Měsíc

Balím si cigaretu za svitu úplňku. Krátery na Měsíci vypadají jako obrýlený kouřící muž z tříčtvrtečního profilu. Dívá se doleva a vyfukuje kouř s pravou rukou předpaženou před sebe, v níž za hranicí plochy Měsíce v černotě oblohy drží cigaretu. Vypadá trochu jako já, ale to je příliš egoistické pomyšlení na to, abych mu uvěřil. Ale musím uznat, že určitá podobnost tam je.

  Říkám si, že bych to mohl namalovat. Hodit na plátno autoportrét v kráterech Měsíce, jak si tam kouřím a dívám se ke hvězdám. Vlevo nahoře má Měsíc žlutooranžovou auru, která v úhlu tři sta patnácti stupňů přechází do červena, až se ztrácí v temnotě. Napravo dole naopak jeho aura přechází ze žluté do zelené, načež se rychle mění na modrou a opět mizí v černočernosti vesmíru.

  Nevím, co vám mám dál povídat o Měsíci, ale je nádherný. Nádherná je představa, že na něm stojím, procházím se po jeho povrchu, pozoruji hvězdnou oblohu a za mnou září město pod kupolí atmosféry. Můžu se sehnout k zemi a nabrat do rukou měsíční prach. Můžu si lehnout a pozorovat vzdálenou Zemi mezi tisícovkou hvězd tak, jako teď pozoruju Měsíc. Můžu ležet na povrchu měsíce Měsíce a vychutnávat si nekonečný mráz vesmírné prázdnoty.

  Ale je to jen představa. Stejně jako moje silueta na měsíčním povrchu. Všechno je to jen iluze, iluze o vlastní důležitosti a smyslu existence. Jistě, kdyby jednou lidé Měsíc skutečně osídlili, a ono k tomu jednou dojde, i kdybych byl mezi nimi a stál na jeho povrchu, smysl života bych tím nezískal, ale mohl bych se oprostit od přelidněnosti Země a zůstat v nesmírném klidu ve vesmírném klínu.

  Ale za mého života k tomu nedojde. A i kdyby ano, stejně se tam nikdy nedostanu. Představa je to ale krásná a naplňuje mě optimismem. Jednou se vydáme ze Země a budeme osidlovat další světy a nebudeme už závislí na jediné planetě, takže spíš přežijeme kdejakou kosmickou katastrofu.

  I když to bude za dlouho, jednou k tomu dojde, a tehdy nastane nový věk. Já se toho nedočkám, ale můžu o tom snít a představovat si éru lidstva, která teprve nadejde. Můžu si představovat, jaké to bude a jak budou stateční dobrodruzi prozkoumávat nekonečný vesmír, zažívajíce úchvatná dobrodružství.

  A to taky dělám. Žiji ve svých představách o vyspělé, povznesené společnosti, která se vydá za hranice známého, a tyto představy zapisuji. Ne všechny zapíšu a ne všechny zapsané publikuji, ale je jich už hodně a jestli jednou začnu vydávat vlastní knihy, jedna z nich bude jen a jen sbírkou těchto ideálních fikcí o bloudění nekonečnem.

  Ale aby k tomu mohlo dojít, lidé musí začít na Měsíci. Musí ho kolonizovat a začít těžit ozon 3. Musí být schopni udržet novou civilizaci na jeho povrchu při životě, schopnou existovat nezávisle na Zemi. To bude odrazový můstek. No a to je přeci krásné.

  Je krásné pomyšlení, že na počátku nové epochy vznikne nová společnost na té bílé ploše, již teď pozoruji, zatímco si vychutnávám svoji cigaretu, a kterou zdobí moje silueta. Čert vem, že tam ve skutečnosti není.