O rudém baretu

Začalo to zděšením, a tím to taky skončilo. Moje prvotní zděšení pramenilo z neopětované lásky. Nebo spíš ze zjištění, že jsem takovou věc pocítil, i když jsem si již dávno slíbil, že se od takových věcí nadobro oprostím. A přece, přišlo to znenadání a nedalo se s tím nic dělat. Ta zpropadená láska.

   Je nesmyslné zamilovat se tak bezděčně, aniž byste nad tím měli kontrolu. Ale když se to stane, tak je to pech. Ale o tom teď mluvit nechci, jde o to, kam až mě to dostalo.

   Abych zahnal myšlenky na ženu, kterou nikdy mít nebudu, ba po tom ani nikterak netoužím, rozhodl jsem se jít zapít své poblouznění do hospody. Je to malý prostor v podzemí, kde se může kouřit a který se jmenuje přízračně, a sice V pytli. Nejde mi vůbec o to popsat vám, jak daný zapadlý lokál vypadá. Navzdory jeho malosti, a možná právě proto, se tam shromažďuje velká koncentrace všelijakého lidu. Naštěstí ale většinou nejsou všechny stoly obsazeny, a tak jsem k jednomu volnému mohl přisednout a objednat si pivo.

   Po chvíli si mého stolu povšimla jakási pohledná slečna s rudým baretem. Je ale dobře možné, že její pohlednost pramenila z narůstajícího množství alkoholu ve mně. Zrovna jsem si balil cigaretu, předtím si patřičně přisunuv popelník, a ona mne vyrušila od tohoto rituálu. Ne nepříjemně. A to byl možná ten problém.

   „Vidim, že kouříš zlatou viržinku. To je dobrej tabák,“ přisadila si lichotkou.

   „Jó jó, to teda je,“ zabrblal jsem překvapeně zpoza vážky.

   „Můžu si přisednout?“

   „Jak je libo.“

A tak jsme seděli dva. Ona začala konverzovat a já občas odpovídal. Zdála se být potěšena mou přítomností a dál mi něco rozvášněna líčila. Měl jsem už druhé nebo třetí pivo, když se ke stolu přitočila její známá. Ta si přisedla k dívce s baretem a vmísila se do konverzace. Představila se, což mne trochu zarazilo, protože jsem si uvědomil, že neznám jméno té první. Za chvíli k nim přisedla třetí a s ní dva muži. Zanedlouho už bylo kolem stolu plno a já musel přelézat přes lavici, když jsem chtěl odejít na záchod.

   Vypil jsem několik dalších piv a vykouřil několik dalších cigaret, když obstolní hovor nabral vášnivých obrátek. Jeden z mužů vykřikoval cosi o nějakém šamanovi a tajemném obřadu, ale v halasu ostatních to bylo lehko přehlédnutelné. Zanedlouho mi začala padat hlava a já ztratil vládu nad pamětí.

STŘIH.

Najednou jsem seděl na velkém plochém kameni. Jednom z kamenů v kruhu. V kruhu kolem širokého ohniště s majestátním plamenem. A neseděl jsem sám. Na kamenech kolem seděla většina z těch, kteří se mnou byli V pytli, a s nimi i několik dalších, včetně starého muže s hustým stříbrným vousem sahajícím mu až po pás. To byl on, šaman.

   Postupně jsem začal vnímat děj kolem sebe. Kolem ohně se šířil živý hovor, který byl tlumen jakousi posvátnou úctou a očekáváním. Nejhlasitější byl hlas šamanův, kterýžto se rozléhal svým hlubokým tónem nade všemi ostatními. Moudrý muž drmolil slova v jakémsi mně neznámém jazyce, který ale působil podivně povědomě. Jeho hlas nabíral na síle a na rychlosti, až ostatní hovor utichl. Najednou tu bylo jen praskání ohně a jeho hluboké hrdelní zaříkávání.

   Potom povstal a pokynul nám, abychom tak učinili také. Všichni se naráz zvedli a po jeho vzoru natáhli ruce před sebe. Bylo to, jako by dirigoval orchestr z lidí místo nástrojů, který věrně následoval všechny jeho pohyby. Rozpřáhl ruce do obou stran, a když jsem tak učinil po jeho vzoru, dotkl jsem se paží dvou lidí po stranách. Jedním z nich byla právě ona slečna s baretem, která se teď na mne usmála a neznatelně mrkla.

   Všichni se chytili za ruce a vytvořili tak kruh z lidí uvnitř kruhu z kamenů kolem kruhu ohně. Začali jsme se nepatrně pohupovat v rytmu šamanovy neznámé zpěvavé řeči. Naše synchronizované pohyby získávaly na intenzitě, až z toho byl jakýsi tanec. Dva kroky doprava, jeden vlevo. Mezitím tahat za ruku člověka nalevo, potom toho na druhé straně. A tak se to opakovalo ve zběsilém tempu, až jsme se všichni s nadšením - a někteří i s jásavým řevem - točili ve zvyšujících se obrátkách.

   Asi to bylo fyzickou námahou, ale začal jsem slyšet jakési hluboké dunění. Samozřejmě to musela být pulzující krev v uších, ale v té chvíli se mi to zdálo jako bubny. A tyto rytmické bubny pulzovaly v rytmu šamanova hlasu, který postupně přešel do nesrozumitelného chrčení, jež si ale stále zachovávalo jakousi obřadní melodii.

   Před očima se mi míhaly plameny, které teď splývaly do pohyblivých šmuh hrajících všemi odstíny červené, místy až fialové. Stejně jako ostatní jsem začal dělat neartikulované „hmmm“ a hučet do rytmu. Postupně jsem ztrácel kontrolu nad realitou a začal upadat do

DISOCIACE.

Představte si zrnění jako ve staré černobílé televizi, která nemá signál. Představte si krystal sněhu. Obrovská sněhová vločka, kterou vidíte jakoby přes mikroskop. Vidíte každý její výstupek a každou pravidelnost. Teď si představte, že z této vločky vidíte pouze linie jejích okrajů, které neonově zeleně září. A teď tím překryjte ono zrnění. Najednou zelené okraje krystalu zrní stejně jako povrch pod nimi. Kolem vločky záře přechází do žluté a potom do sytě červené. Pak přijde záře pozadí, která je světle modrá. A opodál začíná další vločka. Od rudé záře přes žlutou až k zeleným okrajům. A pod tím to celé zrní. Vypadá to jako Conwayova Hra života, nad kterou se vznáší abstraktní zářivé obrazce. A to celé pokračuje donekonečna, kam až pomyslné oko dohlédne.

   Asi to jsem viděl. Do toho znělo známé hučící šumění, které pulzovalo ve stejném rytmu jako obrazce na povrchu světa kolem. Platónova světa idejí.

   Je těžké popsat to někomu, kdo to nezažil, ale přirovnal bych to k vytažení zástrčky stolní lampy ze zásuvky. Zásuvka je tělo člověka a kabel lampy je jeho myslí. Vytáhnete ho ze zásuvky a tyto dva aspekty lidské existence ztratí kontakt. Odpojí se. Ale lampa ještě chvíli svítí a její záře pomalu přechází do tmy. Asi tak bych to popsal.

   Najednou levitujete prostorem z abstraktních obrazců, které se ustavičně hemží zrněním a jež se táhnou od jednoho obzoru k druhému. Ale to je vlastně dost zavádějící, protože žádný obzor neexistuje. Tento výjev leží na nekonečné ploše, která se stačí kolem vás ze všech stran a tvoří tak jakýsi plášť koule, v níž jste zavření. A prosím, to je vaše vnitřní prostředí. To jste vy bez těla. Do toho to šumí a všechno se organicky přelévá, zatímco vy stále myslíte a pozorujete tu fascinující scenérii.

   Vaše myšlenky víří společně s okolním prostorem ve zběsilé rychlosti. Vlastně je to spíš naopak. To, co vidíte a slyšíte, se pohybuje podle rytmu myšlenek, protože to jsou vaše myšlenky. Jako byste byli uzavření uvnitř svého mozku, respektive jeho duchovní části, a pozorovali dění uvnitř, zatímco ho vlastně ovládáte.

   Nevím, na co všechno jsem myslel, protože myšlenky utíkají rychlým spádem a v několika paralelních liniích. Vím, že na začátku jsem se opět vrátil k oné ženě, kvůli níž jsem se dostal do hospody a odtud na obřad. Tam jsem se dostal do takového zmatení, že jsem se prostě odpojil od fyzického světa do bezpečí toho vnitřního. Ale pak začala má mysl utíkat do všech stran a já řešil spoustu metafyzických problémů najednou a ve vzájemných souvislostech.

   Na disociaci je krásné, že to otravné fyzično hodíte za hlavu a můžete se zaobírat jen tím zásadním a důležitým. Visíte uvnitř sebe a přemítáte úplně o všem. Většinou to vede k nějakému sympatickému prozření, často to znamená uvědomit si, že něco děláte špatně a měli byste své chování zlepšit, a nakonec přijde vědomí, že takhle nemůžete setrvat věčně, a pak je to už jen o tom zklidnit myšlenky a zapojit lampu zpátky do zásuvky.

   Ne že by to bylo nějak příjemné nebo zajímavé, prostě se napojíte zpátky na realitu a vrátí se vám hmat, sluch a nakonec i zrak. Ale je to pomalý proces a procitáte postupně.

   Bylo by krásné zůstat v odpojení napořád, ale vy víte, že fyzično je přece jenom svým způsobem důležité a musíte jíst, pít a spát, abyste mohli existovat. Samozřejmě to napoprvé nevíte a trvá několik odpojení, než k tomuto uvědomění dospějete, ale jakmile k tomu dojde, už je celkem snadné se zase vrátit zpátky do reality. Zpátky na zem. Zpátky na Zem.

PROBUZENÍ.

Otevřel jsem oči a posadil se. Dosud jsem ležel na zválené trávě mýtiny, v jejímž středu bylo ono obřadní ohniště s kruhem kamenů. Jediný, kdo neležel v trávě, byl šaman, který seděl u zbytků doutnajícího ohniště a nacpával si dýmku. Dlouhou, krásně vyřezávanou dýmku z tmavého dřeva.

   Vstal jsem, přešel zpátky do kruhu a přisedl na balvan vedle něho. Pohlédli jsme na sebe a on klidně přikývl na znamení, že mě strpí vedle sebe. Začal jsem si balit cigaretu a šaman počkal, než budu hotov, načež jsme si oba zapálili.

   Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Rozlehlá lesní mýtina byla pokryta ležícími těly, která vypadala jaksi divně. Starý muž si všiml mého pohledu a mezi potahy z fajfky promluvil.

   „Klidně se jdi podívat blíž, ti už se neproberou.“

   „J-jakto? Co se jim stalo?“

   „Nezvládli odpojení. Nevýhoda transcendence je, že musíš najít cestu zpátky, a to nevytrénovanej člověk nemusí zvládnout,“ řekl v odpověď.

   Zvedl jsem se tedy a vyšel ven z kruhu. Procházel jsem mezi těly a postupně se čím dál víc děsil toho, co jsem viděl.

   Někteří z ležících lidí měli postižené jen ruce nebo nohy, ale u některých to postihlo i trup, nebo dokonce hlavu. Vypadali jako hodiny na obraze od Dalího. Jejich těla se roztékala a splývala se zemí. Z některých byly jen nerozeznatelné louže s lidskými rysy, někdy ještě s tvářemi. Ale mnohdy ani to ne. Jediné, co na nich bylo nezměněné, bylo oblečení, z něhož vytékali.

   Bloudil jsem mezi těly a něco hledal. Dokud jsem to nenašel, nevěděl jsem, co vlastně hledám. A pak jsem ho spatřil. Rudý baret.

   Spočíval na hladině jedné z lidských kalužin a pokojně si hověl. Z rosolu pod ním toho moc nezbylo. Jen nejasné obrysy bývalých očních důlků a lososové rty. Ještě na nich byly zřetelné poslední stopy půvabného úsměvu, ale to bylo vše.

​

   A tak to končí zděšením z přijití o ženu, stejně jako to začalo. Je to škoda, byla nádherná a já po ní na čas toužil. Ne že bych se snad k něčemu odhodlal, ale vyčarovat jí na tváři úsměv, to bych chtěl...