Příliš žluťoučký kůň

Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy. Jeho litanie se nesla tmou, zatímco jsem procházel kolem budovy stájí. Jako vždy jsem pokuřoval svoji vlastnoručně ubalenou cigaretu. Jako vždy jsem stál ve stínu mezi lampami a pozoroval noční ulici ozářenou řídkými lampami, přecházející do lesní cesty. A tam, na tomto předělu, stály stáje.

   Roztržená obloha místy ozařovaná nočními hvězdami sesílala na zem drobný déšť. Na jedné straně plechové stěny jsem stál já, na druhé žluťoučký kůň. Neviděli jsme se, ale dobře jsme o sobě věděli. Ten kůň začal úpět vždy, když nastala půlnoc, a jeho žalozpěvy zesílily vždy, když ucítil kouř z mojí cigarety.

   Stál jsem tam a kouřil, pozoroval ulici a občas vykročil náhodným směrem, abych se po pár krocích zase vrátil zpátky ke stěně stájí. Vždycky jsem chtěl vidět původce těchto ďábelských ód a toho dne jsem se rozhodl to uskutečnit.

   Když jsem zamáčkl oharek do nocí zmrzlého bláta, vydal jsem se k vratům do stájí. Nevěděl jsem, komu budova i koně v ní patří, ale nezáleželo mi na tom. Chtěl jsem vidět onoho koně a pochválit mu jeho mučednické litanie. Otevřel jsem masivní dveře z tmavého dřeva a vydal se dovnitř.

   Stáj byla prostorná a zaplněná pachem z koňských výtrusů. Viděl jsem několik stání oddělených dřevěnými příčkami, v jejichž stínu stáli koně. Každé stání skrývalo jednoho koně, jen v jednom byla kobyla i s hříbětem. Oba byli stříbřitě bílí a měli husté šedivé hřívy. Pokračoval jsem doprava, abych nalezl svého úpícího koně.

   Čím dál jsem postupoval, tím divnější měli koně srst. Postupně měli kůži stále lesklejší a chlupů ubývalo, až se objevili první z nich, kteří byli celí pokrytí lesklými modrými šupinami. Čím dál jsem postupoval, tím víc šupiny měnily barvu, až byly čistě zelené. Vypadalo to, jako by už koně nebyli koňmi, ale jakýmisi suchozemskými rybami v koňské podobě.

   A pak jsem ho spatřil. V nejzazší mezeře vedle stěny stájí zvenčí pobité vlnitým plechem stál on, úpící kůň. Jeho šupiny nebyly zelené, ba ani limetkové jako u koně ve vedlejším kotci nalevo. Byly docela žluté, možná až příliš žluťoučké, místy s oranžovými skvrnami. Koňovo chřípí bylo rovněž pokryté šupinami stejně špičatými jako ty na jeho zádech. S každým jeho výdechem se pláty šupin v několika řadách pozvedly, aby zase spadly při jeho dalším nádechu. Měl jasně žluté oči s plochými zornicemi, jaké mají obvykle spíše kozy. Stál tam, stál a úpěl své ďábelské ódy.

   Když mne spatřil, jeho hlas nabral na síle, zatímco mne propaloval svým pohledem. Cítil jsem se proti němu maličký a nicotný, ale jeho zpěv byl tak poutavý a omamný, že jsem tam jen stál s otevřenými ústy a poslouchal ho. Znělo to, jako by na mne svou litanií mluvil v koňské řeči, jíž jsem nerozuměl a která byla mnohem starší než řeč lidí.

   Jenže pak se objevil jeho majitel.

   Stejně jako koně v téhle části stáje byl celý pokrytý šupinami a místo uší měl jakési drobné členité ploutvičky. Jako by byl agamou límcovitou, jíž z límce zbyla jen křidélka po stranách. Rty měl zvláštně vypouklé a široké a podivně vlhké navzdory okolnímu suchu. Jeho rybí oči se na mne upřely už z dálky od vrat stájí a on spustil další lamentování.

   Znělo to, jako by se kůň i jeho majitel na něčem domlouvali svou podivnou rázovitou řečí plnou konsonantů a sykavek. Jenže ten tvor, jenž nyní přišel, ve své řeči spíš nadával a proklínal mne, zatímco kůň si žalostně zpíval.

   Rybí muž přišel až ke mně a popadl mne za paži. Nestihl jsem nijak zareagovat a muž mě už vlekl pryč ze stájí. Koňovy ódy se v tu chvíli změnily v cosi ďábelského a nenávistného, ale měl jsem dojem, že spíš proklíná svého majitele než mě, který jsem si ho pouze přišel poslechnout.

   Než jsem se nadál, muž mne vyhodil z vrat budovy a já upadl do namrzlého bláta. Muž po mně ještě něco hodil, a pak dveře zabouchl a jeho nadávání v jakési rituálně zpěvavé, ale zároveň řezavé řeči utichlo.

   Vstal jsem ze země a pozvedl to, čím po mně muž mrštil. Byl to jakýsi kamenný váleček se čtyřmi zaoblenými stěnami. Do černého kamene byly vydlabány jakési prastaré symboly, z nichž jsem měl dojem, jako by zářily, ale jakýmsi podivným černým světlem.

   Kolem kamenného kvádříku se zaoblenými hranami byl ovinut jakýsi kus papíru. Odmotal jsem ho a přečetl si, co na něm stálo. Byla to vlaková jízdenka z tohoto města do stanice, o níž jsem nikdy dřív neslyšel. Po čtyřech přestupech mne měla dopravit na místo, které se jmenovalo Inssmouth...

Tehdy jsem se probudil. Jenže něco bylo špatně. Přemítal jsem, proč se mi zdál takový sen a jaký byl jeho význam, a pak jsem to ucítil. V levé ruce mne studil jakýsi oble hranatý předmět.

   Vytáhl jsem ruku zpod příkrývky a zhrozil se úžasem. V prstech jsem držel onen opracovaný černý kámen s temnými znameními vyrytými do povrchu. A kolem něho byla opět obtočena jízdenka.

   A teď nevím. Mám jízdenku použít a vydat se do neznámého města, anebo zůstat tady, v bezpečí? Je rozumné jít se znovu podívat na žluťoučkého koně, nebo bych se měl od stájí držet dál? A byl to skutečně sen?

   Vážně nevím, ale mám takový pocit, že se po trase jízdenky skutečně vydám. Nevím, co mě na konci čeká, ale třeba tam najdu to, co celý život hledám. Ale co to něco je, to netuším.