Nedělní EC 117

Sedím v jednom kupé se třemi dalšími lidmi. Všichni mají zavřené oči a podřimují. Ani já na tom nejsem o moc líp. Spánkem se opírám o sklo okna a tupě zírám ven. Kolem kolejí se míhají stromy a keře, zežloutlé podzimem a zpola opadané. Slunce je nízko, téměř se dotýká lesnatých kopců ponořených do mlžného oparu. Chce se mi spát, ale vím, že kdybych tak učinil, zase přejedu stanici. A to nechci.

   Za chvíli zastavíme na jednom z největších železničních uzlů v zemi. Desítky kolejí tam leží vedle sebe, bez souprav na nich, beze smyslu. Na nástupištích čekají nervózní lidé, kteří, jakmile si sednou, upadnou do polospánku stejně jako my, co už ve vlaku jsme.

   Není o čem psát, ale píšu. Musím se nějak udržet vzhůru, udržet si pocit umělé příčetnosti. Za oknem stojí sympatická průvodčí se svůdnými poloprůhlednými punčochami pod krátkou černou sukní a čeká, až přijde čas, aby dala signál k odjezdu. Je hezké se na ni dívat, ale o nic víc bych nestál. Ženy. To je cesta k záhubě.

   Vlak opět vyráží a mí spolucestující, kteří ve stanici pozvedli hlavy, aby zjistili, kde vlak zastavil, znovu upadají do spánku. Není jediný důvod, abych se k nim nepřidal, ale stejně to neudělám. Spánek je příliš krásný na to, aby se přerušoval vystupováním z vlaku. Dál monotónně píšu náhodná slova, abych zaměstnal ruce i mysl. Až vystoupím, dám si cigaretu.

   Míjíme protijedoucí vlak, který zahouká. Možná na pozdrav, možná je to výstraha. Přes hučení kol pod námi to ale téměř není slyšet. Mluvím tady o nás, jako by snad nějaké my bylo. My, pasažéři. My, lidé, co se vidí poprvé a naposled v životě. My, oběti ukolébavky jedoucího vlaku. My, skupina náhodných jednotlivin.

   Za okny nastupuje les plný sytých odstínů podzimu, ponořený do zlověstné, tlumící mlhy. Vypadá to, že bude pršet, ale možná je to jen předzvěst setmění. Pozoruji chuchvalce listoví a chci být stromem. Jen si tak stát, desítky let nehnutě odpočívat a nechat se olizovat sluncem. Musí to být nádherné. I když možná taky ne, ale to se nedozvím.

   Projíždíme drobnou venkovskou stanicí, kde staví jen ty nejosobnější vlaky, a já stěží postřehnu její název. Luková. To odpovídá. Kolem je to samá louka a přes mlhu není lukám konce. Ale už jsou tu zase stromy a jejich zamlžené koruny.

   Slunce se někam ztratilo, zřejmě uteklo před blížícím se deštěm. Horizont se přibližuje a viditelnost skomírá. Všechno mizí v mlze.

   Tak dobře, teď ne. Projíždíme tunelem. Najednou je tma, okamžik naprosté černoty, než se vlak zase vynoří ven, do mléka mlhy.

   Scenérie se stále mění, ale už začíná být trochu monotónní. Všude jen kopce a údolí, lesy a louky. Občas dům. Většinou rozpadlý a zarostlý. Má to alespoň jistou estetickou hodnotu. Tímhle tempem za chvíli neuvidím nic, jen šedost mlhy. Šero šeda, bílou tmu.

   V dálce se mihne dvojice světel automobilu. Jeho silueta si těžce proráží cestu hmotou mlhy. Kdyby tam nebylo, nevšiml bych si silnice.

   Chce se mi spát, ale dál pozoruji prázdnou krajinu. Na drobném, mrtvém poli leží balíky slámy. Chtělo by se do nich strčit, aby se začaly kutálet. Ale to nejde. Jednak jsem moc daleko, a také bych s nimi ani nehnul.

   A je to tady, další stanice. Na jedné straně budova nádraží a za ní nevelké město, na straně druhé, kam vidím svým oknem, pět nebo šest linek kolejí, za nimiž stoupá les. Stojí tam dva vlaky. Jeden je složen z prázdných vagónů na dřevěné klády, druhý z cisteren. Nehybně stojí, korodují mlhou a čekají, až přijde jejich čas.

   Ale už zase jedeme. V příští stanici vystoupím. Budu se prodírat mlhou, možná i deštěm, až dospěji do cíle své cesty. Dospěji, ale nedospěji. Mám pocit, že nedospěji nikdy. Vždycky budu malým vystrašeným dítětem v příliš velkém těle, které neví, co se sebou. Ale myslím, že tak to máme tak trochu všichni. My, cestující v tomto vlaku. My, rozbitá poslední generace. My, bezradní lidé v příliš komplikovaném světě, který jsme si zkomplikovali sami. Vždycky se budeme snažit dostat někam, kde nejsme, a až tam dospějeme, budeme se hnát za něčím jiným. A tak se to opakuje stále dokola. Život je kruh, který se nepřestává točit. Je to jen spousta okamžiků, které se v různých obměnách opakují. I když nám to připadá nové, už se to někdy stalo...

   No nic, jdu na záchod, abych to stihnul, než vystoupím. Tak zdařbohové a přeju vám co nejmenší zpoždění u vlaků, jimiž pojedete. A i když se vlak opozdí, jednou přece dojede, a to je to důležité. Tak šťastnou cestu.