Kurýr

Dvě hodiny čtrnáct minut. Nová objednávka. Vždyť je noc, pomyslel si. Ale přesto si někdo právě nyní objednal jídlo. Nasedl tedy do auta a vyjel.

  Zasraný lidi! Maj teď spát a dát mi pokoj, říkal si kurýr. Ale nemohl s tím nic dělat. Měl noční směnu, a tak byl odsouzen jezdit městem v noci, kdy už všechny semafory byly vypnuté, a rozvážet jídlo těm několika málo osamělým duším, co buď večeřely, anebo snídaly takto pozdě v noci.

  „Tak jo, kam vlastně pojedeme?“ zeptal se sám sebe. Název ulice, kam měl zásilku doručit, nikdy neviděl. V KRHELÍCH. Znělo to poněkud hanlivě, i když neznal význam onoho slova. Otevřel si na mobilu mapu a vyhledal ulici. Byla na samé periferii města, kam moc často nejezdil. Ale ještě předtím se musí zastavit v obchodě, kde jídlo podávají.

  Kebabář byl snědý a veselý. Moc mu nešla čeština a kurýra oslovoval neskloňovaným slovem „kamarád“. Kurýr ho měl rád. Lidé si od něho neobjednávali jídlo tak často, ale zato byl milý a přátelský. Kurýr počkal, než muž připraví pokrm, a mezitím plánoval cestu, kterou pojede.

  Když byla tortila s masem a salátem připravená a zabalená, od usměvavého kebabáře ji přijal a vydal se zpátky k autu. Nasedl a vyjel. Podle aplikace mapy.cz by to nemělo být tak daleko. Opustil centrum města a pokračoval užšími ulicemi mezi starými domy. Ty byly bohatě zdobené v různých stylech, ale on se soustředil na cestu a nevšímal si jich.

  Tady bych měl zahnout doprava, běželo mu hlavou. Ale příští odbočka vpravo přišla dřív, než kde byla na mapě, a to ho zneklidnilo. Ale technologie přece jen nejsou stoprocentně spolehlivé, takže tomu nevěnoval přílišnou váhu. Odbočil tedy doprava a vjel do úzké ulice s jednosměrkou.

  Zarazilo ho, že nikde v ulici nejsou lampy. Světla jeho auta stačila, aby viděl na cestu, ale ani na domy kolem téměř neviděl. Jen občas zahlédl obrysy plotů nebo textury trávníků. Ulice působila jaksi mrtvě a byl tu až nepříjemný klid. Ale podle map jí musel projet, aby se dostal k zákazníkovi.

  Díval se do mapy a nerozuměl tomu. Zpomalil na téměř minimální rychlost, zařadil jedničku a díval se do mobilu. Podle map už dávno měl být na křižovatce. Podle map teď byl někde uprostřed vnitrobloku, což byla naprostá blbost. Podle map vypadalo město jinak, než jaké skutečně bylo.

  Jel dál a díval se kolem sebe. Černé siluety domů sahaly vysoko nad hranici jeho zorného pole. A silnice byla tak úzká, že se nemohl otočit. Musel jet dál.

  Začínal být neklidný. Mapy a ulice, jíž projížděl, se neshodovaly. To se mu ještě nestalo. Spoléhal na mapy, protože věřil v jejich neomylnost. Ale nyní se ukázalo, že tak neomylné asi nejsou. Pro jistotu zapnul GPS, aby zjistil, že podle telefonu není na žádném místě, které by odpovídalo mapě. Modrý bod jeho lokace nejdřív skákal po různých místech této části města, až aplikace zahlásila, že došlo k chybě a jeho polohu nelze najít. To už mu začalo být podezřelé.

  Jel dál a neměl šanci se vrátit. Rezignoval na snahu najít se v mapách a už jen sledoval ulici, kterou projížděl. Pak se ve světlech reflektorů jeho auta mihl stín. Rychle sešlápl brzdu. Vyděšeně hleděl před sebe a hledal onoho tvora, kterého málem přejel. Ale nikde ho nenašel. Znovu se tedy rozjel a brzy dojel na kruhový objezd.

  Ten v mapách samozřejmě nebyl. Nikde ho tam neviděl. A z objezdu nevedly klasické čtyři výjezdy, nýbrž hned osm, v pravidelných rozestupech. Vybral si ten šestý, protože mu přišlo, že nejvíc směřuje k domu zákazníka. Jel tedy novou ulicí, která ale takto ve tmě vypadala úplně stejně jako ta předchozí. A nikde žádná lampa.

  Nakonec dospěl až k dalšímu kruhovému objezdu obklopenému kruhem domů. Ale z tohoto objezdu vedla pouze jedna cesta, a to ta, kterou přijel. To vůbec nedávalo smysl. Objel tedy celý kruh a vracel se stejnou ulicí zpátky. Jenže z téhle strany se ulice jevila jiná než předtím.

  Brzy dojel na první kruhový objezd. Ten v mapách nebyl, jak už se přesvědčil. Nikde ho tam neviděl. A z objezdu vedlo osm výjezdů v pravidelných rozestupech. Přemýšlel, odkud vlastně přijel. Ale nebyl schopný to poznat. Vybral si tedy čtvrtý výjezd, protože proč ne, a jel dál novou ulicí, která ale takto ve tmě vypadala úplně stejně jako ty předchozí. A nikde žádná lampa...

  Nevěděl, jak dlouho bloudil onou spletí ulic, které nebyly na mapě, ale přišlo mu to jako celá věčnost. Když se ale konečně dostal na ulici osvětlenou lampami a GPS konečně zobrazila jeho polohu na mapě, hodiny v palubce ukazovaly 4:18.

  Zjistil, že je téměř u domu zákazníka, a když k němu dojel a zazvonil, zevnitř se vynořily dvě dlouhé hubené ruce a jeho zásilku hbitě vtáhly dovnitř, načež se dveře zabouchly. Majitele rukou nespatřil, ale za chvíli uslyšel zevnitř domu drásavý kašel následovaný veselým smíchem hned několika lidí.

  Po cestě zpátky se úzkostlivě držel trasy v mapách a tentokrát se nedostal do onoho bludiště ulic bez lamp, kde předtím bloudil celou věčnost. Když dojel na pobočku své firmy a zašel dovnitř, svěřil se se svým zážitkem kolegovi.

  „Nojo, to je temná čtvrť, tam jezdit nemůžeš,“ odpověděl onen muž, který byl ve firmě mnohem déle, „to na autě nechává následky.“

  Kurýr vyšel zpátky na ulici a z chodníku pozoroval svůj vůz. Zprvu si ničeho nevšiml, ale pak zjistil, že celé auto je orezlé a plechy jsou promačkané. A zároveň jako by ztratilo svou původní červenou barvu a zbyla jen jakási neurčitá šedivost.

  Moudrý z toho nebyl, ale po zbytek směny už si nikdo nic neobjednal. Za to byl rád. Nakonec v pobočce usnul, a když se vzbudil, vyšel ven a spatřil svůj vůz na denním světle, zhrozil se natolik, že se vrátil dovnitř a okamžitě podal výpověď. Do temné čtvrti se už ale nikdy nedostal. Hledal ji a chtěl přijít na její tajemství, ale nyní jako by přestala existovat. A v mapách taky nebyla, takže co když nikdy žádná temná čtvrť neexistovala? Co když si ji jenom vymyslel? Ale kdo mu potom zničil auto?

  No, to už se nedozvíme...