Na mostě

Teplý letní večer se přeléval v noc. Slunce zapadlo, ale vzduchem zmítal svěží hřejivý vánek. Toužil jsem po dešti, ale déšť nepřicházel. Ale to nevadí, říkal jsem si, hlavně že je hezky.

Probloudil jsem ulicemi jindy rušného Bermrinxu až k místu, kde se na západě země propadala stovky metrů dolů a domy nepokračovaly dál. A tam stál most. Stovky let starý kamenný most s vysokými oblouky, široký snad tucet metrů a vedoucí na druhou stranu propasti. Respektive, tak tomu kdysi bývalo. Ale ta polovina mostu, která byla dál od města, se před desetiletími zřítila a z mostu zbyl jen pahýl končící v prázdném prostoru.

Měl jsem rád to místo. Protože most nikam nevedl, nikdo neměl důvod se na něm zdržovat. Po tmavém kameni, nyní docela černém okolní tmou, nechodily jiné nohy než ty moje, a tak to bylo správně. Čím dál jsem po mostě postupoval směrem od města, tím obrostlejší byl huňatým mechem nacucaným rosou. Od řeky na dně propasti sem stoupala příjemná chladivá vlhkost a v kombinaci s teplým letním větříkem vytvářela příjemný pocit na pokožce.

Měl jsem v plánu dojít na konec mostu, sednout si na jeho hraně, odkud kdysi kamenná megastruktura pokračovala dál, a zapálit si. Tak jako vždycky. Jenže tentokrát bylo něco jinak.

Několik desítek metrů před slepým koncem mostu stál předmět, který tu nikdy předtím nebyl. Měl víceméně kvádrový tvar a byl o něco málo vyšší než já. Půdorys mohl mít snad čtvercový, ale to jsem nedokázal s přesností určit. Objekt ostře kontrastoval s kamennou dlažbou kolem, protože narozdíl od ní nebyl pokryt hustou vrstvou příjemně vlhkého mechu, jen drobnými náznaky rzi. Bylo to kovové.

Přišel jsem blíž a objekt prozkoumal. Byla to lednice. Jak absurdní! Někdo — a vážně netuším, kdo to mohl být — si dal tu práci a dotáhl starou nefunkční lednici na konec mostu, který mohl být snad dobré dvě stovky metrů vzdálený od zbytku města, snad v naději, že si ji někdo vezme. Ale kdo by si bral starou, vysloužilou lednici z místa, odkud by ji musel celou věčnost táhnout zpátky do města? Bylo to téměř nemyslitelné. A přesto tu lednice byla, dál hrdě stála a vystavovala svou rez teplému nočnímu vzduchu na odiv.

Chvíli jsem váhal, jestli se na lednici nevykašlat a nedojít na konec mostu, kde bych si zapálil jako obvykle. Kouřil bych, hledě do hluboké propasti pod svýma nohama, a užíval si to vědomí, jak málo stačí, aby všechno skončilo. Ale nakonec mne přemohla má palčivá zvědavost a já lednici otevřel.

Z nitra kovového stroje se vyvanul příšerný zatuchlý zápach, který mě donutil ke kašli. Kašli o to silnějšímu, že jsem v poslední době kouřil víc než obvykle a mé plíce toho začínaly mít dost. Ale jakmile to přestalo a já pohlédl dovnitř, nemohl jsem přestat žasnout.

Uvnitř lednice, po všech jejích stěnách, po všech vodorovných příčkách i po jejích dveřích, rostly tisícovky drobných modrých hub, které jemně fosforeskovaly v noční tmě. Tisíce ani ne centimetrových kloboučků se nepatrně kývaly ve větru, jako by mi kynuly, abych se jich dotknul. To jsem ale neudělal. Namísto toho jsem pohlédl na jedinou věc jinou než miniaturní zářivé houby, jež v lednici byla.

Vypadalo to jako kus masa. Dávno zapomenutý kus kýty prorostlý plísní a modře fosforeskujícím houbovím. Ale to nebylo celé. Ten kus masa se sotva znatelně, ale přesto pohyboval. Bylo lze vidět, jak se maso zvedá a klesá, jako by dýchalo. Jako by stále bylo živé. Jenže

pak se vyjevila pravda. Ze zvědavosti jsem se velkého kusu masa dotkl a musel rukou ucuknout, když se pod mým dotekem tkáň rozevřela. Z otvoru na mne pohleděla jasně oranžová stonoha se špičatými nožkami a líně se soukala ven. Jako by byla vyloženě otrávená, že jsem ji vyrušil při její hostině.

Pak to šlo ráz na ráz. Já jsem hrůzou zamrzl, neschopen odtrhnout zrak od zářivě oranžových článků jejího dlouhého těla ozářeného bleděmodře fosforeskujícími houbami, zatímco ona se natáhla k mé ruce a začala po ní šplhat.

Chtěl jsem se pohnout. Chtěl jsem ji setřást. Ale nešlo to. Z plísní kvetoucího masa v lednici plné zářících houbiček se soukaly další a další články jejího nekonečného těla a stonoha mi dospěla po ruce až ke krku. Ovinula se mi kolem hrdla. A pak znovu. A znovu. Ale neškrtila mne. Cítil jsem jen stovky drobných bodavých nožiček, jak pochodují po mém krku v nekonečných spirálách směrem vzhůru, k mému obličeji.

Když se z masa konečně vyloupl její konec s dlouhým, plamenně oranžovým ostnem na konci, stonoha se už dopracovala k mojí bradě, kterou přelézala a útočila mi na rty. Maso v absenci jejího metry dlouhého tělíčka splasklo v kalužinu plísně a žilek modře světélkujícího podhoubí, zatímco mé rty se proti mé vůli rozevřely a ona bytost mi vnikla do úst.

Nebudu popisovat, jak dlouho trvalo, než se do mne nasoukalo celé její tělo. Nebudu popisovat ani to, jak děsivě nepříjemné bylo vědomí, že mým hrdlem pochodují tisícovky drobných jehlovitých nožiček, které jsem zcela zřetelně cítil. A nebudu popisovat ani úlevu, když konec stonohy opustil mou ústní dutinu a ona zmizela kdesi v mých útrobách.

Byl jsem přesvědčený, že se mi udělá špatně. Byl jsem přesvědčený, že budu chtít zvracet, nebo že mě onen tvor zevnitř rozežere a zabije. Případně obojí. Byl jsem přesvědčený, že tohle je můj konec. Ale

to jsem se mýlil. Nestalo se vlastně celkem nic. Tedy vlastně stalo, ale v tu chvíli jsem to nevnímal. Po pár minutách jsem vztekle zabouchl prastarou prokletou lednici a vydal se na svůj konec mostu. Usedl jsem na místo, kde jsem sedal vždycky, na jednom z kamenných bloků, který trčel do volného prostoru a já z něj měl vždycky pocit, že se musí každou chvíli propadnout dolů. Ubalil jsem si svou cigaretu a začal kouřit.

Tehdy jsem si toho všiml. Nepotřeboval jsem kouřit. Byl jsem klidný i bez toho. Mým tělem i mou duší se rozprostíral nekonečný klid a smíření s veškerou existencí. Nedávalo to smysl. Čekal bych, že to bude obráceně. Čekal bych, že se znechucením z toho, co se mi stalo, budu chtít vrhnout z mostu dolů, do stovky metrů hluboké propasti, ale nestalo se. Namísto toho jsem byl klidný, spokojený a ke svému údivu jsem ztratil chuť na cigaretu, již jsem se značným zadostiučiněním zahodil do nekonečné hloubky před sebou. Bylo mi báječně.

No a to je vlastně celé. Od toho dne je všechno krásné, já jsem spokojený a všechno se mi daří. Netuším, jak je to možné, ale domnívám se, že za to může ona ohnivě oranžová stonoha dřímající v mých útrobách. Ale ať už to tak je či není, jsem šťastný. Ať se stane cokoli, cítím neskutečný klid a dokážu se srovnat s jakoukoli změnou. Lépe mi nikdy nebylo.

Jen jedna věc mě poněkud znepokojuje. Když jsem následujícího večera opět došel na konec mostu, lednice tam nebyla. Nikdy už jsem ji nespatřil. Jako by nikdy neexistovala. Ale přesto jsem věděl, že existovat musela, protože ona změna v mém vnímání světa nemohla být jen tak.

Ovšem dokázat to nemůžu. Jen jedno dokážu s jistotou říct. Každý by měl pozřít svou antidepresivní stonohu!