teď. Nevědí, kdo jsem byl dřív. Nevědí, že kdyby to věděli, vědět by to nechtěli. Nechtěli by mne znát a nezdravili by mne. Nechtěli by být v mé přítomnosti. A jak tohle vím? Jednoduše. Tak se to totiž má s valnou většinou těch, kteří to vědí. Kteří vědí, kdo jsem byl předtím, než jsem se stal tím, kým jsem nyní. Ale vysvětlovat, kdo jsem byl dřív, vám tu skutečně nebudu...

  Tak počkat. Vám? Kdo je to vy? Ke komu to vlastně celou dobu promlouvám? Vtip je v tom, že nevím. Nebo vlastně vím. Nemluvím k nikomu, ale zároveň mluvím ke každému, kdo v budoucnu bude chtít, abych na něj nyní mluvil. Samozřejmě za předpokladu, že tenhle text zveřejním na svém webu mezi ostatní brakové výlevy a těch několik málo relativně obstojných próz. Jenže tímhle odstavcem jsem naprosto zazdil veškerou autenticitu a celé kouzlo předchozí výpovědi. Takže se o kousek vraťme:

  Stále se objevují nové postavy, stále nové tváře, a spousta z nich přesně ví, kdo jsem, ačkoli já o nich nevím zhola nic. Ale bylo by tu i pár tváří, jež znám i já. O těch něco málo vím, i když mnoho toho není. A z toho právě pramení ono (alespoň) zdánlivé porozumění. Některé z nich potkávám často. Některé z nich potkávám a mluvím s nimi. Některé z nich potkávám, když kolem mne projdou, a tak je pozdravím, ale to mi většinou ani neodpoví. Ale to není výtka. Všichni máme hlavu plnou vlastních starostí a je snadné si nevšimnout někoho, kdo vás zdraví odněkud z masy dalších lidí, co jsou zrovna kolem. Některé tváře vídám často. Některé tváře bych chtěl vídat častěji. Některé tváře dokonce samy zdraví mne, ale pak hrozí, že si zase nevšimnu já jich.

  A pak je tu ještě jedna tvář. Ta tvář, jež se mi zaryla hluboko pod zavřená víčka a z níž hledí ona dvojice kávových jezer, v nichž by se až příliš snadno dalo utonout. Když tuhle tvář zdravím, většinou si mne nevšimne. Ale zdravím ji tak často, že občas si všimne. A pak se káva v těch hlubokých propastech přelije do strany a zaměří se mým směrem. A to je skvělý moment. Vždycky, když hledím do té nezměrné hloubky oceánů kávy,...

  A je to tady. Zahýbám doprava a přecházím přes poslední přechod. Vytahuji ruce z kapes a na chvíli musím opustit své zahloubání, abych nalezl na svazku klíčů ten správný exemplář. Bez klíčů je kapsa nepříjemně lehká, ale uklidňuje mě vědomí, že za chvíli je do ní zase navrátím. Otevírám branku, procházím jí a zase ji za sebou zavírám. Vystoupám po trojici nízkých schodů k domovním dveřím. Na druhý pokus se mi podaří trefit klíčem do zámku a jediným otočením dveře otevřu. Projdu a zavřu za sebou. Stejně jako předtím s brankou. Stejně jako za chvíli s dveřmi bytu. Stejně jako potom s dveřmi mého pokoje. I když vlastně ne. Myslím, že tyhle poslední dveře nechám otevřené, aby se dovnitř dostala vůně jídla, protože spolubydlící určitě zase něco vaří a já zbožňuji vůni jejích jídel, která vždy přistoupí celý prostor.

  Jsem v cíli cesty. Unikl jsem z vířící směsice uspěchaných mezilidských kontaktů univerzity do poklidného prostředí bytu, kde můžu být uzavřený sám v sobě. Je mezi tím potřeba najít balanc. Kdyby kávový pohled chtěl, možná bych mohl postrádat více ze svojí samoty, ale to už je jiný příběh. Příběh, co nikdy nenapíšu. Ten se buď napíše sám, anebo se nikdy nestane, a potom by nebylo o čem psát. Teď jde ale jen o jediné. Svalit se na postel a vymanit se z myšlenek. Vím, že se to nepovede, ale stejně to zkusím. Nic jiného mi nezbývá.