Osamělý

Začalo to nevinně. Přilétal ke stanici Ksí a měl v plánu se nalodit. Zde chtěl nakoupit nějaké základní potraviny a pokračovat v cestě na planetu RSF42. Do své domoviny. Ale k tomu už nedošlo.

  Když byl Osamělý na dohled od Ksí, všiml si přilétající komety. Říkal si, že je to běžná věc. Komety přece křižují vesmír všude možně a většinou to nic neznamená. Jenže tahle kometa se blížila příliš rychle a přímo na stanici. Byl od Ksí sotva pár kilometrů, když do ní kometa narazila a nastala ohromná exploze. Stanice se rozlétla do všech směrů a jeden z jejích kusů narazil i do jeho lodi.

  Řízení přestalo fungovat. Všechny řídící panely začaly rudě blikat a ozval se strojový hlas. „SELHÁNÍ SYSTÉMU. DOPORUČUJEME URYCHLENOU EVAKUACI.“ A loď se řítila vesmírem nazdařbůh, aniž by Osamělý mohl jakkoli zasáhnout.

  Netrvalo to ani hodinu a loď se přiblížila k jemu neznámé planetě. Jenže ji neminula. Vstoupila do její atmosféry a řítila se střemhlav dolů. Rychle přeběhl do záchranného modulu a připoutal se na sedadle. V modulu bylo jídlo a tekutiny na pár dní, společně se základními nástroji pro přežití v pustinách vesmíru.

  Spustil záchrannou sekvenci a za celou minutu, kdy už se mu dělalo špatně z gravitačního přetížení, se modul oddělil od lodi a odletěl pryč. Z jeho střechy se vysunuly tři velké padáky a pád se zpomalil. Za nějakých dvacet, možná pětadvacet minut Osamělý přistál se svým modulem na povrchu jemu neznámé planety. Samozřejmě za mocného nárazu a otřesu celého modulu.

  Tak je to tady. Teď je na neobydlené planetě, odkázaný sám na sebe. Dokáže přežít? A pokud ano, dostane se odsud pryč? Neznal odpověď, ale může to alespoň zkusit. Třeba ho nakonec někdo zachrání...

DEN PRVNÍ

  Po dopadu se odpoutal ze svého sedadla a přešel do přechodové komory. Oblékl si skafandr a vystoupil z modulu ven. Pár metrů vedle záchranného modulu byl vysoký skalní převis s množstvím výčnělků. Na druhé straně se táhl pozvolný svah směrem dolů, kam až oko dohlédlo.

  Osamělý se vrátil do modulu a vynesl ven dobíjecí hub se solárními panely a kabely ho připojil k modulu. Zdálo se, že SPŽ (Systém podpory života) je funkční, takže stačí, když bude mít přívod elektřiny, a tady pražilo jasné slunce. Rovnou do hubu připojil i několik základních nástrojů, mezi nimi především laserovou pilu pro případ, že ji bude muset použít.

  Pak se vydal prozkoumat okolí. Za skalním převisem, který obešel, spočíval další svah směrem dolů a za ním jakýsi les. Když došel blíž, seznal, že to, co zde vidí, nejsou stromy, ale obrovské stromovité houby. Ale zdálo se, že mají víceméně dřevnaté stonky, takže když je pokácí, mohl by z jejich dřeva stavět. To bylo pozitivní zjištění.

  Vrátil se zpátky k modulu a vydal se na druhou stranu. Ušel snad půl druhého kilometru po stále klesajícím terénu, když uviděl jezero. Voda byla jaksi černá, ale to přisuzoval kamennému podloží na dně. Ostatně, tady bylo všechno tvořeno z šedých skal a kamení. Ale kolem jezera se rozprostírala písčitá pláž a písek vypadal celkem zdravě, jestli se to tak dá říct.

  Pak se navrátil zpátky k modulu a zalezl do jeho bezpečí. Koneckonců už padala tma a venku byla taková zima, že mu začaly omrzávat prsty na nohou. Najedl se ze svých žalostně malých zásob, napil se životbudící vody a odebral se k neklidnému spánku. Teď asi dlouho neuvidí nic jiného, než tuto kamenitou planetu, plnou neznámých hrozeb.

DEN DRUHÝ

  Když vstal a opět se střídmě najedl, vydal se s nabitou laserovou pilou do houbového lesa, aby pokácel pár hub. Nechtěl zacházet příliš hluboko ze strachu, že by se v lese ztratil. Skácel tedy řádku hub na samém kraji lesa a dotáhl je k modulu. Kmeny byly překvapivě lehké a houby se ukázaly být kvalitním stavebním materiálem.

  Sestavil několik opracovaných trámů, které pomocí podpěr pracně natáhl mezi modulem a skalním převisem. Po přikrytí dalšími houbovými prkny tak vznikl přívětivý přístřešek, pod nímž se mohl ukrýt před žhnoucím sluncem. Pod svébytně sestavenou střechou si z kamení, které tu bylo všude, vytvořil drobné ohniště, v němž zkusmo zapálil pár houbových prken, aby zjistil, zda jsou houby hořlavé. Byly.

  Než se nadál, byl opět večer a Osamělý se hřál opřen o skálu u svého nového ohniště. Na to, jaké tu ve dne bylo horko, byla noc nepříjemně mrazivá a on byl rád za oheň z pálených hub. I přes helmu skafandru nějakým způsobem cítil vůni pálícího se houboví a nebylo to nepříjemné. Spíš naopak.

  Nakonec opět ulehl ve svém záchranném modulu ku spokojenému spánku s vědomím, že vykonal dobrou práci a přizpůsobil se novému prostředí. Třeba to nebude tak hrozné. Než usnul, vzpomínal na Annu Whiteovou, botaničku, kterou kdysi miloval a nějaký ten rok s ní žil na Zemi a která nyní byla kdesi na teraformační misi nad Jupiterovým měsícem Enceladem.

  Kéž by mohl být znovu s ní. I když ho nechala pro jeho fluktuanství. Byla to žena jeho snů a on si toho byl dobře vědom. Jen ještě jednou ji vidět. Jen ještě jednou uslyšet její rozkošný smích a zasmát se společně s ní. Ale ona je daleko, daleko odsud, daleko od planety, jejíž název ani neznal a na níž byl nyní odsouzen žít, než ho odtud někdo zachrání.

  Za těchto myšlenek usnul a ve spánku se spokojeně převaloval s představou její tváře před sebou.

DEN TŘETÍ

  Když Osamělý vstal, měl neskutečnou žízeň. Napil se životbudící vody a zjistil, že mu jí moc nezbývá. S tím se musí něco udělat. Ale v hlavě se mu už rýsoval plán.

  Vydal se podél skalního převisu směrem doleva, na druhou stranu od houbového lesa, a hledal příhodný kámen. Našel hned několik kusů, z nichž dva byly tak akorát pro jeho úmysl. Jeden byl drobnější, měřil tak kolem třiceti centimetrů na šířku a čtyřiceti na výšku, zatímco druhý měl v průměru snad dobrý metr. Do obou svou laserovou pilou vyřezal kulatý otvor, aby vznikla jakási kamenná miska. Dával si pozor, aby neprořízl i jejich dno, ale naštěstí k tomu nedošlo.

  Oba kameny dotáhl do svého přístřešku mezi skalním převisem a záchranným modulem a ten větší postavil na zem vedle skalní stěny. Nad ním vytesal do skály několik hlubokých zářezů. Z jednoho příhodného kusu houbového kmene z těch, co mu tu ještě zbyly, pečlivě vyřezal kolíky, které zastrčil do vytesaných otvorů, aby tak vzniklo jakési držadlo. Do něho posadil dřevěné síto, které pracně zhotovil ze zbytku houbového dřeva.

  Pak se vydal k jezeru s menší z jeho dvou kamenných misek. Nejprve do ní nabral písek a vrátil se zpátky, aby ho nasypal do dřevěného síta. Tím vytvořil jednoduchý filtr. Potom se znovu vypravil k jezeru, kde tentokrát nabral vodu, tu donesl zpátky do přístřešku a přefiltroval skrze svůj výtvor. Voda pomalu skapávala do velké kamenné nádoby pod filtrem a vytvářela přívětivou kalužinu.

  To opakoval ještě mnohokrát a když se začalo stmívat, kamenný sud už byl plný přefiltrované vody. Nakonec si vytvořil ještě jednu kamennou misku - nebo spíš takový hrnec - a v ní trochu vody uvařil v ohništi. V modulu se potom vody napil a shledal, že je pitelná a přívětivě nasládlá.

  Když usínal, opět myslel na svou Annu a říkal si, co teď asi dělá. Z toho, co věděl, teď provádí nějaké experimenty s lišejníkem na povrchu ledového měsíce, který je pokryt nezměrným oceánem. Snad se jí daří a snad také ona vzpomíná na něho.

DEN ČTVRTÝ

  Ráno čtvrtého dne Osamělý shledal, že kromě zásob životbudící vody ani množství jeho jídla není nijak převratné a rozhodl se začít hledat něco, co by se dalo jíst. Jeho první myšlenka patřila houbovému lesu. Protože proč by mezi vysokými stromovitými houbami nemohly být i nějaké menší, neškodné a poživatelné?

  Vydal se tedy do lesa. Několikrát se ztratil, čehož se obával během druhého dne, ale nakonec našel něco, co vypadalo jedle. Ale nebyly to houby. Vypadalo to jako nějaké ovoce, trochu to připomínalo mango, ale rostlo to ze země na vysokých tenkých stoncích a jemně to fosforeskovalo. Natrhal tedy tolik plodů, kolik byl schopen unést, a vrátil se zpátky do svého přístřešku.

  Ve svém kamenném hrnci v přefiltrované vodě ovoce uvařil, protože přece jen úplně nedůvěřoval jeho poživatelnosti, a v modulu ho potom ochutnal. Nebylo to příliš dobré, mělo nepříjemný hořkokyselý nádech, ale poživatelné bylo. A překvapivě syté.

  Vydal se pro ovoce ještě dvakrát a pod svou střechou z houbových prken ho navršil pěknou hromadu, než znovu padla noc a s ní nepříjemný mráz. Chvíli se hřál u ohniště, načež zalezl do modulu a odebral se ke spánku.

  Mám co jíst, mám co pít, tak co mi ještě chybí?, běželo mu hlavou. Třeba nakonec někdo přiletí a zachrání mě a já se budu moct vydat k Jupiteru navštívit Annu a odvézt si ji domů, na RSF42.

  Pak usnul.

DEN PÁTÝ

  Když vstal, slunce už žhnulo vysoko na obloze a solární panely na dobíjecím hubu žhnuly s ním. Osamělý si nebyl jistý, co má nyní dělat, ale pak se rozhodl, že vylepší svůj přístřešek a postaví mu bytelné stěny.

  Znovu se vydal do houbového lesa, kde už se pomalu začínal orientovat, a pokácel pár pěkných velkých hub. Dovlekl je zpátky ke svému rostoucímu domovu, kde se pomalu zabydloval, a začal stavět stěny. Dokonce se mu z obou stran kolem modulu podařilo vytvořit cosi jako posunovací dveře, z čehož měl velkou radost. Nakonec si z jednoho velkého houbového kmene vytesal i jakousi provizorní židli, aby mohl u ohniště pohodlně sedět na ní a nemusel se opírat o chladnou skalní stěnu.

  Měl radost ze svého výkonu a z toho, jak si dokáže poradit i v tak bezvýchodné situaci, jako je tato. Kdo by byl řekl, že bude tak zručný a pohotový, že dokáže přežít i v naprosté pustině bez jediného živého tvora?

  Když šel spát, znovu myslel na Whiteovou. Myšlenky na Annu ho pronásledovaly i ve spánku, tím víc že tu neměl nikoho, s kým by mohl mluvit. Jak se jí teď daří? Má její mise úspěch? Uvidíme se ještě? A dostanu se vůbec někdy s téhle bohy zapomenuté planety?

DEN ŠESTÝ

  Pak se mu přestalo dařit. K ránu se vydal pro novou vodu a po cestě zpátky to vzal trochu oklikou, protože proč ne? Všechno, co potřeboval, už měl, takže proč neprozkoumat širší okolí? Tehdy objevil temnou jeskyni vedoucí strmě dolů do nitra planety. Donesl vodu do své z houbového dřeva zbudované pevnosti, jak tomu teď v myšlenkách říkal, a vrátil se zpátky k jeskyni. Nemohl odolat svému nutkání prozkoumávat neznámé a vydal se dovnitř.

  Svítilnou na helmě skafandru si ozařoval cestu a postupoval stále hlouběji do jeskyně. Cestou nalezl několik drobných fosforeskujících krystalů, které ulomil a vzal je s sebou. Potom objevil na jedné ze stěn cosi černého, co po doteku zanechávalo na jeho obleku tmavé šmouhy. Uhlí!

  Ještě že si s sebou vzal svoji laserovou pilu. Odřezal několik kusů tohoto materiálu ze stěny jeskyně, ale nespokojil se s tím a kutal dál. Za chvíli vytesal do skály notnou jámu a stále pokračoval. Pod nohama už měl větší hromadu uhlí, než jakou by mohl unést. A pak se to stalo.

  Natahoval se hlouběji do uhelné žíly, když v tom se pravým předloktím otřel o ostrý výčnělek ve skále vzniklý jeho urputným řezáním. Kámen se zařízl hluboko do jeho skafandru, pronikl oděvem a poranil mu paži. Bolestí zasyčel, protože okamžitě pocítil palčivé pálení v nově vzniklé ráně. Tehdy konečně přestal tesat do skály, nabral co největší množství uhlí, co mohl unést, a spěchal pryč z jeskyně.

  Po cestě ke svému houbovému stavení vytrousil několik velkých kusů pracně vydobytého uhlí, ale nedbal toho, protože bolest v pravé paži ho zoufale poháněla kupředu. Když dospěl do cíle, vysypal uhlí na jednu hromadu vedle další hromady, na níž leželo fosforeskující ovoce, a rychle vběhl do svého modulu.

  Svlékl si skafandr a prohlédl si ránu. Byla nepříjemně hluboká a napuchlá. Viděl, jak se mu vyhřezlá krev obarvuje namodro. Viděl pulzující žíly pod fialovou hnisající tkání. Viděl, jak z něho skrze paži uniká život.

  Chtěl si ránu očistit, a tak ji zalil přefiltrovanou vodou z jezera. Ale to neměl dělat. Pálení v ráně se rychle vystupňovalo do nesnesitelné intenzity a z rány začala stoupat černá pára. Tohle je zlé, pomyslel si. Rychle si předloktí ovázal obvazem z lékarničky připevněné vedle dveří do vstupní komory na stěně modulu a oblékl si skafandr, aby se na to nemusel dívat. Jenže ve skafandru nyní zela rozměrná díra a dovnitř pomalu vnikal okolní vzduch.

  Na dlouho setrval v modulu, zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Pak vyšel ven, do své chatrče, a uvařil si další zářící ovoce k večeři. Tentokrát mu vůbec nechutnalo. Jak by řekla Anna Whiteová, zvedal se mu z něho kýbl.

  Zbytek dne strávil v modulu a snažil se nevnímat mučivou bolest v ruce. Nakonec upadl do neklidného spánku plného děsivých snů, z nichž si po probuzení nic nepamatoval.

  Probudil se někdy v noci, protože pálení v paži se vystupňovalo natolik, že nemohl v klidu spát. Vyšel ven, nabral si vodu ze svého kamenného sudu a vrátil se do modulu. Napil se a kamennou misku položil vedle sebe. Ale pak se zarazil. Znovu se podíval do misky. Zdálo se mu, jako by v ní kromě vody bylo i něco jiného. Jako by něco bylo ve vodě. Drobné rudé tečky volně plynoucí tekutinou.

  Vzal do ruky baterku a posvítil do misky. Jakmile na hladinu dopadlo světlo, rudé tečky se rozprchly do stran, aby světlu unikly. Nyní nebylo pochyb. Ve vodě něco je. Něco živého. Nějaké cizí, neznámé mikroorganismy.

  Omámeně se vypotácel z modulu a vyzvracel se na zem. Pak se vrátil dovnitř a usnul.

DEN SEDMÝ

  Když se ráno vzbudil, zjistil, že má na sobě skafandr. A jeho pravý rukáv praskal ve švech. Svlékl se a zhrozil se z toho, co uviděl. Tam, kde včera v jeho předloktí zel hluboký táhlý otvor pokrytý krví, nyní byla jakási zeleně světélkující hmota plná rosolovitých boulí se zlatavě žlutými žilkami.

  Pozvedl levou ruku a v afektu praštil do své pravé paže. Žlutozelený sliz se rozstříkl po celém prostoru modulu a z ruky mu vyšlehla taková vlna bolesti, že omdlel.

  Když se probral, cítil se jaksi uvolněně. Nic ho netížilo, na nic nemyslel. Bolest v ruce zmizela. Když se na ni podíval, vypadla podobně jako předtím, jen byla o něco splasklejší. Jenže tím to nekončilo. Stejná zelená hmota pokrývala celou jeho hruď, levé rameno i vršek jeho stehen. A když levou rukou, ve které ještě měl alespoň trochu citu, přejel po své hrudi směrem vzhůru, po krku, zjistil, že stejnou rosolovitou strukturu má i spodní polovina jeho tváře.

  Zděšeně vykřikl, ale namísto slov „co to kurva je,“ která chtěl pronést, zaznělo jen jakési ohavné zvířecí chrčení. Tehdy ztratil poslední kousek příčetnosti a poddal se svým nově objeveným zvířecím pudům. Omámen otevřel dveře do vstupní komory a aniž je zavřel, otevřel i dveře ven z modulu.

  Vyklopýtal ven a zalila ho vlna štiplavého kyselého vzduchu. Ale kupodivu mohl dýchat. Neomdlel, nedusil se, neotrávil se. Stál ve dveřích svého záchranného modulu, rozhlížel se po své zbudované chatrči a nic z toho, co viděl, nepoznával. Pociťoval jen jediné. Obrovský hlad.

  Přiblížil se k hromadě pomalu se rozkládajícího ovoce, sklonil se na všechny čtyři, sklonil hlavu a začal požírat syrové hnijící plody. Když pozřel dvě třetiny celé velké hromady, rovnou se do ní vyzvracel a po čtyřech se rozběhl proti stěně své pevnosti.

  Svou zelenou rosolovitou hlavou rozrazil houbová prkna, boule žlutozeleného hnisu na čele se mu rozstříkly po celé stěně a on vyběhl ven ze svého nového domova. Ale teď už to za domov nepovažoval. Teď to byla jen divná dřevěná věc poutající jeho hladové tělo.

  Střemhlavě se vydal po svahu dolů, dolů k jezeru. A stále po čtyřech. Uháněl neskutečnou rychlostí a za chvíli byl u vodní hladiny. Zabořil hlavu hluboko pod vodu a hltavě pil. Už nic nevnímal, už nemyslel, už nebyl člověkem. Stal se něčím podivným, co lidská mysl nemůže pochopit. Ale žil dál. Žil, dýchal jedovatý vzduch cizí planety, pil černou vodu plnou rudých mikroorganismů a  nemohl se jí nabažit.

  Jen jedna jediná poslední myšlenka mu probleskla hlavou, než nadobro ztratil své lidství. Anno, kéž alespoň ty jsi naživu!