Nahoře a dole

Smrákalo se. On zpola seděl, zpola ležel na lehátku na střešní terase, popíjel pivo a kouřil. Ona stála u patky vysoké budovy a kontrolovala svou práci.

Mrakodrap měl dvaadvacet nadzemních pater. Pokud by se ale připočítalo i přízemí a střecha, kde seděl a přemítal, o čem bude dnes večer psát, vyšlo by to na rovných čtyřiadvacet poschodí. On byl na úplném vrcholu, ona stála na dlážděném chodníku dole.

Ani jeden z nich neznal lokaci toho druhého. Ani jeden z nich nevěděl, že je odděluje jen těch čtyřiadvacet podlaží mrakodrapu, jehož přítomnost si oba uvědomovali. Možná až moc. Ale oba na sebe vzájemně mysleli. Jemu ležela v hlavě ona, jí v hlavě ležel on. Mysleli na sebe a přece konali individuálně bez závislosti na vůli druhého. Ale v myšlenkách byli spolu.

Nad měděně oranžovým západem slunce se shlukovala černá mračna. On zpola seděl, zpola ležel na svém lehátku, upíjel z plechovky piva a v hlavě se mu rýsovala představa nového příběhu. Zatím jen v náznacích, ale přece. Až začne psát, půjde to samo. Ona odmotávala drát z dlouhé cívky a vzdalovala se od budovy. Obrovská železobetonovoskleněná struktura mezi nimi dál poklidně stála ve vší své majestnátnosti a v oknech se odrážela plamenná zář slunečního loučení.

Přišel ten okamžik. Už bylo rozhodnuto. Teď se to stane. On zrovna pozvedl svou plechovku k ústům a chystal se na další lok piva, aby mu cigareta víc chutnala. Za chvíli bude mít dopito, zatípne cigaretu a začne psát s červánky před sebou. Ona si přidřepla mezi stromy a položila ruce na páčku mající funkci tlačítka. Zhluboka se nadechla a před očima se jí vybavila jeho tvář. Zatlačila rukama na jedinou věc trčící z kovové krabičky a dokonala svůj čin.

Ozvala se neskutečně hlasitá rána. Rána složená z desítek menších, nepatrnějších záchvěvů vzduchu. On si právě lil pivo do úst, připraven polknout. Měl zavřené oči a mezi obrazy z ještě nenapsaného příběhu se mu neustále zjevovala její něžná tvář. Ale už nestihl polknout, protože začal padat.

Ona se zatajeným dechem a patřičným zadostiučiněním sledovala spodní část mrakodrapu, která se postupně rozpadala. Nejdřív zvolna, potom rychleji. Celý gigantický válec budovy se propadal sám do sebe a nekonečně sjížděl dolů. Naprosto vertikálně se sesouval a pohřbíval sebou svou vlastní mrtvolu. Tváře jí planuly vzrušením a říkala si, jak by se jemu ta scéna líbila. Jak krásně drastické to bylo.

Ze slunce západu se vytrácela oranžová a zůstala jen krvavě rudá mlhovina pod stahujícími se mračny. Oblaka klesala dolů a stále víc temněla. On se propadal dolů a karmínovou část oblohy měl před sebou. Všechno kolem se zdálo být nehybné, celá střešní terasa vypadala jako vždycky, jen pár květináčů na okraji se převrhlo a jeho vlasy vlály směrem vzhůru, což působilo celkem absurdně. Cítil v žaludku, že padá dolů, i když stále ležel na svém lehátku. Ale při tom otřesu se mu plechovka z ruky vytrhla a on vyprskl pivní sliny.

Budova se sesouvala stále rychleji a ona o pár desítek metrů ucouvla, aby se dostala dál od případného klátícího se mrakodrapu. Ale pořád z něj nespouštěla pohled. V zrcadlových sklech stovek oken se odrážel krvavý kotouč slunce a dodával sílu její odplatě. Zaslouží si to, parchanti!

Trvalo to možná celých pět minut, ale za chvíli došlo i na střechu. Poslední patro budovy se zřítilo do jejích sutin a celý zbytek prozatím držící konstrukce se začal lámat. On vyletěl kousek ze svého lehátka a než stihl dopadnout na vydlážděnou plochu střechy, ta se rozštěpila a on padal dolů vzniklým otvorem. Hlasitě vykřikl, ale žádná pomoc nepřišla. Nebo spíš nepřišla, dokud jí ještě bylo třeba.

Na zem dopadl poslední zbytek těla mrakodrapu a roztřístil se ve svých vlastních ostatcích. Uslyšela hlasitý výkřik, který zněl moc hluboko na ženu, ale téměř moc vysoko na muže. Rychle ale zanikl a sluncem narudo natřená oblaka rozvířeného prachu se postupně rozpadala. Když se vytratil poslední pohyb z hory sutin, vstala a pomalým krokem se, usmívajíc se, vydala pryč.

Druhý den se s ní měl sejít. Ale nepřišel.

Druhý den se měla sejít s ním. A taky přišla.

Nikde ho neviděla a neodpovídal na zprávy. Zkusila mu zavolat, ale byl nedostupný. Čekala ještě asi hodinu, a pak zklamaně odešla domů. Ještě několikrát se s ním pokusila spojit, ale marně. Zřejmě už s ní nechce mít nic společného. A to působil tak nadějně.

Za nějaké čtyři dny se po vlně reportáží o zříceném mrakodrapu a polemikách o případné motivaci teroristy konečně objevil seznam obětí. Když ho uviděla v prohlížeči, pokračovala dál, ale pak si řekla, že se může aspoň podívat. Třeba najde jméno některého z těch hajzlů, kvůli nimž budovu shodila.

Seznam byl dlouhý, nezáživný a někde v půlce abecedy ji přestával bavit. Ale už s jeho pročítáním začala, tak to dokončí. Když se dostala k písmenu S, zběžně ho prolétla, protože jmen s touto iniciálou bylo pomálu, a pokračovala k R. Ale pak se zarazila. Nespletla se? Neviděla tam právě jeho jméno?

Vrátila se očima zpátky ke jménům začínajícím na S. A skutečně. Jeho dvouslabičné jméno se skvělo mezi mnohem delšími a krkolomnějšími signifianty pro jiné lidi. Sick, John. Nebylo pochyb. Zabila ho a ani o tom nevěděla.

To nebylo v plánu. To vůbec nebylo v plánu! Hlavou jí vířily panické myšlenky, ale už bylo pozdě. Teď už to bylo jedno. Možná že z toho něco mohlo být. Možná že by dal šanci navázání bližšího vztahu s ní. A on by to udělal, ale to ona nemohla tušit. Ale už bylo příliš pozdě. Teď nemá komu se se svým činem pochlubit. Teď nemá s kým o tom mluvit.

Hlavně že jsem si říkala, jak by se mu ten pohled líbil.