Mám tě rád

Teče a teče. Teče ze stromu, skapává z větví. Bývalá rosa, nyní téměř déšť. Protéká údolími v kůře, občas se dvě kapky spojí v jednu, která pak stéká rychleji. Jedno místo je bez kůry. A tam se voda zastavuje. Vlastně ne, vlastně vtéká pod kůru a teče uvnitř.

Kůra stromu je vlhká zevnitř i zvenčí. Z vlhkosti získává sytější odstín a leskne se na slunci. Je ticho a do ticha jemně zurčí voda. Je trochu nasládlá a trochu hořká. Jde to cítit ze vzduchu. S listy si pohrává jemný svěží vánek a čas od času se ozve lehounké zašustění, jak se listy otřou o sebe.

Je klid a strom si sní svůj sen. Kdoví o čem se mu zdá, ale je jisté, že spí. Voda příjemně osvěžuje jeho kůži. Vánkem ovíván, strom sní. A snít bude dál, dokud nepřijdu.

Ta chvíle právě nastala. Sedím pod stromem na rybářské skládací židličce a pokládám ruksak mezi kořeny. Vytahuji a stavím skládací stojan. Vytahuji paletu, špachtle a barvy. Se štětci jsem dávno ztratil trpělivost. Vyndávám drobné plátýnko a opatrně vkládám do stojanu. Zajistím ho a může se začít.

Před sebou mám krásnou scenérii, vidím dolů ze svahu na malé jezero a skály kolem něj. Nad sebou mám ševelící korunu. Stýskalo se mi, strome. Jsem zpět, tady mě máš. S tebou je mi dobře, z tebe nemám strach. A abys věděl, že jsem tu, zapálím si na tvou počest cigaretu.

Vytahuji dva sáčky. V jednom jsou filtry, v druhém tabák. V tom s tabákem jsou smotané papírky. Vložím filtr do papírku, nasypu tabák, uválím, zabalím a olíznu, aby to drželo. Vím, že ti to nevadí, a i kdyby, nikdy jsi to neřekl. Starý statný strome, stojíš sám stovky let a jsi stále stejný.

Chodil jsem k tobě, když jsem byl ještě malou holčičkou, i později, když ze mě byla stará nemohoucí stařena. Vždycky to stálo za to. Chodil jsem k tobě, když jsem byl ještě malým dřevorubeckým synkem, a přísahal si, že tebe nikdy nepokácím. Ani tehdy, když jsem denně stínal tvoje bratry, jsem neopomněl navštěvovat tvůj stín a sedat do tvých kořenů, abych si odpočinul. Později jsem ochořel a zemřel na souchotiny. A tehdy jsem konečně nabyl podobu malého chlapce, který si nedokázal najít přátele mezi lidmi, a tak chodil sem vyzpovídat se tobě.

A teď jsem zpět, tady mě máš. Už jsem ve třetí dekádě svého života a stále nemám práci. Už jsem vyrostl z naivního chlapectví a stále žiju s rodiči. Už jsem poznal kouzlo drog a těžko se mi abstinuje. Ale jsem zpět, jsem s tebou a je mi dobře. Strome, mám tě rád...

Když domaloval obraz, poslední vykouřenou cigaretu zatípl tam, kam všechny ostatní. Do kůže toho majestátního stromu. Do místa, kde už nebylo kůry a kam občas ráno zatékala v noci spadlá rosa. Do místa, které strom bolelo a budilo ho ze sna.

Protože těch cigaret tam zhasla už spousta.