Projekt: Sliz - Světlušky

Večer. Vlastně noc. Tma. Hustá tma. Les. Hluboký les. Altánek. Dřevěná budova vedle lesní cesty. Les severovýchodně od Bermrinxu. Les plný tajemství a mnohých nástrah. Tma v nočním lese, když jsem dotelefonoval.

Po cestě sem jsem se sluchátky v uších volal s bytostí, kterou mám rád. S bytostí, jež mi přirostla k srdci. A stalo se to mnohem rychleji, než jsem čekal. Ale nestěžuji si. Jsem rád, jak to dopadlo, a rád jsem ji dnes znovu slyšel. Mám rád její kouzelný hlas, jejž bych dokázal poslouchat celé hodiny.

Zatímco jsem seděl v tomto altánku a kouřil, padla tma. Mám rád tmu a cítím se v ní dobře. Ale tady, v lese, je možná až příliš velká. Žádné pouliční lampy, žádná světla, jen hustý les ponořený do noční temnoty. I když

vlastně ne tak docela. Během doby, kdy jsem tu seděl a telefonoval, kolem se objevila drobná zelená světélka. Maličkaté tečky světla poletující po nočním lese. Světlušky. Samičky sedící na zemi a samečci poletující vzduchem. Nejeden mi zamířil k očím a téměř narazil do mých brýlí. Asi jim připadám zajímavý. Nepatřím do tohoto lesa, i když v téhle tmě s ním značně splývám. A světlušky to vědí. Vědí až příliš dobře, že tu nemám co dělat a mohu se snadno ztratit.

Když jsem dotelefonoval a dokouřil, zvedl jsem se na cestu zpátky. Letní parno ustoupilo tiché noci a já neviděl nic než světlušky. Vyšel jsem z altánku a zahnul doprava. Zpátky k Bermrinxu, zpátky k mému městu. Vím, že jeho název má nějaký původní význam, ale ten jsem tehdy ještě neznal. Kdybych ovládal praindoevropštinu, věděl bych, že se skládá z kořenů pro strach a smrt. Ale to jsem netušil. I když se to celkem nabízelo. A tento les, jehož velká část byla při výstavbě města vykácena a vypálena, byl toho příkladem.

Světlušky se zeleně zářícími zadečky posedávaly na cestě nebo se vznášely nad ní a já cítil klid a jistotu, že díky nim vím, kam mám jít. No, byla to chyba. Sice to vypadalo, že mi ukazují cestu, a vlastně i ukazovaly, ale nebyla to ta, kterou jsem přišel. Ale to bylo zvláštní, protože jsem měl za to, že touhle částí lesa žádná jiná cesta nevede. Přímá písčitá stezka široká snad necelé tři metry vedoucí z města přímo na sever. I když vlastně nevím kam, protože neznám nikoho, kdo by na její konec došel.

Teď jsem šel na jih (nebo jsem si to aspoň myslel), směrem zpátky k mému městu. K městu se spoustou tajemství, s tak trochu nepochopitelnými kostely (nebo vlastně spíš kostelem) a proslulou Tureenginovou univerzitou. Ale tam jsem dojít neměl. Následoval jsem světlušky, jichž stále přibývalo, a domníval se, že mě vedou k Bermrinxu. Ale ty tisíce drobných zelených světélek mi ukazovaly cestu jinam, kamsi na jihovýchod, do hlubin lesa, kde byly jeskyně s tajemnými oltáři, hluboká jezera, opuštěné domy a farmy a naprosto nereálné věci, o jejichž existenci jsem později pochyboval, i když jsem je viděl na vlastní oči a cítil na vlastní kůži. A pak,

pak jsem objevil něco, na co jsem nebyl připraven. Něco, co později ovlivnilo spoustu dalších lidí ve městě, a to jen proto, že jediný muž se chtěl pomstít světu za smrt svého plyšového přítele, jakkoli to zní absurdně.

****

Světlušky mne dovedly po zdánlivě té samé cestě až k místu, kde cesta končila. Jako by nikdy neměla vést nikam jinam než na malou mýtinu s jediným velkým stromem uprostřed. Ten byl obsypaný tisícovkami živých zelených světélek a země pod ním jakbysmet. Ale neviděl jsem žádné další pokračování cesty. Končila prostě tady, u vstupu na mýtinu plnou světlušek, kde nic nebylo. Jen ten jediný tlustý strom.

Přistoupil jsem k němu a prohlížel si ho. Něco na něm bylo špatně. Nedokázal jsem říct co, ale něco jistě. Jako by strom byl něčím nepřirozený, něčím nevyhovující svému statusu stromu. A pak jsem si toho všiml.

Kůra stromu – v té tmě stejně temně šedivá jako všechno kolem – vrhala nepatrné odlesky zadečků světlušek. Jako by byla z kovu. To ale samozřejmě nedávalo sebemenší smysl. Jak by strom mohl být kovový? Jenže pak jsem pohlédl nahoru a uzřel onu větev. Očividně nepasovala mezi ty ostatní. Svým vzhledem působila příliš hladce, příliš rovně a příliš... nevětvovitě?

Rozhodl jsem se. Vylezu nahoru a větev prozkoumám. Protože to nemohla být obyčejná větev. Protože to větev nebyla, jak se později ukázalo.

Pracně jsem šplhal po nižších větvích, vyvíjeje námahu, jakou jsem už dlouho nepodstoupil, abych nakonec dospěl k tomu, co zdola vypadalo jako větev. Jenže teď jsem jasně viděl, že zatímco zbytek stromu vypadal jako z kovu, tahle větev byla kovová doopravdy. Sáhl jsem na ni a rukou mi projel chlad oceli studené nocí. Ale větev se nepatrně, i když stále zřetelně pohnula. Uchopil jsem ji tedy do ruky a zkoušel s ní pohnout. Po chvíli zápolení se ukázalo, že větev lze ohnout směrem dolů, jako by byla ke stromu připevněna nějakým pantem. Sklopil jsem tedy páku v podobě větve dolů a jen žasl, když se ozvalo dunění vnitřního mechanismu.

Strom se nepatrně otřásal a já ihned věděl, že musím slézt dolů. Co nejrychleji jsem sestupoval a poslední dva metry už jsem vyloženě padal, abych přistál na zemi a uviděl, jak se v kmeni stromu přede mnou otevírá malý vchod, vhodný tak pro desetileté dítě. Ale kdybych se dostatečně skrčil, mohl jsem se vejít dovnitř. A nebudu lhát, taky jsem to udělal.

Jakmile jsem vstoupil do nitra objemného kmene, obklopila mě temnota. Ale jako by znaly mé myšlenky, světlušky přiletěly v celém hejnu a vpluly nad mou hlavou dovnitř. Postupovaly dolů podél točitého schodiště a sedaly si na jeho strop, aby mi osvítily cestu. Nyní už jsem věděl, že něco je tady sakra špatně. Ale už nebylo cesty zpátky. Sestupoval jsem po schodech a po několika desítkách metrů jsem dospěl až na podlahu, kde ve stěně visely masivní železné dveře z tvrzených plátů. Ale navzdory tomu, jak strom zvenčí vypadal – a to včetně oné větvové páky –, dveře vypadaly naprosto nově a netknutě, jako by byly teprve před pár dny nainstalovány.

Zkusil jsem vzít za ledovou kliku, a přestože mi rukou projel mrazivý chlad, dveře se ukázaly být nezamčenými a otevřely se. Uvnitř byla ještě větší tma, ale nad hlavou mi přelétlo několik dalších světlušek a usadilo se kdesi na stěně vedle dveří. Udělal jsem dva kroky dovnitř a pohlédl na místo, kde se světlušky soustřeďovaly.

Ze stěny tam trčela páka, ne tak velká jako větev nahoře, a přímo mne vybízela k tomu, abych ji stlačil. Několik desítek vteřin, možná dokonce i několik minut jsem jen zmraženě váhal, ale nakonec jsem se rozhodl a páku uchopil. Rukojeť byla potažená zvířecí kůží, a tak z ní nestoupal stejný mráz jako ze všeho kolem. Stlačil jsem páku dolů a celý prostor se rozzářil.

Svítilny na stropě se rozsvítily poblikávajícím modrým světlem, příliš studeným na pocit komformity, a ozářily celou místnost. Ihned jsem usoudil, že šlo o jakousi laboratoř. V obrovských skleněných báních tu plavaly desítky slizovitých bytostí, které se všechny zdály být mrtvé. Žádnou z nich jsem ale nepoznával. Jako by snad ani nebyly z tohoto světa. Jen jednu věc jsem poznal hned, jakmile jsem ji uviděl. Jen jedna věc upoutala mou pozornost jako nic jiného v místnosti a rozvířila mi v hlavě uragán myšlenek, který už se nikdy nezastavil.

V jednom rozměrném skleněném válci plavalo lidské tělo. Tělo ženy, patrně dávno mrtvé, které bylo rozřezáno na jednotlivé díly, jako by snad šlo o nějaké morbidní puzzle, pospojované pouze tenkými hadičkami vedoucími krev. Později jsem ale došel k závěru, že to nebylo jediné tělo, nýbrž skutečně umělá konstrukce poskládaná z desítek částí různých mrtvých těl. Ale vypadala až příliš živě a tekutina v hadičkách, jež jí nahrazovaly cévy, nepatrně zeleně zářila, zatímco pomalu kolovala jejím rozkouskovaným tělem. A z kůže prýštila nahnědlá viskózní tekutina, kterou jsem původně měl jen za jakýsi konzervující nálev, ale nyní jsem viděl, že to skutečně proudilo z ní. Ze ženy poskládané ze spousty těl dávno mrtvých lidí, která tu čekala na to, až bude znovu přivedena k životu. A její oči,

její oči se na mne dívaly. Příliš příčetně, příliš vědomě, příliš živě. Pozorovala mě přes nahnědlý sliz v jejím skleněném tubusu a zdálo se, že se mi tím pohledem snaží něco říct.

Neváhal jsem. Nebyla jiná možnost. Mou mysl ovládlo zděšení a mně nezbývalo než utéct. Rychle jsem se otočil a utíkal zpátky ke schodišti a pryč ze stromu. Utíkal jsem hodiny a hodiny, a když jsem se konečně dostal ven z lesa, slunce už bylo dávno na obloze.

Ale dvě věci nikdy nedostanu z hlavy. Pohled té uměle vytvořené ženy v kádi plné slizu a kovovou tabulku nad dveřmi z laboratoře, kterou jsem zahlédl při svém zběsilém útěku pryč. Jediná šestice slov, jediné dvě věty zdobící tabulku se mi vpálily do víček a vídal jsem je ve všech svých pozdějších snech.

ROBERT YIH LABORATORIES.

NEPOVOLANÝM ÚNIK ZAKÁZÁN.

Ale nejhorší na tom bylo, že to jméno mi něco říkalo. Někde jsem ho už viděl. Snad jsem toho člověka kdysi i znal, ale už jsem si nemohl vzpomenout.

Kéž bych věděl, jak moc jeho činy ještě ovlivní celý Bermrinx...