Prometheus

Sníh křupe pod nohama, zatímco přecházím přes jím pokrytou pláň. Všude kolem mne je bílo. Napravo, nalevo, vpředu i vzadu, všude leží sníh. Jsou ho dobré dvě desítky centimetrů. Já se jím brodím, zabořuji se botami hluboko pod jeho povrch a slyším zvuky jeho praskající struktury. Obloha je stejně bílá jako sníh, a tak nelze spatřit horizont.

   Zatímco vydechuji obláčky páry, stejně bílé jako všechno kolem, myslím na ně. Na tu smečku hladových vlků, kteří teď mrznou tam kdesi vpředu přede mnou, uprostřed malého remízku ve středu planiny bílé nicoty. Čekají, až přijdu a dám jim z čeho jíst. Jsem Prometheus moderní doby, prokletý věčným životem mezi lidmi, kteří mne nechápou. A proto se vracím k nim, k těm hladovým němým tvářím, které mne přijaly jako člena smečky. Nebo spíš jako přívětivou chodící hostinu.

   Až k nim přijdu, rozdělám oheň v ohništi před jeskyní, v níž přebývají, a svléknu se. Vlezu do vstupu jeskyně, zavolám na ně a nechám se sežrat. Budou trhat moje maso, dokud se nezbaví hladu, a pak se mnou usednou v kruhu kolem ohně, až se zase obléknu. Budu jim vyprávět o bezcitnosti lidí a o tom, že oni jsou mi lepšími společníky. Bude mne hřát teplo ohně i dotek jejich těl na obnaženém mase mého těla, které se bude postupně regenerovat. Věčný život je prokletí.

   Až dohovořím, vstanu a půjdu se ukrýt do jejich jeskyně, kde mne zavalí svými těly a budeme společně ležet na hromadě, hřejíce se navzájem. Až se všichni vyspí a nad bílou plání zapadne bílé slunce, zase se zvednu a půjdu zpátky. Vrátím se do světa lidí, kteří by všechny vlčí smečky nejradši pobili, protože jim rdousí dobytek. Až se ocitnu zpátky v šumění lidského života, budu si je užívat i proklínat, budu vzpomínat na své vlky a budu čekat na den, kdy se zase vypravím za nimi. Tak jako vždycky, když je zima a nemají co jíst. Tak jako vždycky. Tak jako teď.

   Nyní kráčím ledovou plání směrem k osamělé smečce hladových vlků a sníh mi křupe pod nohama. Všude kolem mne je bílo. Napravo, nalevo, vpředu i vzadu, všude leží sníh. Jsou ho dobré dvě desítky centimetrů. Já se jím brodím, zabořuji se botami hluboko pod jeho povrch a slyším zvuky jeho praskající struktury. Obloha je stejně bílá jako sníh, a tak nelze spatřit horizont.

​

   Bílé všechno, bílé nic. Bílé prázdno, zimy hic.

​

Sníh křupe a já jím padám.

Sníh se bortí pode mnou.

Lepší vlk než každá madame.

Sám pod bílou oblohou.

Fraktalita toho místa.

Fraktalita nicoty.

Bílo je dnes, bude zítra.

Bílou kůži mělas ty.

Vzpomínám a zapomínám.

Sníh se se mnou propadá.

S vlčaty se zapovídám.

Kolem sněhu zahrada.

Hladový vlk už se směje.

Osamělý jde mi vstříc.

Jsem za něj rád. Jsem rád, že je.

Sníh mě řeže do mých plic.