Les Opravdu Tvrdých Rukou

„Přines mi květinu, co roste na vrcholu skály na mýtině uprostřed Yisawaldzu“ pronesla paní na svém kostěném trůnu a já, skloněný před její velkolepou mladistvou krásou sledoval její rty tam vysoko nade mnou. Dělilo nás ledové schodiště z tesaného obsidiánu a ona na mne shlížela vsedě ze svého trůnu z tisíců lidských kostí. Věděl jsem, že dělám chybu, když se zaprodávám do jejích služeb, ale odměna byla nezměrná. Kdo by nechtěl žít věčně a sdílet s pravou, stínovou vládkyní města Kchegryyllu zbytek svých dní? Koneckonců, žádný z hmotných bohů nebyl tak krásný jako ona.

Procházel jsem lesem nesoucím prastaré jméno Yisawaldaz a postupoval dál k severu. Do stále větší zimy a chřtánu temného, hladového lesa, který toužil pozřít moji duši. Nevím, jak jsem to věděl, ale věděl jsem to. Nikdy dřív jsem do toho hvozdu nevkročil, protože jsem věděl, že je plný duší zemřelých lačnících po živém mase. Nikdy dřív jsem tam nezavítal, protože nebyl důvod to riskovat. Spíš naopak. Měl jsem nespočet důvodů, proč se lesu Yisawaldzu vyhýbat obloukem, a žádný, abych tam vkročil. Jenže

to se změnilo. Stínová královna Kcheghryyllu, jedna ze šesti hmotných bohů tohoto světa, mi zadala úkol a já ho hodlal splnit. Nikdo se nemůže vzpouzet vůli bohů, a zvlášť v případě, kdy je sám o něco žádá. Jistě, vždycky byla možnost modlit se k velkým bohům mimo náš svět, ale k čemu to, když dlí v nekonečnu propasti mezi všemi světy a nemají důvod zaobírat se problémy nicotných lidí? A prosit Azathota, aby lucidně pozměnil moji realitu? Riskovat, že se probudí? To je přece pitomost.

Kráčel jsem skrze les, překračoval jsem tlusté černé kořeny a snažil se držet cesty mezi ohromnými temnými stromy. Úzká stezka byla sice řádně vyšlapána, ale nezdálo se, že kroky lidí. Jestli tudy někdo chodil, lidského v něm nebylo nic. A přece jsem tu teď byl já, proplétal se mezi ohromnými kmeny a bál se vydat sebemenší zvuk, abych nenarušil všudypřítomné mrazivé ticho. Ale pak

jsem to ucítil. Ledový dotek na mém holém lýtku. Byla chyba vyměnit dlouhé kalhoty za nohavice po kolena, když jsem se měl vypravit sem. Sem, do krutě mrazivého zřídla všech nočních můr zvaného Yisawaldaz. Jenže když jsem se za vládkyní Kcheghryyllu vydal, netušil jsem, že mě vyšle právě sem. Byla krásná, byla mocná a přes tisícovky let svého stáří si uchovávala krásu nelidsky přitažlivé puberťačky. Zní to bláznivě, ale kdybyste ji viděli, pochopili byste. Nebylo možné jí odmítnout. Nebylo možné říci jí „ne“. Nešlo to. Její božská krása a nekonečně obrovská vůle nikomu nedovolí jí odporovat. Je to Rlaughecia, královna Kcheghryyllu a celého mrazivého severu. Od fjordů na východě po západní hory všechno patří jí, i když se o tom nemluví. Ale každý to ví. Každý cítí tíhu jejího pohledu, ať je kdekoli. A takové bytosti nelze dát zápornou odpověď.

Po kůži kousek nad kotníkem mi přejelo cosi bodavě mrazivého. Cosi ledově chladného, co se sápalo po mojí noze. Ale nevnímal jsem to. Nebo jsem to spíš nechtěl vnímat. Šel jsem dál a díval se na cestu před sebou, abych nezešílel. Po obou stranách stezky ze země vyrážely mrtvolně bílé šlahouny a kývaly se ve vzduchu. Natahovaly se ke mně. Ale já jsem neodolal a věnoval jim pohled. To jsem neměl dělat.

Ze země trčely stovky lidských rukou, pokrytých jinovatkou a fialovými omrzlinami a stáčejících se mým směrem. Ruce dávno mrtvých se natahovaly a snažily se uchopit moje nohy. Věděl jsem, že kdybych jen o krok uhnul z cesty, lapí mě a stáhnou k sobě dolů. Dolů, pod zem, do říše mrtvých, obývajících tento les.

Zrychlil jsem krok a vrátil se pohledem ke stezce před sebou.

Cesta se mírně klikatila, a čím hlouběji jsem postupoval do lesa, tím víc rukou vyráželo z šedivé země a natahovalo své ledové prsty k mým nohám. Věděl jsem, že nesmím zpomalit, že se nesmím vrátit, dokud nenajdu onu květinu, ale strach mnou zmítal v nekonečných záškubech příčetnosti a já měl sto chutí se otočit a utéct. Ale už jsem urazil dlouhou cestu a mrtvé ruce čnící ze země jsou i za mnou. Už není cesty zpět. Musím dokončit, co jsem začal.

Když jsem dorazil na mýtinu, hned mi bylo jasné, co hledám. Měsíc v úplňku svým ledově bílým světlem ozařoval skálu čnící nad stromy a jediný trs rostlin na jejím vrcholu. Shluky dlouhých bledých listů stoupaly po stoncích do tvaru rozvitých květů. Nad temně černým lesem, pod černou oblohou s bílými tečkami hvězd, na stříbřitě šedivé skále ozářené mrazivě bílým měsícem zářily sytě rudé květy rozvětvené do stran. Okvětní lístky se rozestupovaly, aby středy květů vystavily měsíční záři. Krvavá kvítka se skvěla v jinak černobílém světě noci vysoko nad mou hlavou. Budu tam muset vyšplhat.

Obešel jsem obrovský kus kamene a hledal nejsnazší cestu. Skála byla v jednom směru mírně nakloněná, takže na druhé straně vznikala schůdnější šikmá plocha. Zachytil jsem se rukama drobných výstupků a křečovitě do nich zaryl prsty. Vytáhl jsem nohy nahoru a začal stoupat. Pokládal jsem nohu nad nohu a ruku nad ruku a pomalu se přibližoval k rovině na vrcholu skály, kde kvetly ony rudě žhnoucí rostliny. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale v rukou už jsem pomalu ztrácel cit a cítil, že mne opouštějí síly, když jsem dospěl na vrchol.

Svalil jsem se hrudí napřed na skalní plošinu a zmučeně hleděl na krvavé květy jen pár desítek centimetrů od mojí hlavy. Když jsem nabral trochu sil, zvednul jsem se a ve strachu z pádu k nim po čtyřech dolezl. Květiny tvořily široký spletenec listů stoupajících po stoncích vzhůru v přechodu z neurčité šedivosti do ruda, zatímco se zkracovaly a stáčely. Poklekl jsem vedle nich a dlouho je jen pozoroval. Bál jsem se jich dotknout, natož je utrhnout, jak tak zářily nad černým lesem svou žhnoucí krvavostí.

Nakonec jsem se k činu odhodlal a s myšlenkou na tvář bohyně, jejíž slova mne sem před několika hodinami strávenými vyděšenou cestou lesem vyslala, jsem se dotkl rudých lístků. Tělem mi projel neskutečný žár a já měl chuť se zase odtáhnout, ale nešlo to. S vidinou brzké odměny jsem uchopil stonek květiny a jediným prudkým škubnutím jej vytrhl ze zbytku jejího těla. Vítězoslavně jsem zaryčel, když jsem utrženou květinu pozvedl nad hlavou, a

ona mne sevřela. Neviditelná božská ruka obepnula svými prsty můj trup a pozvedla mne do vzduchu. Ten dotek byl ledový a zlověstný, ale já byl rád, že se nebudu muset vracet Yisawaldzem, prastarým lesem plným opravdu tvrdých, ledově chladných rukou dávno zemřelých. Neviditelná ruka mé nelidsky krásné bohyně mě vynesla vzhůru a neskutečnou rychlostí nesla zpět do srdce Kcheghryyllu, kde na mě ve svém paláci, o němž téměř nikdo ve městě nevěděl, hladově čekala.

Noční krajina lesa se mi míhala před očima a najednou jsem se ocitl v trůnním sále bohyně Rlaughecie, vládkyně celého severu. Dopadl jsem před ní na kolena s květinou v před sebe natažených rukou a ona promluvila.

„Děkuji ti. Splnil jsi svůj úkol a nyní dostaneš svou odměnu,“ zněl její hlas ohromnou prostorou z černého kamene. „Přistup ke mně,“ pravila tisíce let stará bohyně s mladistvě půvabnou tváří.

Zvedl jsem se na nohy a pomalu vykročil. K jejímu trůnu vedlo snad jen kolem dvaceti obsidiánových schodů, ale připadalo mi, že po nich stoupám celou věčnost. Třásl jsem se hrůzou a očekáváním zároveň a dbal na to, abych nezakopl. Rlaughecia na mě shlížela z pohodlí svého kostěného trůnu, na jehož vytvoření musely padnout stovky lidí. Z toho, co jsem věděl, nebyly do trůnu zasazeny dvě kosti stejného tvora. Od každého jen jedna a byl jich nespočet.

Stanul jsem na vrcholu schodiště, na posledním stupni. Přede mnou se skvěla má bohyně v celé své nadpozemské kráse, a aniž bych nad tím přemýšlel, já ve své vystrašené úctě poklekl před jejíma nohama. Jenže její chodidla přes svou sněhovou bělobu měla mezi prsty průsvitné nazelenalé plovací blány. Kůže na jejích lýtkách byla sice čistě bílá a působila jaksi hebce, ale tvořily ji tisícovky drobných rybích šupin. Pozvedl jsem hlavu, snažil se nedívat do jejího klína a pohlédl jí do očí.

Ten pohled byl srdcervoucí. Z jejích očí jako by se na mne dívala bytost starší než celý tento svět, která viděla všechno, co se stalo dlouho před mým zrozením. Jako bych hleděl do očí bohyně, jíž patřilo všechno, co jsem kdy viděl i neviděl. A taky že to tak bylo.

„Dej mi tu květinu,“ pravila svým mocným, žensky hlubokým hlasem a já neměl nejmenší šanci se vzepřít její vůli. Sklopil jsem opět zrak k dlaždicím z křišťálové ztuhlé lávy a natáhl před sebe ruce s krvavě rudou květinou v co nejopatrnějším sevření. Ucítil jsem ledový dotek jejích prstů na svých dlaních, jak květinu uchopila a pozvedla ji před sebe.

Znovu jsem pozvedl hlavu a pohleděl do její radostné, vědoucí tváře s rysy nedospělé dívky, za níž se skrývala duše starší než všechno, co jsem znal. Viděl jsem ji prohlížet si rudou květinu s desítkami drobných lístků od stonku po květ, uhranutou tím pohledem, a sám byl uhranut. Nebyl jsem schopen se pohnout, jen jsem dál zíral do její nadlidsky krásné tváře a toužil, aby ten okamžik nikdy neskončil.

„Polib mi ruku,“ řekla a natáhla její hřbet ke mně. Najednou jsem měl před sebou sklopenou dlaň pravé bohyně a byl jsem žádán, abych ji políbil. Uchopil jsem její ledově vlhkou dlaň do své a přiblížil se k ní hlavou. Vystrašeně a co nejjemněji jsem přitiskl své rty na prsten s velkým zeleným kamenem, zdobící její už tak dokonalou ruku. A tehdy se to stalo.

Cítil jsem, jak ztrácím cit ve rtech, a neskutečnou bolest. Od popraskanýh dveří do mých úst se začaly rozvíjet linie nepatřičně žhnoucí v okolním chladu. Ale bylo na tom cosi překrásného a pomíjivého, jak se praskliny v kůži rozpínaly dál a dál, až mi dosáhly k čelu a do očí mi stékala má vlastní horká krev.

Od prstene na její mrazivě bílé ruce mi do těla stoupal spalující žár a od rtů se mi šířil po tvářích do čela a po bradě a po krku na mou hruď. Praskliny v mé kůži postupovaly dál po mém těle a svým nesnesitelným žhnutím mi vypalovaly do těla vzory. Oheň bolesti se rozšířil po mých rukách až k dlaním a vytvářel na jejich hřbetech obrazce květů oné rostliny, již jsem bohyni Rlaughecii přinesl. Rozpínaly se i po mé hrudi a vykreslovaly na ní široký obrazec pěšiny mezi tisíci mrtvolných rukou vynořujících se ze země. Jako by mě někdo tetoval, ale ne inkoustem, nýbrž rozžhaveným železem zvnitřku mého těla.

Pak mi žár prostoupil i prsty a já cítil, jak mi je postupně ohlodává. Po prostředních prstech se šířil pomalu, ale malíčky podlehly rychle a za chvíli se vypařily do vzduchu v oblaku černého popela. Za chvíli následovaly i mé palce, marně bojující s vnitřním ohněm, uškvařily se a odpadly. Ale než stihly dopadnout na obsidiánovou dlažbu před trůnem té nejděsivější a nejnádhernější bytosti, jakou jsem kdy viděl, rozpadly se v prach a rozletěly se do všech stran.

Před očima mi přelétla jediná vidina. Černá hlína pokrytá černým jehličím uprostřed nočního Yisawaldzu, z níž se pomalu vynořovaly dva malíčky a dva palce. Cítil jsem ve svých fantomových prstech stejný chlad, jaký v mé vizi prostupoval celým temným lesem. Vnímal jsem zmrzlou hlínu kolem svých prstů, jež už jsem neměl. Ale konečně se mi podařilo odtrhnout rty od toho proklatého žhnoucího prstenu, když jsem úlekem ucukl při zaslechnutí jejího škodolibého smíchu.

Má bohyně, v jejíž dobrotu jsem celou tu dobu doufal a věřil, se mi smála přímo do očí a vychutnávala si můj zděšený pohled. Hrudí mi dál žhnula nesmírná bolest jako tisíce rozžhavených jehliček a kreslila do mé kůže. Rlaughecia se mi dívala do očí a jejími širokými, pobavenými zornicemi do mne proudilo nesmírné zlověstné nekonečství. Lépe to nedokážu popsat.

„Chtěl jsi žít věčně. Budiž. Chtěl jsi strávit zbytek svých dní po mém boku. Budiž. Dostaneš, co jsi chtěl,“ pravila stínová královna Kcheghryyllu s vítězoslavným, zlověstným úsměvem kolem čtyř řad tuctů ostrých zubů.

„Nyní jsi nesmrtelný. Nezemřeš, tvá duše bude věčná a přežije zánik tvého těla. A než k tomu dojde, budeš mi sloužit, zde, na mém dvoře, kde smrt ani lidé nemají své místo. Nyní už nejsi člověkem. Nyní jsi můj. Nyní jsi jeden z luonnos visandi.“

No a tak to končí. Nebo vlastně ne. Neskončí to nikdy. Už celé roky pobývám na dvoře své paní, bohyně Rlaughecie, stínové královny Kcheghryyllu, vládkyně celého severu, skrývám se ve stínech, nosím, co si poručí, a nejsem schopen se vzepřít její vůli, bez možnosti se najíst nebo napít. Ale už to nepotřebuji. Stal jsem se luonnem visandi, věčně živým tvorem existujícím za jediným účelem, a sice sloužit Rlaughecii, jedné z šesti bohů obývajících tento svět.

Ale moje tělo věčné není. Cítím, jak mi mizí ruce. Začalo to prsty a pokračuje to dál po mých dlaních. Mé ruce, kdysi schopné psát či vytvářet obrazy, nyní končí jen kousek za zápěstími a já vím, že to bude pokračovat dál, dokud o ně nepřijdu úplně. Už jsem to viděl. A vlastně to vídám stále v jediném snu, který se mi o každém poledni zdá. To, co z mých rukou ubylo, se kdesi v srdci mrazivého lesa Yisawaldzu vynořuje ze studené hlíny, zmítá se mrazem a touží znovu cítit život. Až kolem někdo půjde, jistě se pokusím ho chytit, abych mohl ve svých mrtvých rukou znovu pocítit oheň života. Teď pro ně existuje jen nekonečný mráz a prázdnota. A na tetování z vypálených jizev na mé hrudi se pomalu vynořují dvě dlaně ze zeminy, v popředí před tisícovkami dalších rukou, z nichž některé už jsou venku téměř po ramena.