Pod cizí oblohou

Noční obloha. Ta tady vypadá jinak. Ale už je to dávno. Už skoro zapomněla.

   Než se vydala sem, byla bioložka. Studovala pozemský ekosystém a zabývala se jeho přetvářením. Ve své doktorské práci vyvinula nový technický postup na vytvoření teraformátorů. Obrovských chemických zařízení, která podle nastavení vnitřních procesů dokázala měnit jakoukoli atmosféru na tu podobnou Zemi. V podstatě šlo jen o to, postavit tak velkou věc s takovým množstvím energie, aby unesla dostatečné množství jejích přístrojů a dokázala je napájet, a ta by už měnila atmosféru podle libosti. Samozřejmě velmi pomalu a za velkých nákladů. Ale čistě teoreticky by se její studie mohla uvést do praxe. Po doktorátu se chvíli topila v nezaměstnanosti, a pak ji oslovili. Konkrétně tedy Barnard. Barnard Eggs.

   Ukázalo se, že tento muž má dost financí na to, aby dokázal její projekt realizovat. A on to taky měl v úmyslu. Boháč, jenž nevěděl, co s penězi, někde uslyšel o její práci a celou ji prostudoval. Nechal si sestavit technickou radu, která pro něho studii zvážila, a řekla mu, jestli je to proveditelné. Ukázalo se, že ano. To ona samozřejmě dobře věděla. To taky cílem projektu bylo. Jenže tenhle chlap si vzal do hlavy, že dle jejích návrhů sestaví budovu, která bude schopná teraformace. A když za ní přišel, pouze jí oznámil, že takovýto projekt uvedl do chodu a chce ji do týmu.

   Zpočátku byla zaskočena a vzala si měsíc času na rozmyšlenou, ale čím déle to zvažovala, tím víc byla přesvědčená, že to stojí za to. Zanechá ve vesmíru vlastní stopu. Bude tou, kdo stojí za teraformací celé planety. Do nějakých dvaceti, třiceti let může být planeta obyvatelná. A tak nakonec kývla a Barnard ji postavil do čela výzkumného týmu. Založil organizaci, jejímž cílem bylo misi vyprojektovat, sestavit všechno potřebné a s dostatkem financí vyslat expedici hluboko do vesmíru. Za necelé čtyři roky bylo všechno připraveno a ona se vydala s dalšími dvaašedesáti lidmi na misi, která mohla skončit buď brzkou smrtí, anebo vytvořením nového obyvatelného světa, kde bude dost pozemků pro všechny a kde založí novou větev civilizace. Ona, kdysi tak beznadějně úzkostlivá a zakomplexovaná bytost bez vyhlídek na budoucnost, teď bude velet vesmírné misi. Samozřejmě po Eggsově boku. Neměla z toho sice přílišnou radost, ten člověk byl neskutečně arogantní, ale znamenalo to stát se někým. A taky naplnit nějak zbytek života a dát mu cíl, což bylo to hlavní.

   Už to budou tři roky. Tři roky v novém světě, pod novou oblohou. Cizí oblohou. Ale po čase si na tuhle oblohu zvykla a dosud ráda pozoruje hvězdy, které jsou vidět všude, ať je člověk kdekoli.

   A pak se probrala ze zamyšlení. Z nostalgie po minulosti v tak vzdáleném světě, že už na něj prakticky zapomněla. Ale teď se ocitla zpátky. Zpátky na zemi. Vlastně ne, zpátky na

   KMIH3L 68.

   Celý panel před ní se rudě rozblikal. Na všech obrazovkách v osmiúhelníkové místnosti se objevily rudé nápisy pod velkými vykřičníky v trojúhelnících. Něco se stalo a je to zlé. Něco ucpalo vypouštěcí trubice a teraformátory se plní kyslíkem, který nemá kam unikat. To znamená dvě věci. Jednak stoupá vnitřní tlak a jednak hrozí vzplanutí systému. To bylo zlé.

   Celý její tým techniků teď kmital kolem ovládacích panelů a snažil se problém zpravit. Ale marně. Zavolala si k sobě Arthura. Arthura Shapleye, hlavního mechanika a její pravou ruku. „Arthure, odpojte teraformátory. A rychle! Nechte běžet jen vnitřní podporu životních funkcí, ale vypněte celý teraformační systém. Udělejte to, nebo to tady celé vybouchne!“

   „Ano, paní Calabashová. Provedu!“

   Vždycky jí její jméno znělo divně. Neměla ho ráda. Ale pořád mnohem lepší, než být paní Eggsovou, což jí v poslední době hrozilo. A to se nesmí stát. Ale možná to už ani nebude muset řešit, protože tímhle tempem celá věž vyletí do povětří. Musí rychle zmizet, než se to přežene. Ona i všichni ostatní.

   Na obrazovce před ní vyskočil obdélník s rudým textem. POTVRĎTE VYPNUTÍ SYSTÉMU. Stiskla všech šest tlačítek pod obrazovkou ve správném pořadí, a pak se na obrazovce zjevilo další okno. ZADEJTE AUTORIZAČNÍ KÓD. To udělala a ze stropu se ozval strojový hlas.

   „VYPNUTÍ SYSTÉMU ZA 10 MINUT. ZAHAJUJI ODPOČET.“

   Pod jejíma nohama přestalo věčné chvění strojů a nahradilo ho zlověstné hučení a skřípání. Teraformátory se zavírají a vypínají. Za deset minut přestane teraformační věž běžet a celá stanice se ponoří do ticha.

   Ozvalo se podivné praskání. Za pár vteřin se z něho vynořil zkreslený Eggsův hlas. „Co se děje, Calabashová? Ihned přijeďte nahoru ke mně a podejte hlášení,“ zaburácel hlas z reproduktoru.

   „Shapley, ke mně! Jedeme nahoru za Eggsem.“ Asi ho nepotřebovala, ale bylo lepší mít u sebe někoho dalšího, aby Barnard nic nezkoušel.

   Když nastoupili do výtahu uprostřed velína, který se táhl celým jádrem věže, stiskla tlačítko s nejvyšším patrem a za nervózního mlčení vyjeli nahoru. Jen chvíli po tom, co vystoupili z výtahu do přestupní místnosti před Eggsovým bytem, začal první otřes. Ozvalo se nepříjemné skřípění po stěnách věže a celá konstrukce se zachvěla. Trvalo to snad celou minutu.

   Předstoupila před dveře a stiskla knoflík s rozhlasem. „Jsem tady, Eggsi. Můžete otevřít.“ Po chvíli se dveře rozevřely a ona s Shapleym vstoupili do prostorného apartmánu na vrcholu věže. Do apartmánu toho, komu to tu celé patřilo. A tedy tak trochu i ona. To nebylo moc pěkné uvědomění.

   „Tak co se děje, Nebulo?“ Pak si všiml Arthura stojícího za ní a odkašlal si. „Podejte hlášení. Co se to, sakra, děje s věží?“

   Přistoupila k široké pohovce, na níž Eggs zpola seděl a zpola ležérně ležel se sklenkou vína v ruce. „Něco ucpalo ventily. Upravená atmosféra nemá kam unikat a hromadí se v teraformátorech. Musela jsem dát příkaz k vypnutí věže. Jinak nám to tady všechno vyletí do vzduchu... Pane.“

   Eggs překvapeně povytáhl levé obočí a vrhl na ni hladový pohled. „To není pěkné, Nebulo. A co chcete dělat potom, až se systém vypne?“

   „Nejdřív ze všeho bych odsud co nejrychleji vypadla, Eggsi. Nevím, proč se teď věž zachvěla, ale tímhle tempem se to tady dost dobře může celé zhroutit.“

   Eggs vrhl tázavý pohled na Shapleyho a potom zpátky na ni. „A proč s sebou taháte tohohle mechanika, Nebulo? Mně by stačilo, kdybyste přišla sama...“

   „Arthur je moje pravá ruka a bez něho bych nemohla řídit věž. Myslela jsem, že by vás zajímal i jeho názor, pane.“

   „Nebuďte tak formální, Nebulo,“ řekl a uchechtl se. „Přece dobře víte, že pro vás jsem Barnard.“

   Arthur si důrazně odkašlal a tázavě na ni pohlédl. „Měli bychom jít, šéfko.“

   Nebula se otočila k Eggsovi a s hraným úsměvem na něho promluvila. „Je to tak. Musíme co nejrychleji zmizet a evakuovat věž... Barnarde.“

   „Dobrá, dobrá. Jen mě nechte dopít tohle víno. Je příjemně nasládlé. Nechcete taky, Nebulo?“ Jeho pohled byl až příliš chtivý na to, v jaké teď byli situaci.

   „Když dovolíte, ráda bych odjela dolů a šla se schovat někam jinam. Teď je hlavní dostat se z věže.“

   „No tak dobře, pojedu s vámi. Vezmu pro vás ještě jednu sklínku a lahev, kdybyste si se mnou přece jen chtěla dát. Jestli je to tak špatné, jak říkáte, trocha vína nám tu situaci vylepší, nemyslíte?“

   V tom se věž otřásla znovu. Eggsova sklenka se zpola vylila na jeho klín a vypadalo to, že se pomočil. Možná od toho ale skutečně nebyl daleko, protože pod maskou povrchního „je mi to jedno“ viděla v jeho tváři i náznak zděšení. Urychleně přešel ke svému baru a uchopil druhou sklenku, do níž nalil víno z láhve, kterou pak se sklenicemi vzal s sebou. Přešli tedy k výtahu ve třech a po jednom vstoupili. Nejdřív šel Arthur, potom ona a nakonec Eggs. Když procházela před ním, nepatrně jí přejel hřbetem ruky po hýždích. Je to nechutný prasák, běželo jí hlavou. Možná tady brzo umře. A já s ním.

   Sjeli do velína a Calabashová sama vystoupila. Zanechala za sebou Shapleye s Eggsem a doufala, že se tam mezitím nepobijí. Přeci jen o Arthurových citech k jejímu mozku dobře věděla a on to neuměl dostatečně skrýt.

   „Všichni mě poslouchejte. Až vystoupíme z výtahu, pošleme vám ho zpátky a všichni se evakuujte. Potřebujeme z věže zmizet, dokud je čas. To je rozkaz, jasné?!“

   Nečekala na odpověď jí svěřených techniků a nastoupila zpátky do výtahu. Eggs stiskl tlačítko s přízemím a jeli dolů. Budova měla dvaačtyřicet pater. Bude to dlouhá cesta. Snad to ve výtahu s těmi dvěma nějak přežije.

Neujeli ani dvě patra, když přišel další otřes. Celá budova se rozechvěla a ozvalo se hluboké skřípání. Jako by se o stěny věže otíralo něco obrovského. Tímhle tempem to čtveřice opěr po stranách věže nevydrží. A pak bude jen otázkou času, než se věž zhroutí. A to by mohlo znamenat konec stanice. Snad k tomu nedojde. Prostě nesmí!

   „VYPNUTÍ SYSTÉMU ZA 8 MINUT. TEPLOTA TERAFORMÁTORŮ KRITICKÁ. URYCHLENĚ PROVEĎTE EVAKUACI,“ ozvalo se z reproduktoru na stropě výtahu. To samé hlášení, které teď zní celou budovou. Snad se všichni stihnou evakuovat včas.

   Za chvíli se budova znovu otřásla. Mohli být tak ve třicátém patře. Ozvalo se ohlušující skřípění a věž se začala naklánět. Asi tak o dva nebo tři stupně, ale ta změna byla znát. Výtah se teď otíral o stěnu šachty a vyvolával další skřípot. Jel o něco pomaleji a chvílemi se zadrhával. To neznamenalo nic dobrého.

   „VYPNUTÍ SYSTÉMU ZA 6 MINUT. TEPLOTA TERAFORMÁTORŮ KRITICKÁ. URYCHLENĚ PROVEĎTE EVAKUACI.“

   Pátý otřes byl ještě silnější než ty předchozí. A hlavně nekončil. Budova se chvěla v základech a čím dál víc se nakláněla na stranu. Po stěnách věže se ozývalo hrozivé skřípění, jako by se po ní zvenčí snad plazil nějaký olbřímí had. To bylo samozřejmě nemožné, ale připadalo jí to tak.

   „Zavolejte Dumbbellovi, Shapley,“ zavelela. Pokud se věž skutečně zhroutí, nejbezpečnější bude odletět na orbitu a počkat, až to skončí. K tomu je ale potřeba pilot, který je tam dopraví. A kdo jiný může být vhodnější, než Josip Dumbbell, hlavní pilot stíhacích lodí, které byly nejrychlejší z jejich chudé KMIH3Lské flotily.

   „Ano, madam,“ odpověděl mechanik a vytáhl telefon, kterým se mohl dorozumět pouze s dalšími lidmi ve stanici, protože nikde jinde na planetě nebylo ani živáčka, a tak jediný telefonní satelit létal nad stanicí.

„VYPNUTÍ SYSTÉMU ZA 4 MINUT. TEPLOTA TERAFORMÁTORŮ KRITICKÁ. URYCHLENĚ PROVEĎTE EVAKUACI.“

   Za stále intenzivnějšího chvění věže dojeli do desátého patra, když se konstrukce zachvěla silnou ranou, jako by do ní ze strany něco obřího uhodilo. Eggs si polil košili vínem a hlasitě zanadával. Shapley se opíral o stěnu s vyděšeným výrazem na tváři a telefonem u ucha. Calabashová k němu v naději upírala pohled a doufala, že pilot jim odpoví.

   Za chvíli Shapley řekl: „zdravím, pane Dumbbelle. Můžu vám předat vrchní teraformátorku?“ Nebula mu šeptem napověděla, že má hovor přepnout na hlasitý odposlech. Arthur tak učinil a ona pozdravila pilota na druhé straně.

   „Pane Josipe, jste teď v hangáru? Nebo aspoň někde poblíž? Můžete sehnat své piloty a připravit se na evakuaci nahoru? Myslím, že se věž co nevidět zřítí a my tady všichni umřeme.“

   „Nebojte se, Nebulo, už mě to taky napadlo a pracuju na tom. Ale nevim, jesli se to stihne. Vy asi nevidíte, co je venku, co? Z toho si sednete na tu vaši pěknou prdelku, slečinko,“ doprovodil svá slova hraným smíchem se zoufalým podtónem.

   „A c-co je venku, pane Dumbbelle?“ ozval se Shapley.

   „To se těžko popisuje, mladíku, ale až to uvidíš, tak nebudeš mít suchý gatě, to ti zaručuju,“ zahřímal telefon.

   Eggs, který celou cestu výtahem mlčel a lil do sebe bílé polosuché víno, se teď nemotorně naklonil k telefonu v Arthurově ruce a zařval: „Josipe, serte na ostatní a připravte si tu nejrychlejší loď! Já s Nebulou k vám přijdeme a všichni tři odletíme pryč. Vypadá to, že nám nic jiného nezbývá. Hlavně musíme zdrhnout my dva, rozumíte?“

   „Svatá pravda, pane Eggs. Teď fakt musíme všichni vzít haksny na ramena. Ale bojim se, že to nestihnem. Určitě ne všichni, co sme tady na stanici,“ zabručel pilot z telefonu. „Jdu teda připravit mojí krásku, šéfe. Ale svýmu týmu jsem řek, ať počkaj, až všichni přiběhnou, a pak vždycky po deseti lidech odletěj na orbitu. Nemyslim si, že to stihnem, ale na vás počkám, to je jasný. Bez vás a Nebuly bysme tady nemohli bejt, žejo.“ Pak pilot hovor položil a nastalo nervózní ticho.

   Otočila se na Eggse: „To si děláte srandu, ne, Barnarde? To jako vážně chcete všechny nechat umřít, ale hlavně že se zachráníte vy? Pitomej sobče!“

   „Hlavně že se zachráníme my dva, Nebulo. My dva a Dumbbell, který nás může odvézt pryč. Nikoho jiného přece nepotřebujeme. Vystačíme si sami. A když se věž zřítí, tak ať. Postavíme novou stanici a budeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Sama jste mi přece tuhle říkala, že ta teraformace jde až překvapivě hladce, no ne?“

   Pohltil ji pohledem a ona se cítila naprosto maličká a bezmocná. Nemůže mu odporovat. On tady tomu velí, protože mu to všechno patří. Vždyť je to prakticky majitel celé planety!

   „VYPNUTÍ SYSTÉMU ZA 2 MINUT. TEPLOTA TERAFORMÁTORŮ KRITICKÁ. URYCHLENĚ PROVEĎTE EVAKUACI.“

   Výtah se zastavil za hlasité rány, která ale téměř zanikla v burácení deformujícího se plechu na stěnách věže. Měla pocit, že se čím dál víc naklání. Její tým to asi nestihne. Než výtah vyjede nahoru, budova se může zhroutit.

   Než vystoupili z výtahu, Nebula v něm stiskla tlačítko velína, aby technici nahoře neztráceli čas a mohli se co nejrychleji evakuovat. Pak rychle vystoupila a dveře výtahu se zavřely.

   Všichni tři přešli přes přízemí věže k západním dveřím a vykročili do válcovité prosklené chodby vedoucí přímo k hangáru a odpalovací rampě pro lodě.

Jakmile se ocitli v chodbě, za okny uviděli poletovat částečky prachu a cosi, co vypadalo jako podivný šedorudý hmyz. To ale naprosto nedávalo smysl, protože tady, na KMIH3L 68, neměl být žádný život. A kdyby s sebou přivezli nějaký hmyz, věděla by o tom. Jenže tyhle létající věci nepoznávala a děsily ji.

   Hmyz dosahoval délky kolem deseti centimetrů a pod čtveřicí křídel se rozprostíraly podivné tuhé šupiny. Nejděsivější ale bylo množství nohou těch tvorů a jejich dlouhé zkroucené sosáky, které byly takřka tak dlouhé jako zbytek jejich těl a jež se svíjely jako tenká chápavá chapadla.

   Pak se z hůry ozvala rána a všichni tři pohlédli nahoru. To, co uviděli, zcela překračovalo meze Nebuliny představivosti.

   Z teraformátorů vystupujících ze stěn věže stoupal hustý černý dým. Z jejich trubek, které měly vypouštět přetvořený vzduch do atmosféry, stékala podivná fialovočerná viskózní tekutina. Ale co bylo nejhorší, po stěnách věže lezli oni. Ohromné kopie drobného hmyzu, který poletoval všude za okny chodby. Ale narozdíl od svých malých sourozenců tihle tvorové měřili desítky metrů. Měli křídla sklopená podél těla a svými zubatými tlamami vrstvu po vrstvě trhali kovový plášť věže. Chapadlovitých sosáků měli tucty a strkali je do trubek vedoucích do a z teraformátorů, kam pak vstřikovali své husté temně fialové sliny. Sami byli rudohnědí a při každém zakousnutí do stěny budovy vydali vítězoslavné zachrčení, zatímco kov nepříjemně skřípěl, jak se deformoval. A několik těchto tvorů dokonce s rozepjatými průsvitnými křídly, která připomínala křídla vážek, plachtilo kolem věže v kruzích jako supi vznášející se nad mršinou.

   Narudlá těla tvorů ostře kontrastovala s kouřem zčernalou oblohou nad nimi. Nebula dokázala jen němě stát a zírat s otevřenými ústy na tu velkolepou podívanou. Ty bytosti, které nikdy neviděla a které neměly existovat, teď doslova trhaly její sen na kusy a zpod jejich čelistí padaly kusy plechu na zem, kde tříštily střechy čtyř největších biodómů kolem věže.

   První se probral Eggs. Do ohlušujícího hřmotu rozhlodávané věže zakřičel: „Musíme vypadnout! Nebulo, poběžte se mnou, ať se tam stihneme dostat!“

   Zmámená a zmatená z pohledu nad sebe ho nechala, aby ji chytil za ruku a táhl ji rovnou chodbou přímo k hangáru s loděmi. Shapley klopýtal za nimi, zatímco Eggs si zběsile vléval poslední zbytky vína z hrdla láhve do hrdla svého.

Utíkali několik tuctů metrů, když se ozvalo tříštění skla a kovu. Na střechu chodby dopadl kus pláště věže a strop tunelu se roztříštil. Dovnitř začal vnikat jedovatý KMIH3Lský vzduch. A s ním i onen děsivý šedorudý hmyz, o jehož existenci dosud nikdo neměl ani zdání. Ale zdálo se, že hmyz naopak dobře věděl o lidech na své planetě a rozhodl se jich zbavit. Zřejmě původním obyvatelům vadilo, že lidé mění jejich vzduch a vysazují rychle se rozpínající stříbřité lišejníky. Nebylo se čemu divit. Lidem na Zemi by taky vadilo, kdyby k nim přiletěl cizí druh a začal měnit celý jejich svět ku svému obrazu. Jenže tady žádný život být neměl, tak jak je možné, že tu je a útočí na kolonizátory? Jak si mohli tak obrovských bytostí nevšimnout? A proč se objevily až teď, když uplynuly téměř tři roky od příletu a stavby stanice?

   Hlavou jí vířila neutuchající smršť otázek, zatímco ji Eggs zběsile táhl za sebou, až neohrabaně klopýtala a několikrát málem upadla. Shapleye nechali daleko za sebou. V jednom momentě zakopl a zůstal ležet na zemi. Sice se za chvíli zvedl a utíkal dál, ale už byl daleko za nimi a teď se k němu propracoval jedovatý vzduch naplněný hmyzem. Arthurova těla se zmocnilo mračno nohatých a křídlatých bytostí s chapadlovitými sosáky, které zabořily do jeho masa a pumpovaly do něj svoje fialové sliny. Mechanik padl na kolena a sepjal ruce k hvězdné obloze pokryté hustým mračnem černého kouře. Co říkal, to už neslyšela. Za chvíli se zhroutil na podlahu chodby, kde zůstal nehybně ležet. Jediné, co se na něm hýbalo, byla tělíčka drobných tvorů na něm hodujících.

   Mračno hmyzu se šířilo chodbou a dohánělo je. Proběhli křižovatkou s odbočkami ke kvádrovým budovám ubikací a pokračovali dál. Vykroutila se z Eggsova sevření a předehnala ho. Už jí nezáleželo na tom, jestli se zachrání ostatní kolonisté. Teď bylo hlavní, aby dokázala uniknout sama. Z odpalovací rampy před ní vystartovaly dvě lodě. Piloti buď nepočkali na přiběhnuvší kolonisty a v pudu sebezáchovy ulétli, anebo počkali a splnili svou povinnost. Na tom teď už nezáleželo. Hlavně se dostat k rampě dřív, než je dostihne hmyz, a pak odletět.

   Když byli tvorové dobrých dvacet metrů za nimi a vzdálenost stále zkracovali, Calabashová konečně dospěla ke dveřím do hangáru. Přiložila na snímač svoji identifikační kartu a proběhla dveřmi. Tam seděl na židli a poklidně kouřil dýmku pilot Dumbbell, pozoruje oknem dění nahoře na věži. Nebula už chtěla dveře zavřít, ale pak její pohled spočinul na blížícím se Barnardovi, kterého postupně dostihovalo mračno rudošedého hmyzu. Slyšela jeho hluboké bzučení a viděla jeho dychtivé sosáky natahující se po Eggsovi.

   Pak se během jedné vteřiny stalo několik věcí. Její zaměstnavatel dospěl ke dveřím a natáhl k ní ruce. Už se neohrabaně opile motal. Chytila ho za paže a vtahovala ho do dveřního otvoru. V tom samém okamžiku ale hmyz dospěl až k němu a prvních pár jedinců se mu zakouslo do levého lýtka. Hlasitě zařval a nechal se vtáhnout do dveří. Ty pak rychle zavřel Dumbbell, který se mezitím postavil k spínači po jejich straně, zatímco dál bafal z fajfky. Calabashová upadla na záda a Barnard se svalil na ni. Na nohách měl stále přichycených pár hmyzáků a několik jich rovněž stihlo prolétnout dveřmi, než se zavřely. Teď se sápali po Eggsovi.

   V tom ale zakročil pilot. Hřbetem ruky vždy odrazil příslušníka domorodého hmyzu od těla svého opilého zaměstnavatele a kovovou botou ho rozšlápl. Jak se na hmyz patří. Zprovodil tak ze světa všechny kromě jediného, který se stihl uchytit na Nebulině předloktí a zarýt do ní své tesáky. Cítila, jak jí jeho sosák proudí do masa a jak do ní vpouští svoje jedovaté sliny. Hrozně to pálilo. Jako by jí někdo do paže vrazil rozžhavený kroutící se hřebík.

   Dumbbell k ní přistoupil, ale ruku měla příliš neprakticky zakloněnou pod Eggsovým tělem, a tak nemohl hmyzáka odrazit od jejího těla stejně jako ty ostatní. „Omlouvám se, Nebulo, ale tohle bude bolet,“ pravil se soucitným pohledem a vší silou jí dupl na ruku. Mimozemský létavý brouk se jí rozprskl po kůži a rukou jí projela neutuchající bolest. Neartikulovaně zaječela a udělaly se jí mžitky před očima. Chvíli nato omdlela.

Když se probrala, seděla připoutaná v sedačce malé stíhací lodi pro osm osob. Vedle ní ležel Barnard, který hlasitě chrápal. Vpředu seděl Dumbbell a pilotoval. Malátně si prohlédla bobtnající fialový otok na ruce a odepla si pásy. Přešla do čela kokpitu a posadila se na místo kopilota.

   „Co se stalo, já jsem omdlela?“ Prohlédla tázavě na Josipa.

   „Jó jó, slečinko, odtáh jsem vás s kapitánem do svý nejrychlejší lodi a vyrazil nahoru. Už sme v bezpečí, takhle vysoko se ty bestie nedostanou. Nebudou tady moct dejchat. Ale nebudete mít moc velkou radost, až to uvidíte.“ Na konci věty zvýšil tón hlasu, jako by to byla poloviční otázka.

   Podívala se oknem ven a spatřila hvězdnou oblohu. Otočila se na druhou stranu a za sklem viděla stanici, kde strávila poslední necelé tři roky života a která měla být ztělesněním jejího životního snu. Teď viděla jen hromadu šrotu.

   Členitý tubus věže ležel na zemi v troskách biodómů a ubikací pro kolonisty. Střechy všech biodómů byly roztříštěné a na pěstovaných potravinách hodovala mračna temně rudých teček. Devět obrovských tvorů, kteří společnými silami strhli věž, nyní sedělo na třech zbývajících nohách, které ještě nedávno ze stran podpíraly věž. Skoro to vypadalo, jako by si tam stavěli hnízda. Ale to už je teď stejně jedno. Hlavně pryč.

   Pryč odsud. Pryč z tohoto cizího světa. Pryč ze světa, který měl být zaslíbeným rájem, ale stalo se z něho vyslovené peklo. Pryč ze světa, nad nímž visí jiné hvězdy. Ze světa pod cizí oblohou.