Na mol(u)

Ano, šel jsem se opít. Ten den jsem se vrátil domů z Bermrinxu. Vrátil jsem se z poslední zkoušky tohoto semestru na Tureenginově univerzitě. Jenže jsem nevěděl, jak zkouška dopadla. Dosud jsem neznal výsledky (vždyť mezitím uplynul jen jeden den!), a tak jsem nevěděl, zda na konci prázdnin nebudu muset dojet do Bermrinxu na poslední pokus. Ale co jsem věděl, byl fakt, že jsem toho moc nevěděl a do čistých papírů, na něž jsem měl vypsat všechny své odpovědi k písemné zkoušce, jsem toho vlastně moc nenapsal. Takže se celkem nabízelo další den, kdy jsem se z týdne v Bermrinxu konečně vrátil domů do městečka Brandaru, vyrazit do malého obchůdku, koupit si pár plechovkových piv a vydat se opít někam do přírody.

                 Přijel jsem domů, hodil si svých šest meruněk (no uznejte, pět švestek je příliš velký frazémový mainstream) do rohu pokoje přetékajícího věcmi a vydal se do obchodu. Jedna ze silnějších verzí mého oblíbeného piva byla ve slevě, takže jsem vzal rovnou čtyři plechovky a vrazil si je do ruksaku. Věděl jsem, že půjdu někam na sever, ale nevěděl jsem, kam dojdu. Možná jsem si to měl trochu víc promyslet.

                 Brandar se rozkládá na úpatí jedné strany hlubokého údolí kolem obstojně široké řeky, která se jižně od Bermrinxu vlévá do většího toku. Řeka dělá před mým městečkem široký oblouk a proudí k nám z velkého horského plesa Flern, jež stovky let děsí brandarský lid. Proč? To je dobrá otázka, ale domnívám se, že jde prostě o fakt, že žádná řeka, ba ani sebemenší potůček nevtéká do Flernu, zato z něho vytéká mocná řeka, která vytvořila údolí, v němž žijeme. Jak je to možné, netuším, ale v posledních letech se zdá, jako by snad voda v jezeře přibývala. Jenže odkud se tam bere, to nikdo neví.

                 Vydal jsem se do kopců nad Brandarem, na sever do skalnatých lesů, a cestou upíjel ze svého téměř pětiprocentního piva. Byl jsem zvyklý spíš na ty čtyři procenta, ale tenhle model byl ve slevě, a tedy levnější než desítka, kterou tradičně piju, takže nebylo lze váhat nad výběrem. Už po cestě se mi znatelně rozhoupával obraz, ale víc než ten jsem se houpal já sám. Kdybych nebyl zvyklý kráčet tak rychle, asi bych byl už dávno upadl na zem.

                 Vypotácel jsem se z lesa a pokračoval po pěšině na rozlehlou louku. Problém byl v tom, že pěšina zanedlouho zmizela a já se ocitl uprostřed spletitého bludiště vysokého, neudržovaného plevele. Nebylo to sice tak hrozné, že bych přes rostliny neviděl, ale téměř po lokty jsem byl ponořený ve vysokém moři rostlinných stonků a listů, mezi nimiž jsem dost prapodivně proplouval.

                 Tou dobou už jsem pil druhé pivo. Respektive dopíjel, protože už jsem byl téměř u dna. Jehně bylo jednou z nejlepších značek piva v celém bermrinxku a toto bylo skutečně silné. Upřímně nevím, kde jsem zanechal první plechovku, ale teď nastával problém, co s tou druhou, ale předpokládal jsem, že odpadkový koš tady asi úplně nepotkám.

                 To je jedna z nevýhod studia v Bermrinxu. Na každém rohu tam je koš s popelníkem, na každé křižovatce jsou semafory a řidiči vás většinou pustí přes přechod, aniž by váhali. Vládne tam jiná mentalita. Zato u nás v Brandaru se musíte šestkrát rozhlédnout, než se pokusíte přejít silnici, protože nikdy nevíte, jaký psychopat závislý na rychlosti tudy zrovna pojede. Ale faktem zůstává, že odsud není moc kam jet, takže se to zas tak často nestává. Ale nejednou jsem byl malém přejet.

                 A podobným způsobem funguje i okolní krajina. Nikdo se o ni nestará, žije si vlastním životem a kašle na lidi. Ať byste hledali sebeusilovněji, odpadkový koš prostě nenajdete. Ale to mě nechává v silných pochybách, jestli jsem se první pivní plechovky zbavil nějakým přijatelným způsobem. Jenže

                 teď tu byla louka. Doslova jsem se brodil hustými spletenci trávy a čím hlouběji do nitra louky jsem se dostával, tím víc na mě jednotlivá stébla dorážela a tím víc jsem byl z oné situace nesvůj. Do toho ještě začalo pršet, což sice celkem korespondovalo s mou momentální náladou, ale i tak to bylo poněkud nepříjemné, protože mi déšť ředil pivo.

                 Tak jako tak jsem se nakonec nějakým zázrakem dostal pryč z louky. Čekal jsem, že se ocitnu zpátky v lese, ale proti mně byla vysoká skalní stěna a před ní daleko sahající vodní hladina zčeřená slzami nebes. Flern. Opuštěné jezero uprostřed horských lesů, k němuž se nikdo nechtěl přiblížit. I když jsem vlastně nevěděl proč. A přímo přede mnou se skvělo dlouhé dřevěné molo končící desítky metrů od břehu uprostřed vodní hladiny.

                 Vstoupil jsem na molo. Mé kročeje už se znatelně zamotávaly a já cítil silnou potřebu si sednout. Došel jsem tedy na konec mola a svalil se na něj. Chvíli jsem tam jen ležel a nic nevnímal, ale pak jsem se posadil a otevřel si třetí pivo. Kam se vlastně poděla ona druhá plechovka, kterou jsem před chvílí vyprázdnil? Těžko říct.

                 Vypil jsem další pivo a nebyl schopen se zvednout. Jen jsem tam tak seděl, na molu nacucaném vlhkostí a celkem na mol. Na mol na molu, no není to vtipné? Netuším. Snad ano.

Seděl jsem tam a užíval si déšť, který mi bombardoval tváře, protože dosud bylo příliš velké horko a já se pekl ve vlastním potu, ale nyní bylo příjemně a dešťová voda sympaticky chladila na kůži.

                 Rozhodl jsem se, že načnu i to čtvrté pivo a k tomu si zapálím cigaretu. Nemělo to chybu, ale

                 neměl jsem to dělat.

                 Ještě jsem nebyl ani v polovině čtvrtého piva, když jsem začal zvracet. Zpětně musím uznat, že cigareta mi moc nepomohla. Společně s počtem vypitých piv a cigaret padlých předtím vytvořila ideální atmosféru pro vyzvrácení obsahu mého žaludku, kde vlastně nebylo nic než jen to pivo.

                 Naštěstí jsem se alespoň stihl naklonit přes okraj mola a vyzvracet se do vody. Tam se to ztratí. Snad, uvažoval jsem. Voda kolem mého zvratkopádu znepokojivě bublala, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Poslední plechovku piva jsem na chvíli odložil a věnoval se svojí cigaretě. Kouřil jsem rychle a nenasytně, abych zahnal hořkou pachuť na jazyku, i když celkem sympaticky připomínala chuť piva. Tahal jsem usilovně ze své cigaretky a za chvíli z ní zbyl jenom filtr. Natáhl jsem ruku před sebe v chaotickém škubnutí a zároveň s tím z ní odcvrnkl zbytek cigarety.

                 Kdyby Johannes Schmidt viděl, co se stalo, když vajgl dopadl na hladinu jezera, asi by se hodně divil. Možná by musel přehodnotit celou svou teorii, ale možná taky ne. To už nezjistím.

                 Nedopalek dopadl na hladinu rozvířenou teplým letním deštěm. Po vodní ploše se od něho rozeběhly kruhové vlny do všech stran. Ale namísto aby se postupně vytrácely, nabíraly na síle. Jen jsem tam tak seděl a opile je pozoroval. Viděl jsem, jak na druhé straně jezera nabývají velikosti snad dvou, tří metrů na výšku. Nedávalo to smysl. Ale vůbec. Vlny by se měly směrem od epicentra zmenšovat, nikoli naopak. Jenže se zdálo, že na Flern obvyklé fyzikální zákony neplatí. Jako téměř na nic v téhle oblasti. Pláně existence jsou obrovské, ale právě bermrinxko překypuje absurditami nereálnými kdekoli jinde.

                 Pozoroval jsem vysoké vlny, jak se tříští o protější skálu, pod níž vedl nějaký tunel do ukrytých jeskyní (nebo tak jsem to alespoň slyšel), a čekal, co se bude dít dál. V místě, kam můj vajgl dopadl, se rozvířila hladina a z deštěm zasypávané plochy vystoupila mužská hlava. I když

                 ne tak docela. Ten tvor vypadal jako lidský muž, ale měl čtveřici hmyzích očí a žábry na šupinatém krku. Bylo evidentní, že nejde o člověka. A já věděl svoje. Muskhamentpizq, jeden ze šesti hmotných bohů měl dlít právě v jezeře Flernu, i když ho nikdy nikdo neviděl. A já teď přesto hleděl do jeho vševědoucích očí čtyřoké mouchy a doufal, že mne nestihne nějaký krutý trest za to, že jsem zahodil nedopalek do vody.

                 Ale namísto toho z vody vynořená hlava připlula blíže k molu a polykala pomalu skapávající pivo z poslední plechovky, kterou jsem očividně omylem převrhl. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu jsem měl před sebou jednoho z všemocných fyzických bohů, ale zároveň jsem chtěl odsud pryč, a v tom mi má psychika celkem jasně bránila.

                 Nebudu lhát, dostal jsem strach. Totálně omámený jsem se zvedl na nohy a utíkal pryč, co mi síly stačily. Ano, bylo to zbabělé, ale přežil jsem, a to je to hlavní.

                 Nemyslím si, že bych se ještě někdy k Flernu přiblížil, ale když nic jiného, byla to dobrá zkušenost. Pochopil jsem, že pověsti se nemýlí. Skutečně máme v našem světě co do činění s bohy, i když úplně nevíme, co po nás chtějí. Tak snad se na mě jednou usměje štěstí a jeden z nich mi požehná.

                 Zatím je to bída. Asi si zas poležím na psychárně. Ale dá se to, takže v klidu...