Lapen v kruhu

Myšlenky na sliny je teď třeba nechat stranou. Hromadí se v ústech a mísí se v jednu velkou těžkou změť. Zvlášť teď, po cigaretě. Cigaretě, kterou jsem si dal, abych se uklidnil a abych si utřídil myšlenky v hlavě. Chci přijít na to, co se vlastně stalo.

Procházel jsem k večeru svým světem prochozených ulic, kde znám každý obchod po stranách, ale už netuším, co se skrývá dál, ukryto za odbočkami. A právě tehdy mě popadlo zběsilé nutkání zahnout a vydat se jednou z úzkých postranních uliček. Jakmile jsem vykročil ze zóny známého, hned mi bylo jasné, že to byla chyba.

   Procházel jsem podloubími a pod dráty tramvají a netuším jak, ale došel jsem až do jakési tovární čtvrti. Všechno vypadalo cizí a jaksi ponuré, možná to ale bylo tou tmou. Tma je skvělá v tom, že neznámá místa činí přívětivě utlumenými a člověk nemá takový strach vydat se do neznáma. No, aspoň někdy. A tohle byl ten případ.

   Došel jsem na konec ulice. Stál jsem na příjezdové cestě k bráně do továrního komplexu. Nevím, co se tam vyrábělo, nebo spíš co se tam vůbec běžně dělo, ale moje nutkání prozkoumávat neznámé mi zavelelo porozhlédnout se po nějaké cestě dovnitř. Ke svému překvapení jsem zjistil, že brána je mírně pootevřená, jako by lákala, aby člověk vešel dovnitř. Protáhl jsem se tedy mezerou mezi vraty a dbal na to, abych je ani o píď nepootevřel a nemohlo se tak říci, že jsem si otevřel sám. Bylo otevřeno, tak co už.

   Vstoupil jsem do velkého dvora ponořeného do tmy, jen po stranách byla zeď areálu osvětlená drobnými zářivkami. Ale střed dvora se topil v temnotě. To mi přišlo naprosto kouzelné a vydal jsem se napříč vstříc dvěma drobným rudým světlům na protější budově.

   Překvapilo mě, že na dvoře nestála žádná auta, ale mohlo to být tím, že na noc se výroba zastavuje a všichni odjíždí domů. Přešel jsem tedy na druhou stranu černočerné plochy a přistoupil k jediným dveřím, které ve stěně byly. A byly neobvyklé. Nebo spíš kovový panel vedle nich osvětlený dvěma karmínovými diodami působil nezvykle. Ukázalo se, že je to jakýsi bezpečnostní systém. Dveře se nejspíš dají otevřít pouze jím a každý musí projít testem totožnosti. Jediný snímač, který jsem tu viděl, byla široká temná destička, jež se ukázala být displejem s drobným textem v rohu.

   PŘILOŽTE DLAŇ PRO OVĚŘENÍ.

   To jsem taky udělal. Jenže k mému překvapení a částečně i zděšení se dveře s hlasitým cvaknutím otevřely a odhalily setmělou chodbu vedoucí pravděpodobně po celé šířce budovy. Vstoupil jsem dovnitř, nyní plně ponořen do objevování, a stanul v širokém tunelu.

   Chodba se táhla na obě strany tak daleko, že jsem neviděl konec, ale vpravo jsem v dálce rozeznával drobné tečky světel a vydal se tedy tudy. Po pár krocích se za mnou zaklaply dveře a já byl rázem uvězněn v dokonalé tmě. Lapen.

Za mnou byla tma a kolem mě taky, jediná světla byla ta v dálce přede mnou, a ta nesvítila příliš silně. Pokračoval jsem v chůzi, dokud jsem k prvnímu z nich nedošel. Pak jsem se zastavil.

   Byla to dlouhá zářící věc připomínající pás barevných diodek, ale s tím rozdílem, že tohle byl jednolitý pruh světla naoranžovělé barvy. Visel jen kousek nad zemí. A táhl se do nedohledna.

   Šel jsem podél něj několik desítek metrů, když se objevil další, tenhle trochu víc do žluta. Byl na druhé stěně a byl zhruba ve výšce mých očí. Jak jsem pokračoval dál, světelných linek přibývalo a postupně zaplnily obě stěny.

   Pak se začaly objevovat i na stropě. Za chvíli jsem rozeznal, že chodba nemá klasický obdélníkový průřez, ale je spíš jakousi elipsou, u země a stropu zúženou a rozšiřující se do vysokých stěn. Nakonec se pruhy světla objevily i na spodní části tubusu a já kráčel tunelem jasných barev od jasně zelené po tmavě oranžovou, jejichž linky se táhly na obě strany donekonečna. Pak se začaly hýbat.

   Tedy, samozřejmě že se nehýbaly, ale některá občas zahnula nahoru nebo dolů a sloučila se s tou vedlejší. Vznikaly tak širší pruhy tmy, které byly v nesouladu s těmi ostatními. Po pár metrech se některé linky záře začaly zase rozdělovat a za chvíli z toho byla nepravidelná mozaika pruhů světla a tmy.

   Tehdy jsem si uvědomil, že už jsem ušel hodně dlouhou trasu a za celou cestu neobjevil jediné dveře. Zároveň jsem se podivil nad tím, jak je chodba dlouhá, protože už jsem musel ujít minimálně čtyřikrát větší vzdálenost, než na kolik budova zvenčí vypadala. Proto jsem usoudil, že chodím v kruhu. Nebo spíš že se chodba zaobluje.

   Najednou mě popadla hrůza z pomyšlení, že už třeba žádné další dveře nenajdu, a otočil jsem se na cestu zpátky. Vyrazil jsem svižným tempem a brzo urazil vzdálenost k začátkům světel. Jenže

   světla tam pořád byla. Stále se táhla ve svém nepravidelném vzoru a nikde jim nebyl konec. Začal jsem utíkat a pádil jsem chodbou, dokud mi nedošel dech a začal jsem kašlat. A to bylo hodně daleko.

   Přísahal bych, že už jsem urazil delší cestu než na cestě ode dveří, ale světla tvořila stále stejnou mozaiku a dveře nikde. Svalil jsem se na dno válce a začal zhluboka dýchat. Chtěl jsem se nějak uklidnit. Zapálil jsem si tedy cigaretu a začal dýchat kouř. Ale nebyla to ta, kterou jsem dokouřil nyní, než jsem se začal ze svého zážitku vypisovat. I když mezi nimi neuplynulo tolik času. Zato událostí, těch se stalo dost.

Seděl jsem na dně chodby, zoufal si, že už se odsud nikdy nedostanu, a vyfukoval obláčky dýmu. Ty se hromadily nad mou hlavou a jejich mrak se rozpínal hluboko do obou stran tunelu. Tehdy všechno vypadalo bezvýchodně a neskutečně, ale to zdaleka ne tolik, jako když jsem dokouřil.

   Zatípl jsem cigaretu o podlahu a nedopalek vtěsnal mezi dvě světla, abych ho neměl na očích. Vstal jsem ze země a chtěl se vydat dál v naději, že snad ještě najdu dveře.

   Jak jsem se zvedl, hlava se mi zanořila do oblaku kouře. Přitiskl jsem se instinktivně ke stěně a uzřel, že tam dým není. Jako by ho stěna odpuzovala. Když jsem se podíval vzhůru, k mému překvapení se ukázalo, že ani ke stropu se kouř nedostal. Visel uprostřed tunelu jako jeho menší kašovitá verze a ubíhal do stran. Skoro to vypadalo, jako kdyby na kouř neplatila gravitace, nebo spíš jako by byla ve středu tunelu, kde byl dým nejhustší.

   Vydal jsem se tedy dál a cestou pozoroval chování kouře. Kromě toho, že se nedržel u stropu, ale hluboko pod ním, jsem nepozoroval nic zvláštního. Jenže pak jsem to spatřil.

   V jednom místě kouř mizel. Bylo to, jakoby uprostřed válce kouře uprostřed válce tunelu visela malá bodová věc, která do sebe kouř vsakovala. A skutečně, dým byl v tomto bodě řidší a vypadalo to, jako kdyby se ztrácel do nikam. Další chvíli jsem jen stál a pozoroval tento podivuhodný přírodní úkaz, zatímco kouř si dál vesele mizel, a už nebylo pochyb o tom, že tam, uprostřed veškerého mého momentálního světa, něco je, a to něco vysává kouř ven. Jako by někdo otevřel špunt vedoucí do čtvrtého rozměru a dým unikal do volného prostoru. To je ale samozřejmě nesmysl. Ale

   co kdyby? Co kdyby to tak skutečně bylo a já se stal svědkem něčeho, co se ještě žádnému vědci nepodařilo vypozorovat? Najednou bylo jasné, co udělám. Natáhl jsem ruku vysoko nad sebe. Ale stále jsem tam nedosáhl. Vyskočil jsem a zase dopadl. Ale na malý moment jsem cítil, jak jsou moje prsty zbavovány gravitace. Jako by samy byly přitahovány nahoru namísto dolů, tak jako zbytek mého těla.

   Začal jsem zběsile skákat a natahovat ruce, jak nejvýš to šlo. Dlouho jsem sklízel neúspěch. Dlouho jsem se marně pokoušel dosáhnout někam, kam jsem dosáhnout prostě nemohl. Pak mi v mysli vytanuly dveře. Musím je najít a dostat se ven. A to hned! Protože potřebuju močit, mimo jiné.

   Opřel jsem se zády o stěnu a chystal se znovu vykročit, ale pak mě to napadlo. Můžu se odrazit od nejvyššího bodu stěny, na který se mi podaří vylézt, a pokusit se dotknout velkého neznámého tak. A to jsem taky udělal.

   Vyšplhal jsem na stěnu, vyskočil a natáhl ruce nad hlavu. Ta chvíle byla neskutečně dlouhá. Pomalu jsem padal zpátky k podlaze a bylo mi jasné, že se snažím marně, ale pak jsem to ucítil. Ruka se mi o cosi zachytila a já zůstal viset ve vzduchu. Nebo spíš něco zachytilo moji ruku.

   Když jsem se podíval vzhůru, zjistil jsem, že mi zmizela dlaň a předloktí se zužuje do jediného bodu, kde mizí v nenávratnu. Najednou jsem věděl, že je konec. Tohle, to bude můj konec.

   Pomalu jsem začal stoupat. Ať jsem kopal nohama sebevíc, nic jsem na tom nezměnil. Postupně mi zmizel loket a postupně mi to požíralo paži. Blížilo se mé rameno a po něm i moje hlava. Teď to přijde. Tady je konečná.

   Na chvíli byla tma a já věděl, že jsem zmizel z tohoto světě a už se nikdy nevrátím. A pak jsem se probral.

Ucítil jsem prudký náraz a bolest mi vyšlehla kostrčí do zad a do krku. Najednou jsem seděl na silnici, obklopen světlem pouliční lampy a řídkým oparem cigaretového kouře. Byl jsem zase na začátku.

   Seděl jsem před vstupní branou do dvora jakési fabriky, v němž byla budova, v níž byly dveře, za nimiž byla chodba, v níž byla pruhová světla a nedopalek mojí cigarety. Ničemu jsem už nerozuměl. Všechno se zdálo zmatené a příliš neskutečné. Ale už se stalo, nedá se svítit.

   Vstal jsem a, pozoruje bránu a tmu dvoru za ní, zapálil si další cigaretu. Cigaretu, kterou jsem si dal, abych se uklidnil a abych si utřídil myšlenky v hlavě. Chtěl jsem přijít na to, co se vlastně stalo.

   Když jsem dokouřil, naštvaně jsem oharek odhodil přes bránu dvora a bránu rázně zabouchl, aby už nelákala ke vstupu. Pak jsem uchopil blok a pero a začal psát. A vzniklo toto.

   Teď tu dál stojím, pozoruju dvůr neznámé továrny a malou rudou tečku panelu na snímání dlaní vedle těch proklatých dveří. Až přijdu domů, dám si sprchu a půjdu rychle spát, abych zapomněl.

Ale jedno mi stále vrtá hlavou. Co se v té továrně, sakra, vyrábí?