Na hřbitově cigaret

Nevím, kde jsem se tam vzal. Nevím ani, jak dlouho jsem váhal, jestli se mám vypravit dovnitř. Ale nakonec vyhrála moje zvědavost.

  Přede mnou byla otevřená brána ve vysokém plechovém plotu s ostnatým drátem nahoře. Prošel jsem branou a ocitl se uvnitř. Uvnitř skládky. Skládky cigaret.

  Všude, kam jsem dohlédl, byly jen hory nedopalků a nic jiného. Ocitl jsem se na hřbitově. Hřbitově cigaret. Procházel jsem mezi kupami vajglů vyššími než já sám a hledal něco, co jsem nevěděl, co je. Něco jsem hledal. Ale nevěděl jsem co.

  Nakonec jsem to našel. Na úpatí jedné z hromad ohořelých filtrů ležela krabka. Nová, nenačnutá krabička s cigaretami. Zvedl jsem ji ze země, roztrhl plastový obal a vytáhl si jednu cigaretu. Zapálil jsem si a mocně potáhl. Trochu se mi zatočila hlava, ale tak to s první cigaretou dne bývá. Když jsem dokouřil, měl jsem pocit, že potřebuji další. Zapálil jsem si tedy druhou a dál spokojeně bafal uprostřed nezměrné skládky plné pouze nedopalků a ničeho jiného.

  S třetí cigaretou začaly vidiny. Měl jsem pocit, že nad horami dávno vyhořelých cigaret vidím modrá světla. Zamlžil se mi obraz a krajina vajglů přede mnou se rozvlnila. Sedl jsem si tedy na zem, abych se uzemnil.

  Když jsem si zapálil čtvrtou cigaretu, už jsem je viděl zřetelně. To, co jsem do té doby považoval za modrá světla, byly ve skutečnosti poloprůhledné siluety lidí, kteří stáli na hromadách nedopalků a kouřili. Byly jich kolem mne desítky, ne-li stovky. Všichni jen stáli na svých místech a vášnivě potahovali ze svých nehmotných cigaret.

  Došel jsem k závěru, že jsou to duchové kuřáků, kteří touhle skládkou bezmocně bloudí a čekají na spasení. Ale to samozřejmě nepřijde.

  Vstal jsem ze země a k jednomu z nich se vydal. Když jsem došel až k němu, duchovi starého muže s cigaretou v ústech, on vydechl a jeho duchovní kouř mne zasáhl do obličeje. Zdál se až příliš reálný. Zaštípal mne v očích a já se rozkašlal.

  Nato muž pravil: „No no, zase tolik se nestalo. Však jsi sám kuřákem, no ne?“

  Musel jsem mu dát za pravdu. Sám jsem kuřák a neměl by mi vadit cizí dým. Ale vtom jsem se zarazil. Ten duch mluví? A já ho slyším? Nezbláznil jsem se? A pokud ne, je možné, že mě ten duch vidí? Je možné, že všechny duše, co bloudí tímto hřbitovem cigaret, mne vidí a mohou na mě promluvit? To je přeci hrozné! Děsivé.

  Rychle jsem od namodralého poloprůhledného kuřáka odešel a pokračoval směrem vzhůru, na vrchol jedné z hor vajglů. Na jejím vrcholu jsem se setkal s dalším duchem. Tentokrát to byla žena, která střídavě kouřila a lámala se v pase drásavým kašlem. Její kuřácké zuby byly i přes tu duchovní auru jasně žluté a já viděl, jak se jí v ústech rozpadají. Bezmocně sípala mezi záchvaty kašle, který živila dalšími potahy ze své nehmotné cigarety.

  Když si mě všimla, otočila se ke mně a usmála se. Její úsměv byl žlutý nikotinem a chyběly jí minimálně dva nebo tři zuby. Dásně měla do krve rozdrásané, ale ten úsměv byl přesto ryzí a upřímný. Tehdy jsem padl na kolena začal se modlit. Nikdy jsem nevěřil v Boha, ale nyní jsem k němu mluvil a přísahal jsem, už nikdy nevykouřím jedinou cigaretu a budu se postit. Zbavím se nikotinu i jedovatého dehtu.

  Tehdy jsem se probudil.

  Byl jsem doma. Oknem dovnitř mého pokoje pronikalo ranní slunce a hřálo mne na tváři. Ale vzpomínka na ten sen mne kdesi uvnitř stále mrazila a já se potřeboval uklidnit. A co člověka uklidní víc než cigareta?

  Došel jsem tedy na balkon, vytáhl jednu z poloprázdné krabičky a zapálil si. Jenže jakmile jsem párkrát potáhl, začal jsem kašlat. Zlomil jsem se v pase a přes zábradlí balkonu se vyzvracel. V tu chvíli mi v hlavě zazněla má vlastní slova ze snové modlitby, že už nikdy nepožiji jedinou další cigaretu.

  Kouřil jsem dál a znovu zvracel. Cítil jsem, jak ze mě odchází síla a život. S nikotinovým kouřem jsem vydechoval poslední kousky svojí shnilé kuřácké duše a dávil se dýmem. Ale nemohl jsem jinak. Už jsem si zapálil a byla by škoda cigaretu nedokouřit.

  Pak mne ovládl záchvat silného kuřáckého kašle a já cítil, jak ze mne uniká život. Vykašlával jsem zas a znovu a pomalu se propadal do mrákot. Potom mne začalo nepříjemně bodat v hrudi a já se chytil za srdce. Je to tady. Rakovina plic. Rakovina duše. Teď tady zemřu. Obklopen květináči na kuřákově balkoně, svalím se na zem a vypustím ze sebe poslední kousek svojí duše...

  No a teď jsem tady. Zemřel jsem a najednou jsem byl na oné skládce oharků, o níž se mi zdálo. Stál jsem tam, cítil se podivně lehký a prázdný. Pozvedl jsem ruce a podíval se na ně. Byly modré a průhledné. Viděl jsem skrz ně zemi pokrytou tisícovkami vajglů, na nichž jsem stál.

  Pak jsem na zádech ucítil něčí ruku. Otočil jsem se a spatřil onoho kuřákova ducha, který mi ve snu vyfoukl kouř přímo do tváře.

  „Potřebuješ se uklidnit. Nechceš cigaretu?“ zeptal se mě.

  A tak jsem si od něho vzal jednu z jeho průhledných duchovních cigaret a nechal si připálit. A od té doby bloudím tímto hřbitovem cigaret a nemůžu se dostat ven. Moje duše je tu navždy lapená a mně nezbývá nic jiného, než kouřit. Nic jiného se tady nedá dělat a ono je to tak dobré, i když vám to trhá vaše duchovní plíce.

  No a to je vlastně všechno. Chci vám jen říct, děti, abyste si dvakrát rozmysleli, než si poprvé zakouříte, protože než se nadějete, skončíte tady se mnou a ostatními bludnými kuřáckými dušemi, zemřete na rakovinu plic a budete navždy bloudit touto ponurou skládkou pod černou oblohou.

  Prosím, nekuřte, nebo skončíte jako já.