Plískanice

Déšť a kroupy. Zatažená obloha a město topící se ve sněhové břečce. Obloha chvílemi ozářená blesky a hluk krup bušících do kapuce. A v tom všem já, náhodně křižující ulice.

  Vím, že bych v bouřce neměl vycházet ven, ale byl jsem tu dřív, než bouře začala. Zasáhla mě nepřipraveného a bez deštníku. Teď kličkuji mezi kalužemi a hledám místo, kam bych se mohl ukrýt.

  Je to divné, nikoho nepotkávám. Ale možná je to tím, že jsem v malém městečku s hrstkou obyvatel a má očekávání ohledně zaplněnosti ulic jsou zkreslená pobytem v univerzitním městě. Tam jsou lidí mraky, ale tady, teď v bouřce, nikde nikdo.

  Je to svým způsobem krásné. Ještě nepadla noc, a přesto jsou ulice vylidněné. Odnikud nezní hluk hovoru, jen to neustálé bušení kapek a krup. Jistě, občas i hrom. Ale jinak je ticho. Jen zvuky plískanice a čvachtání mých kroků v rozpouštějící se hmotě napadaných krup.

  Pokračuji v chůzi, sleduji chodník a vyhýbám se kalužím. Některé musím přeskočit, abych aspoň na chvíli stál na relativně suchém místě. Až najdu nějakou střechu, zabalím si cigaretu. Pak tomu už nebude scházet vůbec nic. Tahle atmosféra je nádherná. Kdybych si měl vybrat, asi bych teď ven nevyšel, ale když mne to takto zastihlo ve chvíli, kdy už jsem procházel městem, nebudu se tomu bránit. Je to krásné. Osvěžující.

  A pak to uvidím. Stříška autobusové zastávky, která skýtá alespoň nějakou ochranu před padající vodou v tekuté i tuhé formě. A pod tou střechou, na polorozpadlé lavičce, sedí drobný stařeček a kouří dýmku. Přijdu blíž, a když mi pokyne, abych si sednul vedle něho, udělám to.

  „Kampak, kampak, chlapče?“

  „Inu, jen tak. Procházím se,“ odpovím.

  „V takovémhle počasí? No to se podívejme,“ zasměje se. Spokojeně bafá z fajfky a věnuje mi pobavený pohled.

  „A co vy? Co děláte tady na zastávce, když je takhle?“ řeknu a začnu si balit cigaretu. Tím větší mám na ni chuť, když tady vedle mě ten člověk takhle fajnšmekersky pokuřuje.

  „Ále, to nestojí za řeč. Čekám na autobus,“ praví s očividným pobavením. Abych řekl pravdu, když se tak rozhlížím kolem sebe, tuhle zastávku jsem nikdy neviděl, a to jsem byl přesvědčen o tom, že mám město skrz naskrz prochozené.

  „Jezdí sem vůbec něco? Teda, kam vlastně jedete?“

  Stařík mocně potáhne s dýmky a vyfoukne čtyři dokonalé kroužky, které se od nás pomalu vzdalují, až proniknou zpod stříšky do víru bouře, a tam jsou roztrhány kroupami. Pak se na mě vážně podívá a po chvíli odpoví.

  „Jedu až na Konečnou.“  „Dobře, ale která zastávka to je? A co je to vůbec za linku? Nikdy jsem neviděl autobus v téhle části města.“

  „Ty jsi nějaký zvědavý, mládenče,“ řekne s potměšilým úšklebkem.

  „Tak pardon. Nechtěl jsem být vlezlý. Jen mě to zajímá. A stejně nemám o čem jiném mluvit.“

  Stařík pomalu, poživačně zabafá a než to stihnu udělat sám, připálí mi právě umotanou cigaretu. Má skvostný kovový zapalovač, takový ten, co se zhasíná zaklapnutím víčka. Ale nevzpomenu si, jak se tomu říká.

  Počká, než roztahám konec cigarety a odklepnu prvních pár zrníček popela. Pak odpoví.

  „Řekl jsem, že jedu na Konečnou. A ona to je Konečná. Malá víska v údolí mezi horami, odkud není cesta ven. Proto se jmenuje Konečná,“ podotkne se šibalským úsměvem.

  „Aha. Dobře, ale...  tady jsou nějaké hory? Kopce možná, ale hory?“

  „Vidím, že příliš věříš mapám, mladíku. Prostor má víc rozměrů, než tušíš, a někde mezi nimi jsou místa, která se na mapu nevejdou. A jedním z nich je právě Konečná.“

  Na to nemám co říct. Podívám se na zem mezi svýma nohama, kudy protéká stružka vody končící v kanálu pod obrubníkem. Mlčím a kouřím. Co dodat? Na co se zeptat dál? Stařík mezitím dál spokojeně bafá a vyfukuje nádherné kroužky.

  „A vy jste teda z té Konečné?“ zeptám se nakonec.

  Mužíček s úsměvem zavrtí hlavou a řekne: „ne, já jsem z První.“

  „Počkat, cože?“

  „První. To je další obec, co není na mapě. Tedy aspoň ne na žádné z těch, ve kterých jsi kdy četl. V První všechno začíná a v Konečné všechno končí.

  Já už První dávno opustil, nějaký čas jsem žil tady a teď mířím do Konečné. Už tady toho mám dost a ten autobus brzo přijede. Jen přesně nevím, kdy.“

  Na to nic neříkám. Trochu mě to mate. To má být nějaká metafora? Nebo skutečně existují takové obce, co nejsou na žádné mapě, které se jmenují První a Konečná? A kdy tedy přijede ten autobus? Jsem z toho v rozpacích.

  Když dlouho mlčím, stařík začne sám: „Ale je pěkné, že tu čekáš se mnou, chlapče. Ty máš ještě hodně času na to, abys se mnou jel, ale budu rád, když tady počkáš a budeš si se mnou povídat, než odjedu. Bude to hezký konec mého zdejšího pobytu. Já, co už čekám na svůj autobus, a ty, který máš ještě spoustu cest před sebou. Ale kdoví, jednou se v Konečné třeba potkáme a společně si pokouříme, tak jako teď.“

  A tak jsem tam seděl, mluvil s ním a za nějaké dvě hodiny přijel autobus. Skutečně měl v čele nápis KONEČNÁ. Stařík nastoupil, ale ve dveřích se otočil a podal mi svoji fajfku. S úsměvem se otočil a zmizel v autobuse, který za chvíli zmizel a já si nebyl jistý, kudy vlastně odjel.

  Pár chvil nato bouře začala slábnout, až zmizela docela. Mezi mraky vysvitlo jasné slunce brzkého jara. Vstal jsem a šel domů.

  A to je vlastně konec. Jen je ještě třeba dodat, že když jsem později chtěl zastávku znovu najít, abych si tam sedl a zavzpomínal na podivného usměvavého staříčka, nikde jsem ji nenašel. Jako by taková zastávka nikdy ani neexistovala. Ale kdoví, třeba ji jednou znovu naleznu, a pak se vydám na cestu do Konečné, abych tam našel toho drobného mužíka se sympatickým vrásčitým úsměvem a vrátil mu jeho dýmku. Ale mám takové tušení, že jestli tu zastávku někdy naleznu, bude to za hodně, hodně dlouho.