Projekt: Sliz - Toalety

Ženy, co to s tabákem myslí ekonomicky. Nejde ani tak o muže, s kterým může taková žena žít, ale o to, jak se chová ke svým nákladům. Jen takovým prostým odtrhnutím tabáku visícího z konce cigarety můžete ušetřit. A přesně na to mě upozornila. To bylo tak ohleduplné! Krásná žena s krásným přístupem. No co je víc?

   Ze zamyšlení ho vytrhly dveře. Chůze po chodbě je chvíle zamyšlení, ale teď přichází to, co je za dveřmi. Toalety. Chvíle trapnosti. Nejhorší je, když člověk u pisoáru není sám a nemůže se vymočit, protože ten, kdo stojí vedle, ho má v zorném poli. Tady to ale nehrozí. Na Přírodovědecké fakultě neznámé univerzity, kde se teď nacházel, jsou toalety o jedné mušli a jedné kabince. Takže se musí stát ve frontě.

   Otevřel dveře a uzřel, že se nemýlil. V řadě před zrcadlem s umyvadly tu stáli tři další čekající studenti. Bílé zdi, čtyři lidé před zrcadlem a čtyři v zrcadle. Jen na jedné stěně visel papír s jakýmsi textem. Přišel blíž a četl.

VÁŽENÍ MOČÍCÍ

V těchto prostorách probíhá experiment. Jedná se o projekt k práci našeho doktoranda Roberta Yiha, který se specializuje na výzkum uměle vytvořených druhů. Dovolte nám požádat Vás, abyste se stali součástí experimentu. Pakliže o to nestojíte, najděte si, prosím, jiné toalety.

Podivil se nápisu, když si uvědomil, že nevidí žádnou možnost toho, co by tady (na toaletách!) mohl někdo pořádat za experiment. Odstoupil od papíru a zadíval se do zrcadla. To po chvíli vzdal, protože jeho pohled se automaticky stáčel k vlastnímu odrazu, a to bylo nepříjemné.

   Měl volné ruce, a to bylo nepříjemné rovněž. Začal jimi tápat po těle, až nahmatal jezdec zipu od mikiny. Uchopil ho a přejel s ním nahoru, což vydalo podivně uspokojivý zvuk. Sjel s jezdcem zase dolů. A pak nahoru. A zase dolů a nahoru. Za chvíli už zběsile jezdil po linii zipu a vyluzoval tím divné zvuky. Všichni tři další čekající stočili pohled k němu, a pak radši k jeho odrazu v zrcadle. To bylo pro ně příjemnější. Nechal tedy mikinu se zipem na pokoji a strčil ruce do kapes. Tehdy vyšel první student. První, kdo se vrátil od pisoáru.

   Vypadal vcelku normálně, ale měl divný postoj s trochu zkříženýma nohama, jako by se za něco styděl. Ale jeho výraz, ten byl děsivý. Vypadal, jako by se právě setkal s něčím tak strašlivým, že přišel o rozum. A nebylo se čemu divit. Tedy, v té chvíli ještě bylo, abychom nepředbíhali.

   Náš student se velmi podivil dojmu z příchozího, ale rychle ho zahnal, když se musel věnovat posunutí řady čekajících. To uvítal, neboť to znamenalo, že se brzy bude moci zbavit své palčivé moči. Pak vymočivší se odešel a on byl zase zpátky ve víru čekání.

   Opět nevěděl, co dělat, a tak vytáhl ruce z kapes. Chvíli si je prohlížel, načež usoudil, že má nesouměrně dlouhé nehty. Hlavně ty nepatřičné bílé části, které vždycky ničí symetrii. Pár okamžiků váhal, ale potom jeho vůle povolila a přiblížil první nehet k ústům.

   Část ho ukousl. Ne moc, ale tak, aby byla změna znát. Podíval se na své dílo, a pak se vrhl na další. Za chvíli připravil všech pět nehtů levé dlaně o jejich konce. Ale stále to bylo nesouměrné. Začal tedy druhé kolo. A tak to šlo dál. Za pár minut kousal kůži na prstech a pořád nebyl spokojený. Zastavil se, až když mu začala z malíčku téct krev. Prst to prostě neustál. Zuby jsou zuby, a těm není radno odporovat.

   Zanořil ruce zpátky do kapes, stydě se za svůj čin, a pohlédl na druhého příchozího. Fronta se znovu posunula a před zrcadlem se zastavil další vymočený. Ten věnoval dlouhý zděšený pohled svému odrazu, zatímco mu proud vody útočil na ruce, a pak si je umyl. Když měl hotovo, odešel.

   A tak tam stál dál, nyní už jen v dvoučlenné řadě. Už jen jeden ze dvou. Jeden ze dvou čekajících. A zase nevěděl, co dělat.

   Začal ho svědět zátylek. Vysvobodil z kapsy pravou ruku a pozvedl ji ke krku. Pěticí nehtů, která zatím nebyla rozkousána, přejel po kůži. Bylo to příjemné. Nový stimul.

   Škrábal se a škrábal, stále rychleji a divočeji, dokud mu, jak jste jistě uhádli, nezačala téct krev. Čili teď měl od krve obě ruce. Přistoupil tedy k umyvadlu pod zrcadlem a opláchl si je.

   V tu chvíli se vrátil od záchodu třetí vymočivší se a on se ocitl na začátku řady. Řady o jednom člověku, která nyní přestala být řadou. A tak tam stál a čekal dál, s rukama křečovitě zabořenýma do kapes.

   Vrátil se zpátky k papíru na stěně a znovu si přečetl jeho sdělení. Moc moudrý z toho nebyl. Pak se dál díval po místnosti a nudil se. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec... to skončilo. Ten, co byl před ním, vyšel od pisoáru, věnoval poslednímu z čekajících útrpný pohled, jako by ho litoval, a rychle zamířil k umyvadlu. Nato student vytáhl ruce z kapes a vydal se vstříc pisoáru.

To, co uviděl, se nedá dost dobře popsat slovy. Vypadalo to jako slimák. Obrovský poloprůhledný slimák, který jemně žlutozeleně světélkoval. Seděl uprostřed pisoáru a konec měl zabořený hluboko v trubkách pod sebou. Seděl tam a čekal. Čekal na příchozího, který už s rozeplým poklopcem stál před ním.

   Ten nevěděl, co si počít. Nakonec došel k závěru, že se vymočí na slimáka, případně vedle něj, aby moč nakonec dorazila do odtoku. Ale přišlo mu, že na to je v něm slimák moc těsně zaklíněn. No co, zvíře to bude muset vytrpět. Stál tady už dlouho a teď tu snahu jen tak nezahodí.

   Vyjmul falus z trenek s tím, že začne močit, ale než k tomu došlo, slimák se chvatně natáhl proti němu a obalil studentův orgán svými... rty? Jako by ho spolkl. Bylo to nechutné a děsivé.

   Jenže než tomu stihl zabránit, začal močit. Náhle se zhrozil, co se mu to vlastně děje, a chtěl o krok ustoupit. Jenže slimák ho nechtěl pustit. Chvíli spolu zápasili, než zvítězil slimák, přitáhnuvší si studenta zpátky k pisoáru. Močícího studenta. Studenta, který měl své pohlaví pohlcené nechutným slizkým rosolem, který doslova sál jeho moč. Jako by s tím z něho vysával jeho příčetnost i samotný život.

   Student rezignoval ve své snaze se vyprostit a už jen tupě zůstal stát a močil. Jako by snad měl jinou možnost. Ani se nemusel snažit. Moč sama vytékala, ještě prudčeji než obvykle, a nechtělo to přestat. Bylo to

   N-E-CH-U-T-N-É! Nechutné a potupné. Prostě... prostě fuj!

Když v něm nezbyla jediná kapička moči, stvoření v pisoáru ho samo pustilo a on s vervou odstoupil. Najednou uviděl, jak bestie polyká poslední doušek svého pitiva. Po rosolnaté zelenkavé hmotě projela velká boule a zmizela v odtoku. Tohle bylo nad jeho síly. Vydal se rychle pryč. Pryč za roh. Pryč k umyvadlu.

   Jenže. Nad umyvadlem bylo zrcadlo. Jakmile pustil vodu, aby si umyl ruce, jeho pohled spočinul na neobvykle vypadající tváři. Byla to jeho tvář. A přece jako by jeho nebyla. Měla nepříjemný, jedovatě zelený odstín a zdála se jaksi slizká a rozteklá. Jako by z ní vyprchal všechen život a zbyla jen hrouda hmoty, která postupně roztávala. Bylo to děsivě znepokojující.

   Co nejrychleji si umyl ruce a utekl z toalet. Pryč do davu nic netušících studentů. Pryč do víru normálnosti. Navždy poznamenaný jedinec ve vřavě těch, kteří si nedokážou jeho muka představit. A někde mezi nimi je i ten, kdo mu to způsobil. Zvrácený doktorand experimentující s lidskou příčetností. Tohle ze sebe už nikdy nesmyje. Tohle, to je moc.