Lodní deník Joea Slatera

DEN 366

Je to přesně rok, co jsme s v našem modelu Lucian Samosata IV zastavili na orbitě plynného obra Saturn. Nacházíme se jen 425 km nad jeho prstencem a obíháme kolem něj ve stejné rychlosti jako jeho měsíce. Občas je nutné na chvíli zapnout motory a srovnat tempo i vzdálenost, ale v zásadě jsme pořád ve stejné pozici vůči prstenci.

Právě zde probíhá náš výzkum. Na počátku mise jsme se vydali na Saturnův měsíc Enceladus a zde vypustili některé klíčové mikroorganismy ze Země (samozřejmě geneticky upravené). Měsíc Enceladus měří v průměru skoro 500 km, což není dost na osídlení, ale jeho povrch je pokryt ledem, který se nám na některých místech podařilo rozmrazit speciálními zařízeními, která mění sluneční světlo na teplo. V těchto zavodněných „kráterech“ jsme zahájili náš experiment a „zaseli“ život. Je nutné podotknout, že jsme museli několikrát navýšit množství organismů ze zásob, které k nám s dvouměsíčním rozestupem přilétají ze Země. Po téměř půl roce se začaly mikroorganismy přizpůsobovat a zahřívat svou aktivitou vodu, což mělo za následek rozšíření našich testovacích zón. Tehdy jsme okraje ledu začali osidlovat geneticky modifikovanými lišejníky, které se po několika opětovných pokusech usadily a začaly se rozšiřovat.

Nyní, po roce výzkumu a mnohých testech vzniklých organismů, se námi vytvořené „moře“ rozrostlo a pokrývá celý rovník měsíce v šířce cca 12-20 km. Kolem se začíná rozpínat plocha modrozelených lišejníků a teplota Enceladu stoupá. Zdá se, že bakterie se dostatečně přizpůsobily a přirozeně se ustálil fungující potravní řetězec. Vypadá to, že bychom se snad mohli dočkat úspěchu a dosáhnout něčeho podobného tomu, co se povedlo před lety na Marsu. Naším cílem samozřejmě není měsíc osídlit, to by ani nebylo dobře možné, ale s prozatímními výsledky si troufám tvrdit, že za pár let by snad mohl Encleadus pokrýt oceán plný života. Experiment se vyvíjí překvapivě dobře a za rok jsme dosáhli výsledků, které jsme očekávali až tak za deset let. Samozřejmě je stále nutné povrch měsíce zahřívat, ale s dodávkami zahřívačů ze Země a s rozvíjejícím se životem na povrchu to není velký problém.

O čem ale chci mluvit a co je také důvodem, proč jsem se opět vrátil k vedení lodního deníku, jsou naše objevy z uplynulého měsíce. Nejdřív ale budu muset znovu představit naši posádku, neboť za dobu, co jsem přestal s lodním deníkem, došlo k mnoha změnám a přibyli nám dva noví rekruti z výzkumného střediska na Marsu. To ale radši nechám na zítra, protože dnes máme v plánu náš první rok pobytu oslavit a nechce se mi teď zabíhat do přílišných detailů.

Tak tedy zítra.

DEN 367

Naši momentální posádku tvoří jedenáct lidí. Jsem tu samozřejmě já, kapitán letu Joe Slater, jakožto který zodpovídám za průběh operace. Naši loď Lucian Samosata IV řídím spolu s pilotem Jacobsonem a naším androidem Murphym, který zároveň funguje jako zdejší ošetřovatel. Dále tu máme botaniky Whiteovou a O'Connora, kteří se zooložkou Rimmerovou dohlíží na růst života tam dole a provádí patřičné testy. Manželka botanika O'Connora se stará o stravování a spravedlivou dělbu potravin. Spolu se svým mužem také pěstuje některé z nenáročnějších druhů zeleniny. Všichni jsme svěřeni do péče doktora Martineze, našeho palubního psychologa, který má praxi ze svých dřívějších letů. Kromě androida Murphyho zde byl také ošetřující lékař a chirurg Goldshine, který nedávno za nejasných okolností zahynul při pokusech v biologické laboratoři. O plynulý chod strojů se stará náš technik Simons, k němuž se ani ne před týdnem přidal pan Graves, jehož nám po smrti Goldshina přidělilo spolu s doktorem Jamesem vesmírné středisko na Marsu. Oba tito muži jsou mladí a nezkušení, ale prozatím se zdají být kompetentní.

Z původních deseti tak jsme po smrti Goldshina a příletu nováčků na jedenácti lidech, z čehož jsou tu dva technici, jeden pilot, jeden doktor, jeden psycholog, dva botanici, jedna zooložka, jedna „správkyně kuchyně“, já jakožto kapitán a v neposlední řadě náš android Murphy, který funguje jako pilot a lékař v jednom.

Naše plavidlo má tvar prstence (jak příhodné vzhledem k tomu, kde se nacházíme), spojeného se středovou konstrukcí třemi nosnými průchody. Ve středu jsou připevněny hlavní motory, které doplňují menší doprovodné motory po stranách kruhu pro korekci pozice, náklonu a točivého momentu. Naše prstencová loď se otáčí okolo středu rychlostí jedné otáčky za cca 12 hodin, což je dostatek pro vytvoření odstředivé síly k navození pocitu gravitace uvnitř. Točíme se s osou kolmo proti Saturnu, aby nás jeho gravitace nevychylovala z otáček. Ve středu lodi se nachází pouze strojovna a přestupová komora, k níž je připevněn přistávací modul, kterým se dostáváme na povrch Encelada a zpět. Tudy rovněž přijímáme zaslané zásoby organického materiálu a potravin ze Země.

V samotném prstenci, jenž tvoří hlavní část lodi, máme šest ubikací pro posádku se sprchami a speciální toaletou pro vesmírné lety, laboratoř na analýzu vzorků, ošetřovnu, malý biodóm na pěstování, jídelnu/kuchyni, skladiště a samozřejmě i kapitánský můstek, kde trávím většinu svého času.

Tolik tedy k lodi a její posádce.

Včerejší oslavy máme za sebou a musíme se navrátit zpátky do práce, přičemž musíme rovněž dohlížet na nováčky Jamese a Gravese, kteří jsou tu jen pár dní a ještě se přizpůsobují běžnému fungování na Lucianu Samosatovi IV. Jinak stále přetrvává neklid způsobený Goldshinovou nenadálou smrtí a tím, že dosud nevíme, co bylo její příčinou. Vše se ale začíná zklidňovat, byť ve vzduchu stále visí nevyřčené napětí, ale jsme nyní tolik zaměstnáni zaučováním nováčků, že není čas zabývat se dohady o smrti našeho doktora.

Nyní se půjdu vyspat a pokračovat budu zase zítra. Poslední dobou cítím nezvykle velkou únavu, ale možná je to jen tím, že s novými příchozími se narušil náš zaběhlý řád a já si na to ještě pořádně nezvykl.

DEN 368

Všechno to začalo před necelými dvěma měsíci. Ze Země nám přišly nové zásoby živočichů a s nimi jsme vyslali tříčlennou posádku na Enceladus. Letěli Jacobson, Whiteová a O'Connor jako obvykle. Nabrali vzorky mikrobů a lišejníků a vypustili novou dávku do oceánu. Po návratu botanici začali analyzovat vzorky a Jacobson se šel vyspat. V laboratoři se k výzkumnému týmu přidali Rimmerová s Goldshinem a začali testovat vzorky.

Nic nenasvědčovalo blížícím se potížím, tedy kromě toho, že Goldshine se zdál neobvykle ponořen do výzkumu. Nějakým způsobem si zabral část vzorků lišejníků z nejsevernější polohy a začal je pod mikroskopem zkoumat sám. Tady musím podotknout, že moc nerozumím naší vědecké práci, a tak jsem zaznamenal pouze to, že Goldshine se nedostavil k jídlu, na které obvykle čekal mezi prvními. Nevím, co se mu honilo hlavou ani co bylo tak zvláštního na nových vzorcích, nad nimiž strávil tolik času.

V té době se z něho začal stávat větší podivín, než jakým byl doposud, vynechával spánek i potravu a veškerý svůj čas trávil v laboratoři nad vzorky lišejníků. Nevím proč, ale vzal si do hlavy, že překročí zadání mise a objednal si ze Země velké množství uměle pěstovaných neuronů. Sepsal dlouhý popis toho, co je třeba s materiálem udělat, jako by tušil, že tu už dlouho nezůstane. Začal říkat divné věci ohledně lišejníků na Enceladu a nabyl přesvědčení, že se u nich začínají známky inteligence, byť to vůbec nedívalo smysl. Rozhodl se proto, že zaslaný nervový materiál podrobí pokusům o symbiózu se vzorky lišejníků ve své laboratoři a posléze aplikuje jejich upravené zbytky na lišejníky tam dole, v naší testovací zóně.

Zřejmě za to mohl nedostatek spánku, ale zanedlouho onemocněl a byl umístěn do ošetřovny, kde na něho dohlížel androidí lékař Murphy. Tomu přišel stav palubního doktora podivný a nelogický a zkoušel různé kombinace léků spolu s antipsychotiky od doktora Martineze. Po pár dnech se Goldshinův stav zlepšil a navrátil se zpátky do své laboratoře.

Z nějakého důvodu se rozhodl použít lišejníků jako infuze zázračného léku do svého těla a byť jsme ho od toho všichni zrazovali, nakonec si začal vpravovat malé dávky do krevního oběhu. Pak začal blouznit ještě víc, ale jeho slovům už nebylo dost dobře rozumnět, protože většinu času si jen mumlal pro sebe něčím, co už neznělo jako jakýkoli jazyk.

Potom to už šlo rychle. Za pár dní opět onemocněl, i když to nemohla být žádná běžná nemoc, protože při odletu jsme byli všichni podrobeni očistné dezinfinkaci stejně jako celá naše loď. Zřejmě za to mohly ony lišejníky, které si vpravil do těla, ale posléze upadl do hybernace a jeho životní funkce postupně selhávaly. Nakonec ho Murphy prohlásil za mrtvého a jeho tělo jsme zakonzervované umístili na jeden z menších měsíců poblíž Enceladu pro případ, že bychom ho při návratu chtěli vzít zpátky na Zemi, kde by bylo podrobeno testům.

Po příletu nového modulu se zásobami (mezi nimiž tentokrát bylo i velké množství umělých neuronů) a novými členy posádky se vědecký tým pustil do experimentu navrženého Goldshinem a právě před dvěma dny, kdy jsme později oslavili první rok našeho pobytu, vyložila posádka výsadkového modulu vzorky předtím upravených neuronů na povrch Enceladu, pod povrch vrstvy lišejníků na severní části měsíce. Nyní čekáme na další výpravu, kdy budou odebrány nové vzorky mozkového materiálu, který by měl podle Goldshinových poznámek vrůst do lišejníku a vytvořit jakousi symbiózu mezi lišejníkem a nervovou sítí.

DEN 369

V uplynulých dnech se výzkumný tým snaží zreprodukovat proces, který by měl proběhnout na povrchu Enceladu, zde, v laboratorních podmínkách. Kupodivu hlásí částečné úspěchy a dnes mi Whitová v pravidelném hlášení oznámila, že první dva vzorky jeví známky úspěšné symbiózy. Přidala pak návrh O'Connora pokusit se přimět náš „inteligentní“ lišejník začít vyrábět kyslík. Pokud by tento experiment uspěl, chtějí ho botanici zkusit pěstovat v našem biodómu spolu se zeleninou a speciálně modifikovanými rostlinami, které tu jsou právě kvůli produkci kyslíku.

Po dlouhém zvážení jsem jim dal svolení experiment provést, i když si nemyslím, že by se to mohlo povést.

DEN 370

Výzkumný tým dnes začal provádět O'Connorem navržené pokusy a všichni netrpělivě čekáme, jaké budou mít výsledky.

DEN 371

Kromě snahy přimět lišejník k produkci kyslíku stále probíhají pokusy zkřížit ho s nervovým materiálem a ony úspěšně srostlé vzorky se prý zdárně snaží nechat rozrůst.

Jinak se neděje nic zajímavého kromě toho, že O'Connora přepadl při večeři náhlý kašel, ale zřejmě se mu jen nepodařilo správně polknout při jídle.

DEN 372

Při dnešních testech se ukázalo, že jeden vzorek lišejníku, který se rychle rozmnožil, začal v poměrně velkém množství provádět fotosyntézu. Proto začal pokus aplikovat jeho část do biodómu, kde by se měl uchytit a snad začít fungovat jako nový zdroj dýchatelného vzduchu.

Při oddělování části lišejníku pro biodóm se organismus začal chovat dost zvláštně, protože podle hlášení Whitové se rozestupoval těsně před tím, než do něho O'Connor zanořil skalpel, jako by věděl, co bude následovat, a nechtěl zažít bolest z rozříznutí. To je ale samozřejmě absurdní a nepravděpodobné a Whitová přiznala, že ji zřejmě jen šálil zrak. Doufám, že se skutečně jenom zmýlila.

DEN 373

Lišejník v biodómu se překvapivě rychle uchytil a již nyní zabírá plochu téměř půl čtverečního metru, i když jeho původní množství dosahovalo sotva čtvrtiny. Musím říct, že se tu poměrně pročistil vzduch a byť to říkám nerad, začínám přicházet na to, že Goldshine se možná tak úplně nespletl.

Samozřejmě je nemožné, aby věc jako lišejník mohla myslet, ale začíná být zřejmé, že roste mnohem rychleji a na všechny analýzy symbiózy s nervovou hmotou reaguje kladně. Samotné neurony přitom opustily původní hromadné uskupení a rozprostřely se rovnoměrně po celém „těle“ lišejníku. Whitová dokonce hlásí, že jejich množství možná začalo pomalu vzrůstat a jsou nyní zakořeněny do samotné podstaty námi vytvořeného organismu.

DEN 374

Biodóm se plní svěžím vzduchem a vůní připomíná les po dešti. Uvědomil jsem si, že se mi stýská po přírodě na Zemi a zdejší sterilní prostředí už mi začíná trochu vadit.

Zvláštní je jedna věc, která mě trochu znepokojuje. Jen pouhýma očima je i na tu dálku zřejmé, že lišejníky dole na Enceladu nyní pokrývají mnohem větší území, dostaly se skoro až k severnímu pólu, a jsou oproti původní našedlé barvě mnohem zelenější. Nejsem sám, kdo si toho všiml, a posádkou se začíná šířit podivná směsice radosti a strachu zároveň.

O'Connor teď častěji kašle a je nezvykle pobledlý, ačkoli jeví známky nadšení a hodně času teď tráví v biodómu, sleduje rozrůstající se lišejník.

DEN 375

Začíná se mi špatně dýchat a zdá se mi, že plíce mám plné vody. Ačkoli, je to spíš naopak. Vlastně se mi dýchá tak dobře a snadno, že to začíná být nepříjemné.

Lišejník v biodómu se rozrůstá příliš rychle a začíná se přelévat přes hranice vymezeného prostoru. Když se O'Connor pokoušel některé části odřezat, lišejník v mžiku obrostl skalpel tak rychle a pevně, že nebylo možné skalpel vytáhnout.

Aby toho nebylo málo, naše rádio na komunikaci s civilizací zachytává podivné signály, které, zdá se, vychází z Enceladu. Navíc se podle testů povrch měsíce příliš rychle zahřívá a led se rychle rozpouští, což by mohlo ohrozit lišejník na povrchu.

Ze Země nám přišly nové vzorky biologického materiálu i s prvními drobnými rybami, o nichž nikdo neví, že by je objednával. Možná začínám být trochu paranoidní, ale začínám mít neurčitý iracionální strach, že se stane něco strašného.

DEN 376

O'Connor začal kašlat krev. Stěny biodómu pomalu začíná pokrývat lišejník a všem se špatně dýchá. O'Connorová tráví svůj čas v ošetřovně s Murphym a stará se o manžela, místo aby připravovala jídlo. Morálka na lodi závratně klesá, nikdo už nedělá, co má, a všichni jen bezcílně bloudí lodí. Jediný Murphy se zdá být vyrovnaný a nic nenasvědčuje tomu, že by cítil podivnou nervozitu, kterou trpíme my ostatní.

Mě to stále přitahuje do biodómu a i když se snažím vyvarovat toho, abych tam šel, pořád cítím nekontrolovatelnou potřebu vstoupit a jen tupě zírat na lišejník. To nyní ostatně dělají oba naši technici Graves a Simons, protože nemají „do čeho píchnout“.

Murphy navrhl, abychom se vypravili na Enceladus a nabrali nové vzorky. Také musíme vypustit ryby, což je dobrá záminka proto, abychom odsud aspoň na chvíli vypadli a utřídili si myšlenky.

Rozhodli jsme se proto, že tentokrát vyrazíme bez výzkumného týmu a v modulu na povrch měsíce poletíme jen já, Murphy a pilot James.

DEN 377

Když jsme dnes přistáli na Enceladu, zjistili jsme, že celou plochu severní polokoule, kterou ještě pokrývá led, nyní zakrývá vrstva lišejníku, která nyní může být dobrého půl metru vysoká, a zdá se, že tam, kde led taje, zůstává tato vrstva i na hladině, po níž se dokonce šíří dál. Na jednu stranu je to fascinující, ale spíš mi to nahání hrůzu a cítil jsem se tam stejně nesvůj jako na Lucianu Samosatovi IV.

Vypustili jsme rybky a nabrali nové vzorky lišejníku, načež jsme se urychleně vrátili k modulu a odletěli. Když jsme přicházeli k modulu, všimli jsme si, že zespodu byl obrostlý šlahouny lišejníku, jako by ta (dovolte mi vyjádřit se trochu přehnaně) bytost věděla, že chceme pryč, a snažila se nám v tom zabránit.

Zpátky na lodi jsme zjistili, že Graves se na chvíli opřel o stěnu v biodómu a k úžasu Simonse a Rimmerové, kteří zrovna byli poblíž, rázem byl lišejníkem na stěně lapen, nemohl se odtrhnout a lišejník ho zanedlouho úplně obrostl. Nyní je z něho jakási živá socha obalená sytě zelenou chlupatou bytostí a nevíme, jestli vůbec ještě žije.

Z rádia se stále ozývají znepokojivé zvuky a zdá se, že jsme ztratili kontakt se Zemí.

DEN 378

Pokud dobře počítám, tohle je třináctý den, co jsem začal znovu přispívat do lodního deníku, a za tu dobu se všechno úplně změnilo. Dnes byli lišejníkem pohlceni Martinez s Jamesem, takže pokud bych nepočítal androida Murphyho, zůstali jsme bez lékařské péče. Gravese ale postupně lišejník „pouští“ a i když je to k nevíře, ustoupil z jeho obličeje a Graves začal opět přerývaně dýchat.

Co se týká dýchání, my ostatní jsme na tom špatně. Vzduch je vlhký a těžký, všichni jsme neskutečně unavení a já se obávám, že zítra nebudu schopen ani přidat záznam do deníku.

DEN 384

Je to definitivní. Je konec. Jsem zamčen ve své ubikaci společně s Murphym a myslím, že odsud už nikdy neodejdu.

Abych to trochu vysvětlil, musím uvést události posledních pěti dní. Lišejník postupně pozřel všechny ostatní členy posádky, kteří se zmámení většinou zhroutili na podlaze biodómu. Mezitím se probral Graves a začal normálně fungovat, jako by mu nic nebylo. Přestal ale úplně mluvit a začal se vrtat v počítačích ve strojovně. Co tam dělal, to netuším. Za dva nebo tři dny se z lišejníkového vězení dostal i pilot Jacobson, který pak společně s Gravesem začal cosi nastavovat v řídícím počítači na kapitánském můstku. Samozřejmě k tomu ani jeden z nich neměl oprávnění, ale já jsem byl příliš vyčerpaný na to, abych jim v tom mohl zabránit. Všechno mám jako v mlze.

Včera se probrali i Martinez s O'Connorem, kteří rovněž zcela přestali mluvit. Zdá se mi, jako by už nikdo z nich nevěděl, jak se to vůbec dělá. Přesto to ale vypadá, že všichni spolupracují a ví, co mají na mysli ti ostatní, i když spolu nemluví. Je to děsivé.

Já s Murphym jsme jediní, které zatím lišejník nepohltil. Nyní už pokryl celý biodóm a z něho se rozšířil po celé laboratoři a většině jídelny. Dnes ráno se ukázalo, že Graves s Jacobsonem nastartovali motory a nastavili kurs na Zemi. Když jsem se do toho chtěl vložit, z obou stran mne popadli O'Connor s Martinezem a chtěli mě odvléct do biodómu k ostatním pohlceným. Naštěstí zasáhl Murphy a několika údery oba zpacifikoval. Společně jsme se pak ukryli v kapitánské ubikaci a zamkli se. Zanedlouho se zpoza dveří začaly ozývat tupé rány, jak se čtyři lišejníkovy loutky (ano, tak o nich nyní skutečně uvažuji) snažily dostat k nám.

Myslím, že je jen otázkou času, než prorazí dveře a zavlečou mne do biodómu, abych se také stal součástí lišejníku. Co bude s Murphym, to nevím. Mám pocit, že o něho nemají zájem, protože je to android a zřejmě není možné, aby ho lišejník pohltil a dostal se mu do hlavy tak, jako se to stalo ostatním.

Tohle tedy bude asi poslední záznam v lodním deníku. Už cítím, jak se dveře otřásají. Cítím také, jak se loď pohybuje. A to mne děsí mnohem víc než možnost, že mne potká stejný osud jako zbytek posádky. Jestli se Lucian Samosata IV dostane na Zemi a lišejník se rozšíří, kdo ví, co bude se světem. Doufám, že si naší lodi včas všimnou radary, dojde jim, že jsme pro ně hrozbou, a odstřelí nás. Ale obávám se, že tak jednoduché to nebude.

Nemůžu dýchat a chce se mi spát. Dveře povolují, slyším je praskat. Murphy vypadá klidný, ale on je klidný vždy. Tohle je můj konec. Konec všeho. Neměli jsme si zahrávat s přírodou. Neměli jsme opouštět Zemi. A nyní, když je všechno ztraceno, nesmíme se tam vracet.

Dveře povolily, už jsou tady. Snad to nebude bolet. Snad nedoletíme na Zemi. Snad zbyde někdo, kdo si tohle bude moci přečíst. 

 Snad to lidstvo přežije.