Lodička

Studna. Nebo spíš budoucí studna. Kdosi, kdo vlastní tuto část lesa, se rozhodl, že si nechá vyvrtat studnu. Přijela tedy technika, protější břeh říčky byl oproštěn stromů a proces začal. Hlubinný vrták pracoval na zemině v místě, kde velmi pochybný proutkař určil podzemní pramen. Ostatně, všichni proutkaři byli poněkud pochybní, ale to majiteli pozemku nevadilo. Jestli bude studna a jestli v ní bude voda, všechno bude v pořádku.

Nyní byla šachta vyvrtána a studna se ocitla ve fázi výstavby. Téměř až k povrchu sahaly stěny poskládané z kamení, které tvořilo pravidelně kruhy kolem hluboké jámy v zemi. Směrem dolů se šachta trochu zužovala, ale nemělo by to vadit. Zbývalo jen kameny a trochou malty obezdít zbylý ani ne metr hloubky studně, na povrchu pokračovat nízkou kruhovou zídkou a vztyčit rumpál. Vrt se celkem povedl a nyní se pozvolna zaplňoval podzemní vodou. Jenže

pak přišlo jarní tání. A to ve skutečně silné míře.

Lodička plula po rozvodněné řece. Tání ledů v kopcích předurčilo přelití říčky přes břehy a její proměnu v pořádnou řeku. Voda stoupla o dobrý metr výš, možná i víc, a nehotovou studnu občas zalévaly nízké vlny, z nichž některá se občas přelila dovnitř.

Lodička byla vyřezaná z tmavého dřeva a uprostřed z ní trčel dlouhý, úzký kůl. Na něm se vzdouvala plachta z hrubé látky značně podobné pytlovině, kterou na lodičku připevnili. Ptáte se kdo? Odpověď je jednoduchá. Dva lidé, kteří žili v úplně jiných světech, v úplně jiném věku a s úplně jinými zájmy. Ačkoli shod bylo taky dost. A tihle dva se rozhodli, že zpečetí svou začínající lásku, prozatím prostou jakýchkoli deziluzí, vypuštěním oné dřevěné lodičky.

Pokud dospěje až k moři, zůstanou spolu navždy. Pokud ne, něco je špatně. Ale nepřipevnili na ni nic jako GPS, takže neměli ponětí o tom, kde právě lodička je a co prožívá. Užívali si svou nevědomost, a byť oba tušili, že lodička se k moři nedostane, stále doufali a chtěli být spolu.

Zafoukal vítr. Nebyl moc silný, ale stačil na to, aby zatlačil na plachtu lodičky a přtlačil ji ke břehu. Tam se zastavila a ne nespokojeně dlela v bahnem pokryté mokré trávě. Čekala, co bude, zatímco na sobě nesla břímě lásky lidí, s nimiž nechtěla mít nic společného. Koneckonců, byla to jen lodička vyřezaná ze dřeva a neměla kapacitu na chápání lidských citů a nadějí. Jenže

pak se přihnala vlna. Nevelká vlna na vodní hladině způsobená zřejmě spadlou větví. Větví spadlou do vody, která se přelila z břehů a teď dosahovala téměř až k okraji budoucí studny. Vlna se přiblížila a zvedla lodičku. Ale tlačila ji dál spolu s množstvím špinavé vody. Voda dospěla ke studni a přelila se dovnitř. Lodička plula na ní a spadla dovnitř hlubokého vrtu.

Notnou chvíli padala a nevěděla, jak skončí. Ale i když značně rozkývaná, dopadla kýlem dolů a houpala se na temné hladině uvnitř studny. Studny, kterou ještě nikdo nedostavěl, takže připomínala spíš jámu v zemi končící kdesi hluboko vodní hladinou. Tou, na níž teď v té hluboké tmě zářila bílá látka drobné plachty.

Lodičce se tam líbilo. Ve studni byl příjemný chlad a vlhko. Ale lodička měla svůj úkol. Měla doplout až k moři a zpečetit tak city dvou lidí, kteří ji společně vytvořili. Avšak teď

už se to nepodaří. Nebo možná. Možná že hladina ve studni natolik stoupne, že se lodička opět dostane na hladinu řeky a bude pokračovat ve své cestě. Ale moc tomu nevěřila. Byla jen nehybnou lodičkou nemohoucí cokoli změnit. Jenže

pokud tu zůstane, co bude s nimi? Co bude s tou dvojicí lidí, kteří na ni hodili zodpovědnost za budoucí neúspěchy své symbiózy? Co se s nimi stane, pokud zjistí, že se lodička do moře nedostala? A co když to vůbec nezjistí? Co potom?

Lodičce vířily plachtou desítky nevyřčených otázek, ale nemohla naleznout jedinou odpověď. Jen jedno bylo nad slunce jasné. Tady je hezky. V chládku budoucí studny klidně přečkám cokoli.