Monolit

Stál tam, už když jsme přiletěli. Monolit. Pojmenovali jsme ho Monolit, protože to monolit byl. Obří kus kamene pokrytý tisíci vytesaných run. Obří kus kamene na nevelké planetě v souhvězdí Andromedy, kam nikdy neměla zavítat lidská noha.

   Stál tam, už když jsme přiletěli. Přistáli jsme na vyvýšené skalní plošině před Monolitem stojícím na vrcholku obrovské černé hory. Veškeré skály tu měly sytě černou barvu, i když na ně zrovna svítilo slunce, stejně jako zbytek planety. V údolích kolem tekly řeky rozžhaveného asfaltu, vytvářející hluboká jezera. Tam by jeden nechtěl skončit.

   Stáli jsme před Monolitem a zírali na něho. Kamenný kvádr vysoký na půl tuctu kilometrů a široký několik stovek metrů. Jeho tloušťku jsme z orbity určili na něco přes dvě stě metrů, ale nemohli jsme si být jisti, když jsme ho pozorovali z takové dálky. Teď jsme stáli před ním a topili se v jeho stínu. Viděli jsme jen jeho siluetu pokrývající velkou část obzoru, ze stran ohraničenou pruhy kovově šedé oblohy.

   Gretel se chtěla jít podívat dovnitř. To já samozřejmě taky, ale onen dveřní otvor v obrovském portálu na úpatí Monolitu mi naháněl hrůzu. Tohle nepostavili lidé. Tohle místo nebylo lidem určeno. Nemáme tady co dělat. Ale Gretel se nenechala zastrašit, jak už bylo v její povaze, a než jsem jí v tom stihl zabránit, už byla na cestě k bráně do nitra Monolitu. Vydal jsem se za ní a za několik desítek minut jsme dorazili k širokému schodišti vedoucímu k portálu. Každý schod mohl mít na výšku tak půl metru a táhl se do nedohledna na obě strany. V nedohlednu se ztrácel i vrchol Monolitu, jejž jsme viděli jen jako černý obdélník ubíhající k hvězdami poseté obloze. A pak jsme začali stoupat.

   Někde v půlce schodiště jsme se museli zastavit, protože stupňů byly stovky a my byli vyčerpáni z náročného výstupu. Z dáli ty schody vypadaly mnohem menší! Oba jsme se ve skafandrech napili z připojených lahví s životbudící vodou a Gretel poznamenala, že když už jsme dospěli tak daleko, bude rychlejší dojít do cíle, než se vracet k lodi. Androida jsme nechali uvnitř, abychom se s ním mohli spojit a byli připraveni co nejrychleji odletět, pokud se něco pokazí.

   Dorazili jsme na vrchol schodiště a stanuli v ústí do ohromného portálu. Tvořily ho svazky vysokých válcovitých sloupů, z nichž vystupovaly vytesané hlavy jakýchsi podivných stvoření. Vypadalo to, jako by byly mezi sloupy napnuté šlahouny jakéhosi gigantického šípkového keře, jehož květy měly tvar tváří s šesti očima, kulatými ústy a lebkou protáhnutou do tří dlouhých rohů. Měl jsem pocit, že nás všechny ty tváře pozorují, ale ne nenávistně. Spíš to byly soucitné pohledy vysochaných bytostí, které vědí, co nás čeká uvnitř.

   Ale to už Gretel stála před masivní kamennou bránou a opírala se do jejích křídel. Připomínalo mi to „Bránu zkoušky“, jakou bylo možné otevřít jen za pomoci enormní, ba přímo nadlidské síly. Ale tohle bylo přeci jen jiné. Zhruba půl druhého metru nad zemí byla uprostřed brány jakási kamenná deska s vyřezávanými runami, která pokrývala plochu zhruba čtyř čtverečních metrů na obě strany od středu brány. Nevím jak, ale poznal jsem, že Gretel se snaží marně. Bránu nepůjde otevřít jen pouhou silou, budeme muset nějak aktivovat skrytý mechanismus ovládaný runami na jejích křídlech.

Zápasili jsme s tím dobré půl hodiny. Nejdřív jsme zjistili, že runy pod dotekem rudě fosforeskují a když se po jejich liniích ve správném pořadí přejede dlaní, celá runa se karmínově rozzáří. Jenže jakmile jsme takto aktivovali jednu a zkusili další, obě nakonec zhasly. Šlo tedy o to, spustit je ve správné sekvenci. Potom jsme objevili nepatrné značky nad runami, které nám dlouho nedávaly žádný smysl, protože byly všechny podobné. Šlo o kulatou jamku, z níž pokaždé v jiném směru vybíhala jediná krátká linie. Vypadalo to trochu jako lízátko pro děti, pokaždé otočené v trochu jiném úhlu.

   Pak se nám podařilo rozzářit dvě runy v řadě, které nezhasly, dokud jsme nezkusili nějakou třetí. Potom jsme vždycky začali těmito dvěma runami a za nějaký čas natrefili na tu, která měla následovat. Tehdy jsme si znovu prohlédli značky nad vytesanými písmeny neznámého jazyka. Z jamky nad první runou ubíhal paprsek v pravém úhlu doleva. Nad runou číslo dvě paprsek směřoval o něco víc dolů a u třetí ještě níž. Usoudili jsme tedy, že šlo o posloupnost proti směru hodinových ručiček. Po tomto zjištění se nám úspěšně podařilo aktivovat i zbylé runy a brána se dala do pohybu.

Když jsme vstoupili, ocitli jsme se v naprosté tmě. I když; ne tak docela. Po stropě snad dobré dvě stovky metrů nad námi se plazil jakýsi podivný mech, který bleděmodře fosforeskoval. Ale jinak byla tma. Zapnuli jsme tedy světla na helmách našich skafandrů a vydali se do černoty nitra Monolitu.

   Zhruba v polovině prostoru ze země vystupoval vyvýšený kruh opatřený dalšími runami, které byly nepodobné těm na bráně venku. Kruh byl ze stran porostlý stejným modrým mechem, jaký visel ze stropu daleko nad námi. Nechali jsme ale kruh kruhem a šli dál.

   Dospěli jsme k protější stěně a objevili cosi jako stůl s ovládacím panelem nějakého organického počítače. Bylo to zvláštní. Lichoběžníkový kvádr vystupoval ze stěny a na jeho horní zkosené desce místy pokryté stejným mechem byla jakási tlačítka s dalšími vyřezanými runami.

   Tehdy na nás poprvé promluvil náš android Jacob z paluby lodi. Celou dobu na monitorech pozoroval to, co jsme viděli, přes kamery na našich skafandrech.

   „Kapitáne, když mi dáte nějaký čas, můžu se pokusit přijít na to, jak to zařízení spustit. Podle těch run na bráně začínám trochu rozumět jejich systému a tenhle styl ovládacího panelu mi přijde něčím povědomý.“

   „Dobře, Jacobe,“ odpověděl jsem, „chcete postupně posvítit na všechna tlačítka na panelu, ať je dobře vidíte?“

   Na chvíli bylo ticho. V androidově mozku už se možná rodil nějaký nápad. „Ano, jistě. Budu vás navádět, jakou část osvětlit.“

   „Hanseli, pojď sem, na to se musíš podívat!“

   Gretel se od počítače dostala kamsi doleva, což jsem poznal podle chvění kuželu světla z jejího skafandru. Vydal jsem se za ní a uviděl to, co mi chtěla ukázat. Po stěně se plazilo cosi organického, co vypadalo jako obří kořen nějakého stromu. U podlahy to bylo obrostlé bleděmodře fosforeskujícím mechem, jaký byl i na dalších místech v tomto prostoru. Ale tady zářil mnohem jasněji a jeho zář nepatrně pulzovala.

   „Kapitáne, ten počítač,“ ozval se Jacob a já se vrátil zpátky k ovládacímu panelu. Není třeba popisovat, jak jsem pod androidovým naváděním zkoušel různá tlačítka na panelu a jak dlouho mi trvalo, než jsem systém spustil. Ale když se tak stalo, událo se něco podivného.

   Celý strop se rozzářil jedovatě zeleným světlem, které potom v pravidelných rozestupech utvořilo vzor připomínající hvězdnou oblohu na stěnách kolem. Ale co bylo nejvíc zarážející, rozzářil se i kruhový podstavec ve středu místnosti a všechny runy na něm, měřící každá snad půl metru, začaly rudě pulzovat. V jeho středu se otevřel jakýsi otvor a z něho vyjel kamenný sloupek vysoký asi tucet decimetrů. Když jsme s Gretel přešli až k němu, seznali jsme, že na jeho špičce je cosi jako miska s otvorem uprostřed, který se zdál vést hluboko pod povrch podlahy. Tento kalich se rovněž rudě rozzářil a když jsme vstoupili do kruhu, světlo jeho i run kolem nás se stalo mnohem jasnějším a vypadalo to, jako by záře symbolů byla směřována směrem dovnitř kruhu, směrem ke sloupci s kalichem.

Tehdy se znovu ozval Jacob z bezpečí lodi, nemusící snášet tu směsici strachu a adrenalinu, jež mi kolovala tělem. V jeho hlase zaznívalo cosi nevyřčeného, ale přisuzoval jsem to tomu, že je jen zvědavý, co se bude dít dál, stejně jako já s Gretel.

   „Kapitáne, musíte do té nádobky něco nalít. Jedině tak půjde spustit i zbytek systému. I když nevím, co přesně se pak bude dít. Ale myslím, že to bude něco velkolepého.“

   Než jsem si to stihl promyslet, Gretel už začala jednat. Otevřela dvířka do skříňky skafandru a vyňala láhev s životbudící vodou. Otevřela zátku a začala lít obsah nádoby do kalichu. Voda se propadala do hlubin zařízení pod našima nohama. Za chvíli začala z otvoru stoupat pára, jak se voda v nitru stroje vařila. Pak jsme dlouho čekali a nedělo se nic.

   „Tak tohle to nebude. Jacobe,“ oslovila Gretel androida, „nenapadá tě něco jiného, co bychom tam mohli nalít? Něco, co by tu věc mohlo aktivovat?“

   Chvíli se neozývalo nic, a pak zazněl hlas třetího člena naší posádky tak potichu, že mu nebylo rozumět. Byla to dvě slova, ale víc jsem rozlišit nedokázal.

   „Zopakuj to,“ poručil jsem androidovi.

   „Možná... možná krev,“ ozvalo se z reproduktoru v helmě mého skafandru a já ztuhl. To přeci nemyslí vážně! Ale androidi neumí být neupřímní. Neumí lhát, takže o tom musí být přesvědčen.

   „Dobře, a co něco jiného? Tohle přece nejde,“ odpověděl jsem.

   „To je v pohodě, já to zkusím,“ ozvala se Gretel a jala se točit s uzávěrem kolem rukavice skafandru.

   „Gretel, ne! To nemůžeš,“ rozkřičel jsem se. „Okamžitě toho nech!“

   Ale už bylo pozdě. Má věrná společnice si stáhla rukavici a já uslyšel její bolestné zasyčení do vysílačky v helmě. Než jsem jí v tom stihl zabránit, z pouzdra na lýtku vyňala skalpel a rozřízla si dlaň. Ihned se jí vyřinula krev a ona nastavila ruku nad pohár.

   Jakmile se do otvoru v kalichu dostalo prvních pár kapek, ozvalo se hlasité dunění zpod podlahy pod námi. Zatímco jsme tam jen tak stáli a já bezděčně sledoval, jak má drahá Gretel krvácí do nějakého mimozemského oltáře, runy pod námi se rozzářily oslnivým rudým světlem a celý kamenný kruh se vysunul ještě výš z podlahy.

   „Gretel, nasaď si rukavici,“ rozkázal jsem jí. Tentokrát mne poslechla. Stáhla ruku zpátky k tělu a začala si nasazovat dlaň skafandru. Viděl jsem, jak jí krev na ráně rychle tuhne a stává se jakousi děsivě stříbřitou polotuhou substancí. A pak se to ozvalo.

Hučení pod námi zesílilo a začalo dunět v pravidelném rytmu. Znělo to jako tlukot srdce. Od kruhového oltáře, v němž jsme stáli, se po podlaze začalo šířit světlo v jakýchsi liniích podobných kořenům stromu. Ale jakmile to dorazilo ke stěnám, nezastavilo se to. Bleděmodré světlo se plazilo ke stropu a pulzovalo v obrovských žilách pnoucích se po stěnách.

   Cévy prastarého tvora, v jehož srdci jsme, jak se ukázalo, stáli, se rozzářily i na stropě a my jsme se nyní nacházeli v ohromné místnosti ozářené pulzujícím světlem modře fosforeskující krve. Světlo nabíralo na síle a oltář pod námi vyjížděl stále výš ze země. Pochopil jsem, že musíme pryč.

   „Gretel, mizíme,“ řekl jsem své družce a seskočil z kruhového podstavce s rudě žhnoucími runami. Gretel seskočila za mnou a společně jsme prchali pryč. Čím blíže jsme byli k otevřené bráně, tím jasněji krev Monolitu zářila a tím hlasitější a hlubší bylo pulzující dunění. Pak jsme se dostali ven a prchali dál od té věci. A potom jsme se otočili.

   Naskytl se nám velkolepý pohled. Celý blok Monolitu stoupající kilometry nad naše hlavy se rozzářil tisícem modře žhnoucích run a otřásal se v základech. Pak se začal zvedat.

   Brána se s hlasitým prásknutím zabouchla a odtrhnuvši se od schodiště, stoupala vzhůru. Z boků těla Monolitu se odtrhávaly kusy organického kamene a oddalovaly se od něho. Na každé straně bylo šest těchto stovky metrů dlouhých šlahounů, jež se na koncích roztřepily do obrovských pařátů, které začaly zuřivě máchat kolem svého těla.

   Dvě nejnižší paže se zapřely o zem a Monolit vytáhl zbytek své pohřbené tělesné schránky na povrch. Zespodu mu vybíhala čtveřice olbřímích nohou vypadajících jako kořeny gigantického stromu uvězněného v kameni. Stejně jako kořeny rukou, i nohy modře zářily pulzujícím světlem, jaké sálalo z run na přední desce Monolitu. Někde ve dvou třetinách jeho výšky planula jediná obrovská runa jasně modrou pulzující září a vzduch kolem ní se chvěl.

   Tehdy jsme pochopili, že musíme co nejrychleji zmizet. Zatímco si Monolit protahoval ruce i nohy a oprašoval ze sebe kusy skály, uháněli jsme co nejrychleji k lodi. A pak se ozval Jacob pobaveně zabarveným hlasem.

   „Celé to natáčím, kapitáne. Byl by z toho dobrý dokumentární film.“

   Nejradši bych ho v tu chvíli uškrtil. Nám s Gretel šlo o život a on si vtipkuje nad tak strašlivou věcí, jakou jsme tu probudili.

   „Jacobe, nastartuj motory a připrav loď na okamžitý odlet,“ rozkázal jsem mu. „Hned jak doběhneme k tobě, zmizíme odtud co nejdál.“

   Byli jsme od lodi tak dvě stě metrů, když android spustil motory a ty začaly hlasitě hučet. Za námi se ozvalo hřmění kroků Monolitu a když jsem se ohlédl, spatřil jsem, jak se k nám přibližuje. Tohle bude závod o čas, běželo mi hlavou. Buď Monolit, anebo my.

   Jakmile jsme doběhli do lodi a já uzavřel přestupní komoru, loď se zachvěla, jak začala stoupat. Sundal jsem helmu svého skafandru a ihned jsem běžel na můstek za Jacobem. Přede mnou se otevřel široký obzor s černou siluetou Monolitu, ozářenou tisícovkami modrých run a natahující svých dvanáct rukou po naší lodi.

   Převzal jsem od androida řízení a vyrazil strmě vzhůru. Pařáty Monolitu se rychle přibližovaly a bytost vydávala hlasité praskání, jak se lámala skála kolem jejích ramen. Ale stihli jsme to.

   Když se sklapla dvojice nejvyšších rukou, minula nás o dobrých dvacet metrů a já nasměroval loď dopředu, nad hlavu Monolitu. Proletěli jsme nad ním a pokračovali pryč z planety. Teprve na vysoké orbitě jsme se zastavili a pohlédli dolů.

   Postava Monolitu kráčela po povrchu planety, trhala skály a házela je kolem sebe. Jak dopadaly do jezer, zvedaly vysoké gejzíry horkého asfaltu, z něhož stoupala horká pára nesložená z vody. Netušil jsem, co teď bude Monolit dělat, ale ani mě to nezajímalo. Nasměroval jsem loď pryč a odletěli jsme.

Později jsem sepsal zprávu, kterou mám v plánu zaslat redakci Průvodce, aby se vědělo, co jsme tady našli. Ale upřímně, ani já to pořádně nevím. Začínám pochybovat o tom, že se to skutečně stalo, ale vzhledem k tomu, že máme v palubním počítači uloženou nahrávku událostí z onoho dne, moc pevné mé pochybnosti nejsou.

   Alespoň teď budeme mít co vyprávět, až doletíme na stanici Théta a zapadneme do nějaké vesmírné putyky. Jen z jednoho mám strach. Jestliže někdo sestavil Monolit, mohl vytvořit i mnohem horší věci. A je jen otázkou času, než na něco dalšího narazíme. A pokud oni strůjci Monolitu stále žijí, pak jsme jako civilizace nahraní.

   Ale jak říkám, aspoň máme co vyprávět nad sklenicí piva.