Poslední duben

Třicátý duben. Je večer, ale ještě nepadla tma. Sedím u ohniště, obklopen neznámými lidmi. Mohlo by se zdát, že znám já je nebo oni mne, ale není to tak. Nikdy plně neznáme druhé lidi, i když máme pocit, že je známe. Nikomu nevidíme do hlavy. Nikomu nevidíme do srdce.

Sedím u ohniště a zatímco ostatní v tomto kruhu na svých židlích drží kovové tyče se špekáčky na koncích, já v ruce držím pouze svou cigaretu. Spálili jsme Moranu, čarodějnici, symboliku zimy. Dnes plně začíná jaro. Zítra bude první máj a zamilované páry vyjdou do ulic. Jen já budu dál sám se sebou a svými myšlenkami.

Sedím u ohniště a sleduji ostatní, jak si posílají joint. Kde jsou ty doby, kdy bych si dal s nimi? V nenávratnu. Ne, děkuju, nedám si, předávám špeka dál. Nevadí mi cítit tu vůni ve vzduchu kolem sebe, ale sám se do toho už nezapojím. Už mám jen nikotin, kofein a pivo. Nic víc, nic míň. Takhle mi to stačí.

Nálada stoupá a hovor zesiluje. Já dál sedím na své židli odsunuté od ostatních a zatímco hledím do plamenů, kouřím svou cigaretu. Nepočítám, kolik jsem jich za tu dobu měl, protože to už není důležité. Kde jsou ty doby, kdy jsem počítal cigarety vykouřené během stejného dne a dbal na to, aby nepřesáhly určitý počet? V nenávratnu. Když je teď počítám, tak už jen ze zvyku a abych měl přehled, jak moc kouřím. Ale omezovat se už nebudu. Dokud mě nikotin uklidňuje, není třeba jeho dávky snižovat.

Nálada stoupá a hovor vře. Ostatní se překřikují jeden přes druhého v neurčité kakofonii. Dokresluje to jen praskání ohně. Mají si co říct, dlouho se neviděli. Ani já je dlouho neviděl, ale nejsou to ti samí lidé, které jsem znal. Všichni se vyvíjíme a měníme a nikdo z nás není stejný jako tehdy, kdy jsme se vídali pravidelně. A i když by možná bylo o čem mluvit, já jen dál sedím a kouřím. Oharek vhodím do ohně a zabalím si další cigaretu. A tak to jde dál.

Plameny stoupají k obloze a pomalu se šeří. Lidé kolem mne na sebe křičí a balí další jointy. Opět to koluje mezi námi a já si opět nedám. Za chvíli si možná otevřu plechovku piva, ale tím to tak končí. Už nejsem součástí jejich komunity, protože už žádná taková komunita není. Už je jen skupinka lidí, kteří kdysi nějakou komunitu tvořili, ale nyní mají společný už jen kousek své historie. Je mi to líto, ale má to tak být. Život jde dál a já taky. I když jdu sám, pořád jdu kupředu, ať už jdu kamkoli. Hlavně nestát na místě.

Plameny stoupají k obloze a obloha už je sytě černá. Vidím nepatrné tečky hvězd, kolem nichž jsou miliony cizích světů, kde možná, jen možná žijí jiné civilizace, které jsou si možná bližší než my tady. Možná tam někde existuje společnost s kolektivním vědomím, kde všechno žije ve vzájemné harmonii a vše jde podle plánu, ať už je jakýkoli. Možná tam někde žijí tvorové, kteří jsou šťastní. A já tady sedím na své židli odsunuté trochu dál od ostatních, ve společnosti lidí, s nimiž už mě téměř nic nepojí a již žijí každý ve svém vlastním světě, a kouřím svou cigaretu. Nemůžu říct, že bych byl vyloženě šťastný, ale je mi dobře. Nemám s kým ani o čem mluvit, ale mám kolem sebe lidi, s nimiž se cítím dobře. Aspoň částečně mám pocit, že někam patřím. A to mi stačí.

Oheň zvolna pohasíná a noční tma naplňuje mé srdce. Mám rád tmu. Shoduje se s prázdnotou ve mně, která nabývá s každým dalším člověkem, který odmítne být součástí mého života. A že takových lidí bylo už hodně. Mí společníci jsou stále hlučnější, jako by měli ze tmy strach. Někteří z nich postupně usínají, někteří naopak nabírají energii. Rozjíždí se. Ale je jen otázkou času, než všichni odpadnou a půjdou spát. A já jen dál sedím a mlčky kouřím další cigaretu.

Oheň zvolna pohasíná a noční tma objímá má záda. Žijeme v naprosté symbióze. Nevím, jak ostatní lidé, ale já mám tmu rád. Je skvělé bloudit černou prázdnotou, když víte, kam jdete, protože stačí jen nepatrné náznaky věcí v prostoru, abyste tam došli. A nebolí vás oči z neustálé manifestace života všeho kolem. Miluji tmu a její objetí. Miluji tmu kolem sebe, protože je stejná jako tma ve mně. Jen možná o něco světlejší. A lidé kolem mne postupně odchází od ohně, ztrácí se ve tmě a už se nevrací. A já jim to přeji, protože tma je milosrdná a vřelá a nabízí objetí každému, kdo si o něj řekne. Ne jako lidé, kteří objímat nechtějí.

Hovor utichá a oheň zhasíná. Lidí ubývá a zůstává nás tu už jen pár. Na obloze se stále jasněji rozžínají hvězdy, jak oheň umírá. Ale stejně s ním umírá i nálada a všichni se postupně vytrácí. Zbyl jsem tu už jen já a člověk, jenž byl po několik let něco jako můj životní guru, i když o tom sám nevěděl. Ale to nevadí, stejně mi toho hodně předal a já jsem mu za to vděčný. Pokusí se se mnou zapříst hovor, je už v dost poblouzněné náladě, ale mně se moc nechce mluvit. Není o čem. Od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se nám oběma stala spousta věcí a já nevidím důvod všechno popisovat. Stejně se zítra rozloučíme a zase každý půjdeme svou cestou. Každý do svého vlastního světa, kam jsme se dostali, i když v něm nemusíme být šťastní. Protože o to v téhle společnosti nejde.

Hovor utichá a můj životní guru jde spát. Oheň nadobro zemřel a nastala tma. Nyní jsem sám v jejím objetí a pozoruji hvězdy nad hlavou. Je ticho, jen v korunách stromů vzdychá vítr a já kouřím svou cigaretu. Tahle už bude asi poslední. Pak se vydám za ostatními do říše snů a nechám se zcela pohltit tmou. Ale možná spíš já pohltím tmu, protože jsem uvnitř příliš prázdný a tma je nekonečná, takže bych jí snad mohl svoje srdce naplnit. I když o tom vážně pochybuji. Ale teď ještě ne. Ještě si vychutnám tu poslední cigaretu a budu pozorovat hvězdy. Je ticho, je tma, já kouřím a mám hvězdy nad hlavou. Za chvíli nastane první máj a já budu stejně sám jako vždycky. Ale jednou se to změní. A stojí za to čekat. Prozatím mám tmu, cigaretu a hvězdy. A to jsou všechno věrné družky.